Zaměřeno na slavíky

Mohl bych to tu nakopírovat, nikde nic není.

Na periferii města rozkvetl šeřík, je to možné? Když jsem se slavíky tehdy začínal, měly někdy problém vonět na devátého května!

Na přehrávku přicházejí zvědavci jiní, dnes párek mlynaříků. Tak těch je po krajině už málo.

Ani nebudu všechna stanoviště vypisovat, dvě už ani nemohu, zmizela. V Kosmonosích. A jedno z nich u koupaliště, bylo opravdu nádherné a s tradicí. Tolik příběhů! Ty mi zůstanou. Zmocnil se mne vztek, fakt, že jo. Já tady nechci být pořád ubrečený, ale je to opravdu jako kdyby mi odcházeli přátelé. To si sotva kdo dokáže představit. Když se tam klepete nad nějakou pěkností s kleštěmi v ruce. Už tam jezdit nebudu, místa jsou pryč. Byl jsem tak zmatený, že jsem v Boleslavi „zabloudil“ a z kruháče vyjel na „desítku“ a tam by se člověk otočil živý asi jen jednou.. Tak jsem jel vlastně zpátky na Hradiště. Vybral si v pravém pruhu to nejpomalejší auto. Zasmál se dávnému příběhu s letadlem u silnice a kubánskými studenty, znáte to doufám – toho, co je z něj teď kiosek a byl „i jinším..“. A jel jsem dál v klidu za tím couralem. Čas mne neovládal. Umetal jsem si jízdou hlavu. A pak mne to napadlo. Stavit se na Budách, jestli on tam ten otužilec není. Je! Rozezpíval jsem ho ze stejného místečka, ale po chvilce mne za ohromným kmenem topolu mazaně objevil a začal vrčet. Poprvé a musím se tedy krotit. Ještě jeho důvěru budu potřebovat. Hned za týden, abych nafotil, jak jdou tukové zásoby pod kůží „dolů“.

Doufám, že nezmizí během ochlazení. Bylo by zajímavé té neplechy využít vědecky. Říkalo se kdysi, že za takového stavu ptáci popoletí nazpět. Vlaštovky možná, jiní těžko. A slavíci? Kdo to ví? Mohl bych to vyzkoumat já.

Média varují před klíšťaty, oba slavíci byli zatím čistí. A já dlouhodobě taky. Bez repelentu. K nim asi otrávený.

Drobná hnízdiště v oblasti odkládám a odkládám, jedu tam, až zbyde čas. Tak jsem se teď v podvečer rozjel na Svobodín. Deset lokalit před tím prázdných a tady ohlas!

Takže znovu nevím, zda tam už nemohl být dřív.

Kroužek opět neměl, je neznámý, ale asi usazený. Uvidíme později.

Je ale zajímavé, že z republiky hlášení nejsou. Z míst, kam přilétají nejdříve (jih Moravy, Praha) bych je už čekal. Tedy pravda, že oba byli nezpívající, zobáky otevřeli až když jsem „udal tón“. Takže veřejnost či pozorovatelé mohou minout.

Spojil jsem to u Klenice pružně s komentovaným kroužkováním a zažil moc pěknou věc. Jedna z dam zmínila, že knížku Slavík z dubového lesa má doma. Řekněte – nejsou to krásné cesty krajinou?

Že si nevymýšlím, si asi ověří, protože jsem je pozval současně k blogu.

Nejdřív jedna oprava.

Byl jsem upozorněn, že studánku v Končinách jsem čistil už předloni. Loni už to byli ochránci přírody. Protočily se mi oči, jak to utíká!

A teď pár slov k nadpisu.

Někteří si třeba řeknete – no, co už se na slavičím blogu neobjeví, ale prošel proměnou, je košatější.

Ale já bych rád oslavil, že v noci přišel déšť. Zachránil (prozatím) ten možný malér, co mohl nastat. Je tam venku sice divoce, ale vítězně! A takhle to bude už každého jara. Budeme se bát za vše rozběhnuté, aby nepomrzlo. Jenom těch magnolií, co všude dokvétá!

Dnes je sedmnáctého, v Kalendáři slavičích příletů pořád ještě jdou docela prázdná místa, snad se večer na chvíli utrhnu. Chtěl bych se dotknout pohledem zase míst jiných. Kde už jsem sice byl, ale před-předevčírem. Pojedu vesnicí, kde je na plotě tabulka „Med přímo od včelaře“. Nevím, jestli bych o takový stál, já si dám radši od včel. Nedovedu si ho totiž narvaného v květu jabloně nějak představit. Vůbec – vlast se nám proměňuje (to nemá nic společného už s tím včelařem), všimli jste si? Společnost se mění, registrujete? Ne, nebojte, tam dneska nepolezeme.

Pojďme si říct, proč ti slavíci nespěchají. Anebo jinak. Pojďme se podívat za tím slavíkem z třináctého. Mohl by mít klidně i takovou přezdívku, pár ryšavců už za ten čas ode mne přezdívku dostalo. A tenhle si o to řekl dost hlasitě.

Je na těch Budách, nebo není? To zatím nevím a potřebovat to vědět je nyní brzy. Udělám to těsně před naší vycházkou do přírody v sobotu v konci měsíce.

Je od něj hezké, že si pospíšil. Jinde nejsou a on se tím zviditelnil.

Kým jsou tito rekordmani?

