Zaměřeno na slavíky

Na českých (převážně mladoboleslavských) odchytových stanovištích bylo v roce 2016 označeno kroužky N.M.PRAHA:

Luscinia megarhynchos 162 (+29 kontrolních odchytů)

Luscinia luscinia 12

U kontrolních odchytů nedosahuji počtu, jaký bych si přál a tedy „neumím sklidit ovoce výzkumu“.

Je to ze dvou důvodů: Nezbývá už pro práci na hnízdištích kvůli jinému tolik času a taky – okroužkovaní ptáci si zkušenost dobře pamatují, jsou opatrnější.

Letošní 35. ročník bude přelomový v mnohém.

Bude uzavřen výzkum pelichání (posunut o rok). V dalším je uvažováno upřít pozornost v hnízdní době na vyhledávání hnízd a značení mláďat v nich podobně, jako kdysi.

Jedním z efektů pohybu po hnízdištích je zjištění, že hnízdní populace výspy Polabí slábne. Je to zejména dramatickým úbytkem nabídky k hnízdění. Nejvyšší stav osídlení je zasazen do přelomu století a prvních let v novém.

Pojďme se každý kolem sebe zastávat víc. Po včerejší, zatím největší uliční oslavě je tahle zahrada vymetená. Jen srst na drátech pletiva, srny jsou pryč. Já vím, nemají tady co pohledávat, ale kde už tedy, když krajinu jim půjčovat nemíníme?

Ale vzdávat to cenu nemá. Příroda má už ze zákona svoje instituce, jak pro ni pracují, ví nejlíp sama. Jak tady u nás, vím už i já.

Nepotřebuju nikomu zalézat nikam, i proto tento text v posledním čísle zpravodaje.

A světe div se! Ještě v konci roku se mi dostalo slyšení. Ne na radnici, ale přímo u dotčených. Najednou! Dřív se to nedařilo od jisté doby.

Připravil jsem se kvalitně a důvod i povahu textu dovysvětlil na jedničku (sebehodnocení). Přínosné setkání a já si uvědomil, že být zticha si už prostě dovolit nemohu.

Myslím si, že tenhle novoroční vstup tady dostane rozměrná křídla a vy tedy sledujte, zda sliby o tom, že budeme alespoň jednat dojdou reálné podoby.

Když jsem byl dotázán v závěru, zda bych tedy na setkání ještě přišel, odpověděl jsem, že navzdory tomu, že předchozí kdysi nenaplněné termíny mne urážely, že přijít prostě musím.

Napíšu vám, až se tak stane a napíšu v konci roku, když se tak nestane.

A prosím vy, co sem chodíte a baví vás to. Buďme přírodě zastáním každý podle sil.

Za to přijďte třeba v květnu, až půjdeme za slavíky společně ven.

Poklidný vstup do roku 2017 a co nejvíc radování v něm, všem!

Tak, to jsou momenty, pro které především stálo za to sezónu rozběhnout.

Kdyby se vám občas zdálo, že tu chybím déle než zdrávo a že třeba půlnoc se blíží, je to tím, že mne atmosféra fotek popadla a odnesla na místa událostí. Stává se to citlivějším a sebe mám v důvodném podezření. Než se třeba od takové Žehuně vrátím, chvíli to potrvá..

Projděte si obrázky jeden za druhým a jestli už máte, vraťte se k prvnímu.

Asi bychom se možná přeli, jestli jde o náhody či cokoli jiného, vedeného třeba intuicí, ale ve výzkumech se prostě zkoušet musí.

Na Žehuň za kolegy jsem jel už jednak s novou přehrávací technikou a hlavně s myšlenkou, že bych měl test provést. A tam se to hodilo.

Migrační koridor podél Cidliny je známý, času svobodně dost a prostor jsme po konzultaci vybrali mimo rezervaci v okraji stromové aleje. Přespával jsem v autě, což mi úplně nesvědčí (i když v mém to jde dobře), byl jsem tak součástí pobřežní srpnové noci. Spát stejně moc nejde při takových vypětích, když máte nastaven pokus. Je to podobně, jako když sázíte na tiket.

Kontroly za noci byly zbytečné, nic se nedělo. Nebyly zbytečné, to ve vědě neplatí, byly negativní. I ta před svítáním a to už si hlava – ne za život poprvé – zvykala na prohru. A to je moment, kdy to tak asi „je chtěno“, protože současně někde už kyne moment překvapení. Nechá vás to hledat vysvětlení a sebemrskat za možné pochybení a mezitím chystá se šok.

Po půlhodinové odmlce s proběhlým svítáním jsem chtěl sestavu sbalit. A nevěřil očím. Síť byla málem od slavíků rezavá! Základní kámen nového poznávání usazen.

Trvalo dlouho než se vzorky pro analýzu zpracovaly. To ale nic nezměnilo na skutečnosti, že pro Česko se tím podařilo doložit prvního „zpětného“ křížence slavíků.

Jak to máte chápat?

Mezi Bakovem a jizerní osadou Ostrov byl odchycen nejprve samec – kříženec. I na pokročilé datum sezóny byl útočným a v místě usazeným. Šlo o přímého potomka smíšeného páru slavíka obecného a slavíka tmavého (samci se dál rozmnožovat za určitých okolností mohou). Mládě, chycené do ruky se později ukázalo jako potomek tohoto křížence a (zatím?) neznámého druhého z rodičů tzv. zpětný kříženec. Jde o veliký úspěch. Bylo by žádoucí takového jedince umět najít po roce a zdokumetovat morfologické znaky ptáka, což se vykouzlit nepovedlo.

Do ankety Řád srdce, vyhlášený v novinách, mne kdosi nanominoval (asi už vím kdo). Odůvodnění bylo moc hezké a měl jsem radost, že i za přírodu může člověk být zvažován.

Z jednoho kola do druhého a pak do Divadla U Hasičů na vyhlášení. Ocenili všechny finalisty a myslím že správně. Sotva bych si troufl se vztahem ku krajině soupeřit s mladým mužem, co zachránil dva lidské životy. Nesouměřitelné. A tak jsme se v děkovné řeči vedle mistra Svěceného vystřídali na pódiu všichni.

Odměnu mám doma v poličce a kdybych někdy snad v slabší chvíli s přihlédnutím k názoru rodičů měl dovážit, jestli smysl mělo, kam jsem se vydal zdánlivě bez přínosu, odpovídat si už nemusím.

A ještě vlastně objev na přídavek, ale nebudu ho už rozebírat, jen aby tu byl. Letos jsem prokázal, že za určité konstelace je schopna zpěvu samice slavíka obecného.

A ještě jednu věc letos se udály v pozdních Jeseníkách velmi cenné odchyty protahujících slavíků. Obecného i modráčka. Jednoho nabízím.

… První, to zásadní, že mým tématem budou slavíci a druhé v roce 1986, kdy se objevili modráčci a chtěli mne „přebrat“, že jsem nakonec odolal a zůstal. Lehké to vůbec nebylo.

… Druhým momentem, který nutno vyzvednout, bylo zjištění (dnes stovkami případů ověřené), že se slavíci na těch pár měsíců dokáží vracet. Při těch docela prvních ujištěních mne při tom polévala horkost.

… Když se udál největší objev a byl jsem přehnaně skromný, jako bych nepochopil, co se tím stalo a odvolával se k štěstí, dostalo se mi od vedení odpovědi, že „štěstí přeje připraveným!“

A že i veřejnost si všimla, doložilo uznání přínosu primátorem města.

… Dalším z ohromných poznatků je, že tím jak výzkum žiji a prezentuji, veřejnost na něj slyší. To je mi odměnou za stovky a stovky hodin strávených vymýšlením, jak o slavících promluvit. Že mi otevřeli cestu před mikrofon, do škol i školek,do všemožných spolků, na U3V a já nevím, kam všude jinam. Bylo by toho moc.

… Ještě jednu mám po ruce a tu bych měl vyťukat velkými písmeny.

Vstoupil jsem do krajiny, jestli to chápete správně. Vybudoval niterný vztah podepřený ohromnou úctou a jen bych si přál, aby to z té cesty šumělo při každém kroku. Nikdy bych nevěřil, že něco takového prožiji, že existuje. Že může přijít zvláště, když jsem se nechoval pokaždé nejlíp. Dodnes úplně nerozumím tomu přijetí, čekám, že se mi dorozsvítí.

Nejstarší slavík

Už ho znáte, byl tu víckrát, ale já mu musím prostor dát.

Už nežije, ale dokázal nemožné. Z tohoto zbídačeného stavu se dostal a po dvou letech tam byl znovu potvrzen. Bylo mu 10 let.

Narození Slavičího háje (plakát připravili v Infocentru v Dolním Bousově)

Ornitologie v Polsku a téměř splývající ornitolog. A jinak – uchvacující příroda a pro slavíky naprostý ráj. Pro tmavého i obecného. A taky pro nás.

Na fotce – opravený most přes Prosnu.

Když Světlana Lavičková měla před mikrofonem v Betlémské kapli hlavního autora výstavy, tomu se hlučně rozoznamoval mobil. Nemělo by se to stávat, ale bez toho bychom nepřišli na chuť dokonalému mistrovství v živém vysílání.

Dotazovaný provinile honil krabičku po kapse, když přiskočil kolega – spoluautor expozice a obratně v myšlence před mikrofonem navázal. Zkušená redaktorka neměla problém situaci přečíst, a když se první vrátil, pokračoval on. Jen se pak všichni usmívali a vy v záznamu vůbec nic nepoznáte. Ona jen šikovně uvedla kolegu, než prvý přišel.

Mám rád spolupráci s Českým rozhlasem, ať už jde o studio na Vinohradech nebo v Karlíně. To, jak se „na Regionu“ připravil na hosta třeba Jan Rosák, už někde je napsáno.

Bylo by ale nespravedlivé nevzpomenout v tuto chvíli i boleslavského rádia, kde jsme za roky odvysílali opravdu hodně. S Jardou Maceškou a teď s Lubošem Dvořákem. I oni umí, přestože ornitologie není jejich obor.

Dám příběh i odtud. Ten se špinavými okny, zavolanými do studia asi znáte, okouzleného zvukaře asi taky, mám ale jiný z živého vysílání.

Vyzýval jsem lidi, aby zavolali, kdo z nich slavíky zná. Dlouho bylo ticho, až zavolal člověk z Kolomut. Byl jsem rád, protože tam kroužkovat jezdím. On ale nabídnul k prodeji žebřiňák, spletl si pořad. Není to tak, že byste se ve studiu chytali za břicho, je to neuctivé, ale vzpomínky, ty se nesmažou.

Když byla akce rádia pro veřejnost a slavilo se, vyšel jsem ze stanu před pódium zjistit, jestli třeba náhodou Petra Janů nevystoupí v sukni. Hned si mne tam odchytila fanynka mého věku se slovy: „Já vás znám. Vy jste ten od přírody!“ Pohyby ke mně nešetřila když doplnila, jestli se mi Petra na rádiu taky tak líbí. Bylo to v čase, kdy jsem nebyl moc diplomat, a odpověděl, že poslouchám jinou stanici. Hodila zrakem zase na pódium a bylo po vztahu. Petra samozřejmě sukni neměla.

Mám-li být upřímný, v Českém ráji bývám vzácný. A přeci jsme onehdy šlapali Plakánkem, když v cestě překážel muž. S klukem na ramenou. Už bych ho obešel, nebyl v tom problém, ale poznali jsme se. Bylo zdvořilé směnit pár slov, kdy vypověděl, že koukají po skalách po lysé formě knotovky červené – zdejší raritě! A ještě řekl, že já jsem to byl, kdo v rybářském kroužku je vedl nejen k rybám, ale i přírodě kolem vody. Že prý už nechytá, ale kluk, že ho to baví a on mu to umožňuje.

Po zbylou cestu lesem, když jsme se rozloučili, myslel jsem na něj. I na běh času, který nás vzdaluje a cestou zametá. A pak se stane, že je to milé.

Víc k tomu není, nebudu věty přezpívávat. Ztratila by se opravdovost. A já, až to po sobě budu kontrolovat, stejně bych do toho sáhnul.

Vážení nachystaní oslavovatelé.

Protože jsem už několik dnů (i nocí) ve vztahu s chřipkou a nemohu se oddat vycházce za humna, budu zadání plnit tak nějak postupně.

Nejprve se podívám k událostem roku, který se chystá za sebou zavřít dveře, vylovím asi tři události a když mne napadne, třeba přidám.

