Odpočí(tá)vání s blogem – díl 29.

Na stejném Červenském rybníku, kde jsme byli včera, na stejné výspě se do vrše chytila kachna s téměř dospělými potomky. Už možná spolu ani nebydleli, ale připlouvali s tmou do mělkých klidných zátok za potravou.

Pětadvacátého července šestaosmdesátého jsem je všechny okroužkoval a pustil. Vím, že pak ještě připlouvali, z lavičky na vrbě jsem je na písčitém břehu po ránu vídal. Než se po hladině roztoulali.

Přišel čas lovů a podle kroužků, co jsem dostal zpět, se dvě mladé ulovily. A stará pak v okraji zimy na Klenici, kde chtěla přezimovat. Znala to v oblasti a věděla, že u jezů voda nezamrzá.

Odteklo moc a moc podobné vody z krajiny až přišel konec března 1995. To od Kaspického moře dorazila přes ruskou centrálu zpráva o zastřelení kačera s kroužkem N.Museum Praha. Místo: Saratov, Novouzenskiy region!

Jak to jde v zemi všechno ležérně navzdory známému „Saratovskému hnutí“, pomůže přiblížit datum zastřelení 6. dubna 1988. Celý ten rozdíl ve výpočtu hlášení do Česka hledalo cestu! Ještě že našlo, když už se nalezl střelec, který kačera zabil v hnízdní době. Nejspíš z hladu.

To není ale, co nás zajímá nejvíc. Pojďme si vyložit, co se vlastně stalo.

Kachna divoká jako původní druh to má tak, že mladí povětšinou odletí do Středomoří či k atlantskému pobřeží přezimovat. Dávno se ví, že tam se setkávají populace opravdu ze široka a případ mláděte od Dolního Bousova není výjimkou. Zamiloval se totiž do ruské mladice a ta si ho na jaře odvedla s sebou.

V sedmaosmdesátém už nikam určitě z nového domova neletěl, jenom byl pozornější. Ne tak už o rok později.

Díky kroužku a doklopýtanému hlášení máme důležitý důkaz pro vědu, ale i nahořklý příběh ptačího pobláznění.

A ze stejného místa pochází i druhý příběh, který jsem pro vás vybral. Ani on nebude ve finále veselý.

Čtvrtého srpna 2004 jsem během odchytů v rámci mezinárodní akce CES v rákosních uličkách otrávených botulotoxinem natahal linii sítí. Stranou gumovky jsem pak uviděl samici chřástala vodního s příznaky otravy, v posledním tažení zčepýřenou a při ní dvě černá kuřátka. Živá. Nevím, jestli jich nebylo víc, těžko jsem je pochytal, jak se ve spleti vyznala. V bundě je odnesl pryč od rákosí proti proudu na rybník Šlejferna, který přeci jen díky hluboké vodě každý rok lépe odolával. Ocákal je, že vypadala jak zmoklí čerti a pak jsem je pustil do rákosí k životu na vlastní pěst. Před tím však okroužkoval. Nedovedl jsem si příliš představit jejich další dny.

Jaké bylo moje překvapení, když z Německa dorazila zpráva o nálezu „vodního ptáka“ po ránu, roztrhaného sovou. Kroužek v archívu ukázal na první v létě z osiřelých mláďat!

Jak výsledek pochopit?

Podle jiného hlášení z lokality u chřástalů vodních můžeme tušit, že zimoviště leží v mírném přímoří západní Evropy. Tam dospívající chřástal z rybníku na Klenici v podzimu doletěl a přezimoval.

Dávno už na cestě, 29. března u města Schweina v regionu Thüringen měl ale smůlu. Domů se vrátit nedokázal.

Nám ovšem odhalil mnohé. Houževnatost druhu i zajímavé datum návratu. Do místa narození toho jara už nebylo příliš daleko.

Nejsou všechna kontrolní hlášení smutná, u slavíků návraty fungují skvěle. I tak si ale myslím, že bylo dobré odhlédnout k druhům jiným a poodhrnout jejich roušky tajemství.