Odpočítávání s blogem – díl 5.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočítávání s blogem – díl 5.
Dnes zůstane nadpis jaký je. Poznáte sami, že pro verzi zkrácenou o slabiku není nálada. Současně jsem přehodil témata, připravené počká.
Nabízí se ukázat místo, kterému zítra ještě pojedu poděkovat. Hnízdiště v zatáčce Červenského rybníka – to, odkud pochází nejstarší slavík i to, kde jsem položil svou první sklopku. A taky to, kde jsem před chvílí svoje chytání málem definitivně ukončil.
A vám popřeji v závěru štěstí aspoň takové, jaké stojí nade mnou.
Jak se to před chvílí hodilo, že to tam znám a že to naštěstí přesně tam vyšlo.
Silnice mezi Bousovy je nová, hladká, krásná. Jen nechápu, proč teď tak úzká. Poukazují na to už mnozí a sám tam jezdím opatrně. A navíc bych se rád „kochal“, když míjím svoje místa a ona mne zdraví. Teď to může vypadat tak, jak známo z Vesničky střediskové, tam to byla ale spíš legrace.
Než se setmělo, odjel jsem zazimovat dům po rodičích.
Oči po cestě pustit na procházku jsem mohl tady, jak ukazuje sněhová fotka z let jiných. Ne už v dálce vpravo, jak fotkou dohlédnete.
Tam je splav rybníku, ona nejstarší lokalita a taky zatáčka. Viděl jsem to auto s cisternou dobře i všimnout značky jsem si stačil, že je ruská nebo polská a taky jsem si všimnul, že ten vůl pak ani nezastavil, jen kus dál přibrzdil. Kdybych nevěděl, že vedle mne vpravo místo rozšiřuje výjezd ze starého lomu a trošku tam přeci jen neuhnul za hlubokou svodnicí, nechyběl by mi jen kus zrcátka, než se stačilo sklopit, ale asi i kus hlavy. Vůbec se ten blázen nevešel, kam měl, sotva se vešel na silnici celou.
Stmívalo se, když jsem seděl před domem na betonových schodech a zjistil, že vůbec nestudí. Víte, jak to myslím.
Chtěl jsem v originálnosti k „PF“, co rozešleme letos popřát všem chytrou hlavu, jako že to stačí, ale vrátím se po dnešku k obvyklému – a budu přát štěstí.
Není to málo a je to opravdu nejdůležitější, co každý alespoň někdy potřebujeme.
Pojďme k těm slavíkům.
Takhle tam umí hnízdit, samičku zabilo auto, ale dvě mláďata ovdovělý sameček ukrmit dokázal.
Vyletěla, byl jsem to zkontrolovat a taky jsem přišel v zimě, vložil do hnízda píšťalku z trávy a mosazný klíček, pozdravem pro nás k Novému roku.
Je to už hodně let, co mne to napadlo a děkuji za to, že ta stráň drží. Že už ji nikdo nemýtí. Že se tam slavíci vrací, i když jsou u silnice.
Nebudu hledat v archivu jiné, mám tady po ruce jednu letní a podzimní odtud.
I výhled od splavu přes hladinu.
Tam jsem stál před kamerou, která snímala Klenici. K pramenům. Tohle byla zastávka, která v střižně naštěstí obstála. A je to místo i v knížce, hned několikrát. A po dnešku ho mám ještě o něco radši, když už se člověk ocitne ve špatné chvíli tam, kde by být neměl.
A snad ještě jednu poznámku.
Tudy je zamýšlena k navázání druhá část naučné a zážitkové stezky Dolnobousovskem.
Buďte opatrní, ať se tu můžeme scházet a na jaře, ať si za zpěvem znovu vyšlápneme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.