Pak se ohlédnu za celou činností, protože rok 2016 ve svém odcházení otevře prostor sezóně, v níž po pětatřicáté vezmu v dubnu tužku a půjdu nedočkavě na hnízdiště. Kdo jste tu prvně – na hnízdiště slavičí.

Tam už zalovíme pořádně. Měl jsem událostí v představě pět, ale když jsem se zamyslel, další se tlačily do klávesnice a já se bojím, že podlehnu.

Mohlo by to být tady dnes živé, komu z vás k domácí oslavě nepřijedou muzikanti, zkuste zůstat s námi. Kdo nechcete metat světlicemi po střechách sousedů, tady to třískat nebude. (Mimochodem, účastnil jsem se internetové diskuse, kde projevovali obavy majitelé domácích čtyřnohých, abych upozornil, co lze uvidět v tom čase ve volné přírodě a kolik chladnoucích kožichů i křídel nabízí po té velkoleposti pražská R-10 ráno. Zkuste si tam dojít vykloubit oči, než to predátoři a pneumatiky sežerou. Na tyhle obratlovce naše společnost nemyslí. A protože to jsou zase mazlíčci moji, musím to říct.

A pak se objeví výhled, přání sobě i vám – a cesta ke kalendáři.

Je jasné, že čas k jeho zvolnění nikdo neumluví – co víc – movitější jej neuplatí. Jen chytří s ním budou šikovně hospodařit. Třeba i ohlížením. Tím chvíle ztěžknou v tom následném umocnění. Přidanou hodnotou.

Naučil jsem se jistým potřebnostem. Zapracovat na sobě, abych uměl rozhrnout hluk a uslyšet nevyřknuté. Osvojit rozmlouvání bez potřeby slov. Výpověď obrazem, vůněmi a tóny, spojitostmi i vůlí po životě, oslovováním. Kdy ztišeného mne místa sama vedou krajinou dál a napjatě čekají, co já na to. Jak že nám spolu už zase bude. V Přírodě, fascinující nekonečností. Navádějící jak lízat rány, nefňukat nad vším, nezmařit vteřinu přidělené okamžitosti života. Předkládá zákony funkční, ověřené, co jim lze věřit. Nezavazující, jen nabádající. Chceš si vzít? Můžeš! A zaplať ohledy, k nimž směřuješ. A i když tě nenutím, přiběhneš zas.

V obdobích roku rozpoznávám čas. V síle i nezadržitelnosti. Nesmlouvavosti. V poklidném odměřování. Je potřeba žít. Vrůstat do chvil co před tebou stojí i do těch, o kterých ještě nevíš, že se chystají. Naučit se slavit a umět vyjít s kocovinou, co může z toho vzrůst.

Nejsem snad před Silvestrem nadmíru složitý? Přejdu k názornějšímu, abyste pochopili, co mi to dává.

Kroužkoval jsem mladé výry pod patou skalky v houbařských lesích dětství. Fotil pak za poledne barvoměnky – batolce duhové. Co slétli do písku cesty z vysokých korun stromů. Byl jsem rád, že tu ještě jsou. Ta setkání jsou vždy zvláštní, ta síla přežívání. Setmělo se pak rychle a šíleně. Horký vzduch pospíchal z lesa a podobně k okraji i já.

Ujel jsem pryč pod zmítanými stromy a v prvních záblescích. Od Křižánku letěl modročerný pruh nejocelovějších barev vichřice. Pod ním a nad ním se obloha leskla. V poryvech se už stromy pouštěly své hlíny, kusy ledu se štípaly v úvozu, kde jsem zastavil.

A potom chyběla na obzoru Semtínská lípa. Tak přeci si s ní čas poradil. Kolikrát jsem pod ní jen stál, co verši o ní četl. A teď není. A přeci se říkalo, že časem pařez obrazil. A už stromek stál. Pokračovatel ze stejných žil!

A pak to shořelo nejspíš samovznícením. Ale proslýchá se, že ani tak konec ještě není. Budu tam muset zajít.

Psal jsem to posledně do Sobotky. Jak lze můj slavičí kraj přehlédnout z ochozu Humprechtu. Mám rád ty dálkové pohledy, kdy pro ně oči musí výš. Na kopec, na skály, nahoru. Posílit nadhled k souznění s domovinou. Blíž ptačím křídlům a taky paprskům, vnímat ten řád. I z toho ochozu. Těšit se, že do každé z těch drobných teček panoramatické mapy se mohu přijít podívat. Jestli zas potěší, jestli jsou svými, jestli alespoň jsou.

Nepotřebuji z krajiny víc, než dostávám. Až by se člověk chvilkami rozslzel nad jejím objetím. Moc už v ní nezbývá, ale když se přitiskneme, o srdci vím.

Vezměte tohle…

Každým rokem tam musím. Bylinné lázně! Musí se trefit čas, není to stejně. Tichý les, jen zurčení pramínků a zvonkové moře kolem. S vůní, co nevymyslíte!

Najdu si vždycky místo, abych se v mokřadu nebořil, u paty stromu. Opřu se a netřeba víc. Oči se opilé samy už přivřou a kout si vás odvádí. Odnáší příběh dovyprávět. A večer přiletí drozdi v tom konci března, kdy spěchají domů. Prvně si zazpívat. A vy, pokud jste zkušeným, víte, že neodejdete. A pokud jste prvně, cítíte přilepení. Ta zem plná cibulek vám objala boty. Zkouší to i na vás. Chce s vámi být.

Na stejném Červenském rybníku, kde jsme byli včera, na stejné výspě se do vrše chytila kachna s téměř dospělými potomky. Už možná spolu ani nebydleli, ale připlouvali s tmou do mělkých klidných zátok za potravou.

Pětadvacátého července šestaosmdesátého jsem je všechny okroužkoval a pustil. Vím, že pak ještě připlouvali, z lavičky na vrbě jsem je na písčitém břehu po ránu vídal. Než se po hladině roztoulali.

Přišel čas lovů a podle kroužků, co jsem dostal zpět, se dvě mladé ulovily. A stará pak v okraji zimy na Klenici, kde chtěla přezimovat. Znala to v oblasti a věděla, že u jezů voda nezamrzá.

Odteklo moc a moc podobné vody z krajiny až přišel konec března 1995. To od Kaspického moře dorazila přes ruskou centrálu zpráva o zastřelení kačera s kroužkem N.Museum Praha. Místo: Saratov, Novouzenskiy region!

Jak to jde v zemi všechno ležérně navzdory známému „Saratovskému hnutí“, pomůže přiblížit datum zastřelení 6. dubna 1988. Celý ten rozdíl ve výpočtu hlášení do Česka hledalo cestu! Ještě že našlo, když už se nalezl střelec, který kačera zabil v hnízdní době. Nejspíš z hladu.

To není ale, co nás zajímá nejvíc. Pojďme si vyložit, co se vlastně stalo.

Kachna divoká jako původní druh to má tak, že mladí povětšinou odletí do Středomoří či k atlantskému pobřeží přezimovat. Dávno se ví, že tam se setkávají populace opravdu ze široka a případ mláděte od Dolního Bousova není výjimkou. Zamiloval se totiž do ruské mladice a ta si ho na jaře odvedla s sebou.

V sedmaosmdesátém už nikam určitě z nového domova neletěl, jenom byl pozornější. Ne tak už o rok později.

Díky kroužku a doklopýtanému hlášení máme důležitý důkaz pro vědu, ale i nahořklý příběh ptačího pobláznění.

A ze stejného místa pochází i druhý příběh, který jsem pro vás vybral. Ani on nebude ve finále veselý.

Čtvrtého srpna 2004 jsem během odchytů v rámci mezinárodní akce CES v rákosních uličkách otrávených botulotoxinem natahal linii sítí. Stranou gumovky jsem pak uviděl samici chřástala vodního s příznaky otravy, v posledním tažení zčepýřenou a při ní dvě černá kuřátka. Živá. Nevím, jestli jich nebylo víc, těžko jsem je pochytal, jak se ve spleti vyznala. V bundě je odnesl pryč od rákosí proti proudu na rybník Šlejferna, který přeci jen díky hluboké vodě každý rok lépe odolával. Ocákal je, že vypadala jak zmoklí čerti a pak jsem je pustil do rákosí k životu na vlastní pěst. Před tím však okroužkoval. Nedovedl jsem si příliš představit jejich další dny.

