Odpočí(tá)vání s blogem – díl 27.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 27.
Svědkové časů vzdálených
I v kraji náboženství už spíše oddáleném postávají mnohde svědkové časů, aby v tichosti dotvrzovaly, že i tady lidé věřili v něco, co je převyšovalo, na co si nedokázali sáhnout. A z toho vzcházela potřeba sakrálních staveb, vložených do krajiny.
Každé jedno přesvědčení k sobě poutá příznivce, každý z proudů se pojetím alespoň trošičku liší. Některý zásadně a to pak může být problém. Poslední střet u nás největších ještě dohlédneme. Komunistická ideologie v pocitu ohrožení dusila křesťanství. A že se jí „dařilo“, je příběhem i této kapličky.
Vystavěna byla při malé návsi a jednou z potřebností byl zvon. Dnes si už sotva představíme časy, kdy zvony pro život tolik znamenaly. Dokonce i tehdy, když už jej nebylo. Za provaz potom tahali ti šťastnější, kterým život k radosti zbyl.
Před koncem století, kdy i komunismus krajinu málem docela opustil se stavby, které přežily, zvolna začaly sanovat.
S rozvahou nákladů hlavně však s ohromným zájmem o práci jsem uspěl při výběru dodavatelů a jednoho dne se před kapličkou prvně zastavil na dlouho. Vstřebával úkol, do kterého nebylo vidět.
Když zedník pode mnou osahával zdivo a hledal optimální řešení, prohlížel jsem plechový plášť věže, o němž nešlo s jistotou říct, na čem vlastně drží. Zda opravdu jen silou vůle.
Pak už se nám od hlav i rukou kouřilo, do krajiny vplulo libé počasí a s klukem, kterého jsem po stránce řemeslné výborně znal, vyšli jsme uměním proti proudu času.
Obrázky myslím ani komentář nepotřebují, jen bych snad dodal, že stánek je v kondici dodnes.
Pozoruhodné bylo v čase, kdy už „se vědělo“, že práci v náročnosti a kvalitě neprovedl navzdory rozpočtu nějaký břídil, jak se v dílně dveře netrhly. O udivených ústech několika při finálním vyrovnávání mluvit netřeba.
Když jedu okolo za slavíky, stejně si říkám, jak ve dvou jsme kapličku „posunuli“.
Tak třeba z původního kříže lidé dochovali jen fragment. Branka byla vykována nově docela a plášť střechy na opraveném skeletu? Vzkříšení na dlouho! A Petr? Přestože jsem zažil okolím různé pošklebky na pomalost a já nevím co ještě, až dneska někdo podobně vyléčí provlhlou zeď a otlučený kámen plombami z naškrabaného písku jako on, kdy jej aktuálně oznámkoval čas, může si s ním zkusit podat ruku! Zatím jsem tu podobného příliš neviděl. A kdyby se našel ten, kdo alespoň severní zdivo obnoví nátěrem proti nasákání, žila by zřejmě dlouho i ta fasáda.
Slavík na obrázku je součástí plotových polí, kde motivem díla byla Sluneční dráha dnem. Pak tedy ptáci vítající úsvit a na konci dne i ten slavík.
Už jsem na fotku zapomněl, našel náhodou.
A taky bych zapomněl k tomu řemeslnictví v současnosti.
Pohrdá-li se dnes tak trochu řemesly a děti jsou často směřovány po americkém námětu od malička přinejmenším do role budoucích prezidentů (i když v našem případě…), rád bych řekl, že sám se za troubu nepovažuji a jsem řemeslníkem hrdým (registrovaným v cechu). A případ Petra „obyčejného zedníka“? Od malička jím prostě chtěl být a já jak ho znám, člověkem je vzdělaným. Jen prostě láska a touha u něho zvítězila. A výsledky? Ty o tom vypráví.
Mnoho diskusí jsem už vedl s mistry a řediteli učilišť, mnohé se dočetl o svízelnosti obsazování učňovských lavic a přispívá-li k tomu z politické garnitury to, co přispívá, je stav, jaký je.
Neumím dohlédnout dál, ale suplování řemesel ultralevnými záskokáři z východu kvalitu neoživí….
Takhle tu ale končit nemůžeme, třeba dát něco optimistického.
Upoutávka na zítřek: Připravte se, budete špinaví od bláta rybniční výspy!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *