Kdo chcete mít i v konci roku slavičí stránku společníkem a odjinud jste třeba naučení, že vás mlsají upoutávkami, zkusím je napodobit, abyste se cítili dobře.
Bylo by to hezké, kdybych si mohl myslet, že opravdu do mého 35. roku chytání doskáčeme po dni společně. Zkusím proto udělat víc, než dělám.
Zítra vás proto vytáhnu na lešení, abyste zažili změnu opravdovou. Kdo se bojí, zůstane dole s termoskou tmavého čaje. Návratem v čase se totiž objevíme v Lítkovicích tady na Kněžmostsku a ukážu vám, jak se probouzejí kapličky.
S zedníkem Petrem a mojí nabídkou k opravě, která místní posuzovatelstvo natolik „přejela“, že pro vás z toho odvodím bonusem psychologickou studii. Jak už jsem se jistě vyjádřil dřív, nefascinují mne totiž jen slavíci. A pak se v duchu doby můžeme na závěr ještě pozeptat, proč řemesla dnes mladé příliš netáhnou.
Přijďte nejmíň všichni. A kdo by snad trpěl steskem po slavících, v závěru jednoho dám. Ač už jsem zapomněl, součástí díla přeci jen byl a ten „živý plot“ visí nedaleko.
A stihnete se mnou vyrazit na bahňáky. Abych vás pořád jen netahal roštím. Vrátíme se v čase druhé půle 80. let na Červenskou kosu, kde probíhaly jejich odchyty. Vlezeme za nimi i do archivu, za výsledky kroužkování.
Připraven je též příběh, kvůli kterému se vám možná přichytí oběd. V závěru bude smutný – pravda, ale na pohádky jsme myslím přerostlí a v přírodě to tak začasto je. Kdo by se nedočkavě ptal, kam za ním začít koukat, pak tedy na východ.
Pozvěte i své přátele, ať na nich stránku otestujeme. Kdy jindy, než teď, když je společníkem o každém dni. Až to tu prvního „strčíme k ledu“, přál bych si, abyste vzpomínali.
Čas lednový se bude ze všeho nejvíc podobat shazování kil po svátcích, prostě taková zdrženlivost.
Teď ovšem míříme do finále. Ještě tu užijeme a pořád k nám platí ono prozíravé: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!“. Nemyslíte?