Jaké bylo moje překvapení, když z Německa dorazila zpráva o nálezu „vodního ptáka“ po ránu, roztrhaného sovou. Kroužek v archívu ukázal na první v létě z osiřelých mláďat!

Jak výsledek pochopit?

Podle jiného hlášení z lokality u chřástalů vodních můžeme tušit, že zimoviště leží v mírném přímoří západní Evropy. Tam dospívající chřástal z rybníku na Klenici v podzimu doletěl a přezimoval.

Dávno už na cestě, 29. března u města Schweina v regionu Thüringen měl ale smůlu. Domů se vrátit nedokázal.

Nám ovšem odhalil mnohé. Houževnatost druhu i zajímavé datum návratu. Do místa narození toho jara už nebylo příliš daleko.

Nejsou všechna kontrolní hlášení smutná, u slavíků návraty fungují skvěle. I tak si ale myslím, že bylo dobré odhlédnout k druhům jiným a poodhrnout jejich roušky tajemství.

Podíváme se za těmi výsledky kroužkování.

Čírek bylo mnoho postříleno ve Francii a jen o něco méně v Itálii. Je tam ovšem jeden milý výsledek u nich – a sice kdy pták byl po letech kontrolován v Brabantsku holandskými kolegy a kroužek mu vyměněn.

Kachen divokých mnoho okroužkováno nebylo, jen bezpečně ptáci, pocházející z volné přírody, ne z chovu. Jeden výsledek přišel a ten je natolik zajímavý, že si ho přečtete do konce roku v příběhu.

Chřástali vodní byli ohlášeni dva, jeden zastřelen v ústí Seiny a druhý v příběhu, který k předchozímu odstavci přidám samostatně.

Ani čejky, okroužkované na výspě neměly štěstí. Jedna z nich byla ulovena ve Francii.

Pěkný výsledek přišel od pisíka i jespáka obecného. Oba byli kontrolování na ostrově Öland, jihošvédskou kroužkovací stanicí.

Ukazuje se opravdu, jak v čase léta a podzimu jsou podobná místa strategická. Ukazuje se, jak křídla ptáky přenášejí světem a taky to, jak život nemají snadný.

Je čas prázdnin. V okolních křovinách je živo, nás ale zajímá bahnitá výspa po obou březích Spyšovského potoka, který se rok od roku stále víc zařezává do hladiny Červenského rybníka. Přináší ornici splavenou z čerstvě vytrhaných sadů slivoní na svazích, střídá je kukuřice.

Na slova o Šlejferně nezbyde čas, míříme na most přes kanál. Odtud je výhled na výspu dostačující. Přesto sám scházím k okraji kosy a fotím pro vás místo s volavkou a čápem. Oba mají příjmení po bílé barvě. Už mne ale vidí a odletí. K chytání je nepotřebujeme.

Do večera je čas, v úzké zátoce je vypnuta hrubší německá síť, po bahnech rozmístěny pletivové vrše s naváděcími plůtky.

Od vzdálené hráze v sousedství splavu se ozývají první hlasy bahňáků. Z cestovní výšky zahlédli hladinu a tuší při březích možnost usednutí. Otáčejí se nad rybníkem a letí k jeho přítokové části. Tam na ně čekáme. A z druhé strany přes rybník sem přilétají čejky. Hlavně za koupelí. Necháme je pousedat, chvíli počkáme a půjdeme na první kontrolu. Vykládám mezi tím o těch, co přilétli od hráze. Jsou jiní, jiných siluet. A jsou menší. I o ně stojíme, vrše si jistě poradí.

První kontrola není valná, ale čejky se nachytaly. Jsou to letošní mláďata, už ale samostatná. A kdoví odkud.

A hned si ukážeme, jak kroužek zvolna obepíná běhák. Je na něm název centrály, typové písmeno a jedinečná kombinace čísel. A pak už ji poušíme za ostatními k hejnu, které jen popolétlo a má zájem v koupání pokračovat. Může v druhé části výspy, kde se nechytá.

Pár se jich nachytalo, ale jinak nic. Beru si slovo a mluvím o chytání bahňáků. O jejich podzimním tahu, který je silnější a pomalejší, ptáci se déle zdrží. Vyprávím o bouřích, jak se za nich bahňáci chovají, jak umí vytušit a jak skvělí letci to jsou. Jak je lze poslouchat doma u kafe za jasných nocí pod hvězdami. Jak velmi krásnými vládnou mnozí z nich hlasy. O jejich orientaci na dalekých cestách. A taky o tom, kolik jich na jihu zahyne lovem. Převážně nelegálním.

Z rákosí se ozývají první chřástali, přichází večer a já vás upozorňuji na síť v zátoce a nabádám k ztišení. V tom čase do mělkých lagun přilétají za nočním nasycením kachny, především čírky. A když už čírky, pak ty nádherně droboučké Anas crecca. Vezměte si do ruky určovací klíče a můžete začít hledat. Pokud se ptáci druhý den nachytají, budete listovat dost nervózně. Nic vám k nim totiž neřeknu.

Šeří se a síť zvláštně zašustila. Vy ne, ale já vím, co se děje. První čírka je v síti. Plížím se k hraně rákosi a je to tak! Kachny se do té sítě nezamotávají, třicítky oka jim dovolí pohyb. Ale kapsa drží. Tak takhle vypadá.

Kroužek se na noze musí tvarovat do elipsy – ovalizovat, protože kachny mají nohy jiné, než třeba čápi či slavíci.

Setmělo se a my se na mostě ubytujeme. Teď už kontroly budou v intervalech, ptáci se nechytají. Bahňáci nepřistanou a kachny sem doplouvají po vodě a drží se v zátokách. Nad ránem to ale může přijít.

Měníme zkušenosti z životem i ornitologií, jde tak trochu i o společenskou událost. Někteří usínají.

Na sklonku noci provádím kontrolu, zařízení jsou prázdná, ale nevzdáme to. A pak už po ránu všechno běží, jak to tu znám. Ptáci přibývají i v pytlích na okroužkování.

Připravte si chytré knihy a můžete začít. Tady máte výběr z rána a v jednom případě se nebojte ani pozvednout obočí. Tak do toho!

Pisíka napovím, ten by byl snadný.

Je to asi jeden z těch, co prve přilétli těsně nad hladinou od splavu.

A tady jsou druhy další..

A tady dejte pozor! (I když pozor jste měli dát už před tím, to asi víte).

Tak to je z focení všechno a vy se s tím popasujte. Máte čas do Silvestra.

Zítra po ránu zajdeme do archivu za výsledky kroužkování. Tím dneska výpravu končím.

Nikdy jsem tu zatím nevyužil atmosféry odchytu přímo, z obavy, aby třeba zbytečně nepřetékaly emoce. Ale jak nad tím přemýšlím s odstupem času i výletech po internetových prezentacích podobné povahy, byla by škoda v zajímavém čase končícího roku sebe v této poloze nepředstavit. Výjimečně. A nejlépe tak, že na bahňáky vyjdeme všichni. A ne až zítra, protože bychom vyšli naprázdno, přijďte už večer, protože tak se to při těchto odchytech dělá.

Navlečte gumovky, kdo má jen nízké, zažije jak bahno mezi prsty ve slizkých ponožkách dovede po chvíli báječně hřát. Zabalte svačinu na jednu noc, zapomeňte na pyžamo, spát se nepůjde, přibalte zápisník s dalekohledem a něco na focení. Maličkou svítilnu a určovací klíč.

Sejdem se poblíž osady Šlejferna při severovýchodním okraji bousovského moře. Když by byl čas a ptáci na rybníku ještě nebyli, povím vám něco o tom místě. O zaniklé slávě mlynářského řemesla a taky o mlýně, který měl zvuk. A nejen od namáhané vody.

S policií vše domluveno, porybný ví i hasiči vědí. Počasí v půlce prázdnin vypadá solidně, posedíme na zemi. Psům zaplaťte nějaký hotel, děti si ponechte. Nebudou prvními.

Odchytová zařízení jsou už na místě, bahnitá výspa upravena, ptačí tah k severu naplno běží. A až to prožijeme, zalistuji archívem výsledků, ať si toho naberete opravdu pořádně.

A navzdory tomu, že jde o fikci, přál bych si jediné. Abyste přišli a objevovali mnou objevené. Nadregionální význam tajemné ptačí křižovatky. Abychom na konci setkání uznali, proč tuhle krajinu, která nás sice o nic neprosí, proč ji je potřeba chránit.

I v kraji náboženství už spíše oddáleném postávají mnohde svědkové časů, aby v tichosti dotvrzovaly, že i tady lidé věřili v něco, co je převyšovalo, na co si nedokázali sáhnout. A z toho vzcházela potřeba sakrálních staveb, vložených do krajiny.

Každé jedno přesvědčení k sobě poutá příznivce, každý z proudů se pojetím alespoň trošičku liší. Některý zásadně a to pak může být problém. Poslední střet u nás největších ještě dohlédneme. Komunistická ideologie v pocitu ohrožení dusila křesťanství. A že se jí „dařilo“, je příběhem i této kapličky.

Vystavěna byla při malé návsi a jednou z potřebností byl zvon. Dnes si už sotva představíme časy, kdy zvony pro život tolik znamenaly. Dokonce i tehdy, když už jej nebylo. Za provaz potom tahali ti šťastnější, kterým život k radosti zbyl.

Před koncem století, kdy i komunismus krajinu málem docela opustil se stavby, které přežily, zvolna začaly sanovat.

S rozvahou nákladů hlavně však s ohromným zájmem o práci jsem uspěl při výběru dodavatelů a jednoho dne se před kapličkou prvně zastavil na dlouho. Vstřebával úkol, do kterého nebylo vidět.

Když zedník pode mnou osahával zdivo a hledal optimální řešení, prohlížel jsem plechový plášť věže, o němž nešlo s jistotou říct, na čem vlastně drží. Zda opravdu jen silou vůle.

Pak už se nám od hlav i rukou kouřilo, do krajiny vplulo libé počasí a s klukem, kterého jsem po stránce řemeslné výborně znal, vyšli jsme uměním proti proudu času.

Obrázky myslím ani komentář nepotřebují, jen bych snad dodal, že stánek je v kondici dodnes.

Pozoruhodné bylo v čase, kdy už „se vědělo“, že práci v náročnosti a kvalitě neprovedl navzdory rozpočtu nějaký břídil, jak se v dílně dveře netrhly. O udivených ústech několika při finálním vyrovnávání mluvit netřeba.

Když jedu okolo za slavíky, stejně si říkám, jak ve dvou jsme kapličku „posunuli“.

Tak třeba z původního kříže lidé dochovali jen fragment. Branka byla vykována nově docela a plášť střechy na opraveném skeletu? Vzkříšení na dlouho! A Petr? Přestože jsem zažil okolím různé pošklebky na pomalost a já nevím co ještě, až dneska někdo podobně vyléčí provlhlou zeď a otlučený kámen plombami z naškrabaného písku jako on, kdy jej aktuálně oznámkoval čas, může si s ním zkusit podat ruku! Zatím jsem tu podobného příliš neviděl. A kdyby se našel ten, kdo alespoň severní zdivo obnoví nátěrem proti nasákání, žila by zřejmě dlouho i ta fasáda.

Slavík na obrázku je součástí plotových polí, kde motivem díla byla Sluneční dráha dnem. Pak tedy ptáci vítající úsvit a na konci dne i ten slavík.

Už jsem na fotku zapomněl, našel náhodou.

A taky bych zapomněl k tomu řemeslnictví v současnosti.

Pohrdá-li se dnes tak trochu řemesly a děti jsou často směřovány po americkém námětu od malička přinejmenším do role budoucích prezidentů (i když v našem případě…), rád bych řekl, že sám se za troubu nepovažuji a jsem řemeslníkem hrdým (registrovaným v cechu). A případ Petra „obyčejného zedníka“? Od malička jím prostě chtěl být a já jak ho znám, člověkem je vzdělaným. Jen prostě láska a touha u něho zvítězila. A výsledky? Ty o tom vypráví.

Mnoho diskusí jsem už vedl s mistry a řediteli učilišť, mnohé se dočetl o svízelnosti obsazování učňovských lavic a přispívá-li k tomu z politické garnitury to, co přispívá, je stav, jaký je.

Neumím dohlédnout dál, ale suplování řemesel ultralevnými záskokáři z východu kvalitu neoživí….

Upoutávka na zítřek: Připravte se, budete špinaví od bláta rybniční výspy!