Vždycky jde o slavíka staršího, ale tenhle moc starý nebyl. Já s tím nechci provokovat odborníky kolem, ale myslím si (publikovat to nesnadno, je to pocitové), že to poznám. Tak, letitého určitě! Na něj si klidně vsadím. Ty, kteří nejsou loňští, ale jen o rok starší – myslím, že do nich vidím. Alespoň do těch nápadných. A tenhle takový je. A nedočkavý, vyrazil prostě dřív. Vůbec neprodělal, tady mu špatně není. Jak jsem ho prohlédl při druhém setkání dopodrobna, kondici drží skvělou. Patří ovšem k těm drobnějším, což mu o námluvách problém činit nebude. Hledí se na jiné. Pokud si hnízdiště obhájí a vybranou parcelu udrží, bude atraktivním. Ano, je to tak. Na kapitál se pohlíží u slavíků. Žádná není hloupá, tu příležitost/povinnost za kterou sem letí nechce promarnit. A k tomu potřeba spižírnu, výběh a jeho kvalitu. To aby měla před prázdninami v bezpečí kde převlíknout šaty. Na cestu pryč.

Uznávám, vzali jsme ten Slavičí rok trochu hopem, ale tak to bude. Věřte mi. A kdybych chtěl teď dnešní vstup uzavřít do kruhu, připomenu sprint času tou mýlkou s čištěním studánky.

Ale my jsme ještě nevyřešili, proč jiní nespěchají.

Slavík obecný hnízdí jedenkrát v našich podmínkách, není vlaštovka nebo vrabci. Mladé chce líhnout do stavu kolem, kdy je hmyzu hodně. Časovač v jeho hlavě nechce zatím měnit to, co prapředci ukovali způsobem pokus – omyl. Jen bych se velmi přimlouval u některého ze Slavičího háje, aby byl tak milý a do dvacátého dorazil. Na mikrofon by se hodil. Jinak budeme natáčet bez nich. A do toho devětadvacátého? No to snad z těch věrných dorazí všichni!

Vyrazil jsem po hnízdištích projet ty, kde jsem ještě nebyl. Napíšu to hned, ať to mám za sebou. Nikde nic není.

Je to jistě cenný výsledek, ale člověk se neubrání pocitům, jestli neměl zůstat radši doma v pracovním procesu. Pak ale vítězí věda, mohu si ten čas dovolit obětovat.

A teď vám přiblížím, co jsem zažil na sklonku odpoledne.

Od skalních srubů Jizery, což je samo o sobě nádherné místo Mnichovohradišťska, jsem odjel pod Veselou. V noci bude asi mráz, obloha nad jezerem byla jiskřivá. A to ochlazení bylo důvodem pro událost, která se tak často nevidí. Hmyz, který přeci jen nad hladinou ještě poletoval byl, jak to bývá, nadějí pro vlaštovky. Zřejmě táhly a vytušily šanci. Přibývalo jich před západem slunce a dvě stovky by nestačily. S krátkými vidličkami v ocase samičky, s delšími samečkové. Bylo vidět, že jsou v lovu úspěšné. Některé vylétaly až nad pole s ozimem, i tam křídly z listů zvedaly potravu. Je radost vidět je, jak se až zastaví v letu, když něco vyplaší. Anebo se k tomu vrátí. Kdybych psal dětskou knížku o mouchách v hlavní roli, bylo by to tady hodně smutné. Věc pohledu. Některé z vlaštovek byly až cihlově červené, možná to znáte.

Odkud mohly být a kam směřují? Tah ptáků v praxi! Je fajn, když vidíte šťastlivce, kteří tu velikou cestu za přežitím zvládají a zaskočit se nechtějí nechat ani lokální mizérií. Rvou se s ní do jedné!

Místních by se tolik nesečetlo, moc jich nikde ještě není, jsou jistě průtažné.

Rybáři si hleděli udic, ale mne divadlo bavilo. A i když ani tam ještě slavík nepřiletěl, byly to nádherné okamžiky. Chvíli před večerem vzduch zůstal na povel prázdný. Tady nocovat není kde, musely jinam.

Jestli tuhle noc krajina přežije bez úhony, bude to zázrak. Obloha vydržela jasná, přichází mráz.

Nedělní čas má být počasím složitější, ale přeci bych se chtěl alespoň v podvečer z dílny vytratit, odložit úkoly a uchopit zábavu.

Děkuji za rekord v zobrazení stránek.

Nemám ovšem dobrou zprávu, včera už na ni nezbylo místo.

Tak na tohle hnízdiště už nemusím! A slavíci mohou taky zapomenout.

Je dobře, že si tu krajinu přizpůsobujeme, aby projela široká technika. Je skvělým nápadem, že likvidujeme křoviny v krajině. Že všechno čistíme, aby se na to „dalo konečně koukat“. Že jsme nepochopili zhola nic.

Pro mne to jsou sice zajímavě nastavené pokusy, kdy možno bádat, kam se ptáci z vydrancovaných domovů uklidí, ale jinak to halí smutek. Možná, že do sakur na náměstí, ty jsem tam včera ještě zahlédl.

Kdybych si byl vybral tehdy objekt zájmu jiný, mohl jsem být dnes o něco klidnější. Vybral jsem přírodu, a abych se pořád jen vztekal. Kolik už přes zimu podobných míst zmizelo.

Kdybych si byl před pětatřiceti lety zvolil za specializaci třeba vlaštovky, mohl jsem namísto motyčky nosit dnes štafle a hlídat, aby měly k noclehu rákosí a ve vzduchu mouchy. Já jsem připoutal slavíky a právo na přežití po těch pár měsíců doma jim zajistit nedokážu. Kolik bych těch Slavičích hájů musel s přáteli postavit, bratranec tolik zas pozemků nemá! Že by se pak děti všech podobných chodily na život podívat k nám.

Ono mne to nějak přejde, jak přešly zničené jiné. Ale sem k psímu hřbitovu v okraji lesa mne přivedli lidé, kteří pár dní po sobě nedávno zemřeli. Tak tu ty keře třeba bez nich už nechtěly být. Kdo ví, jak to vůbec chodí. Ani jim to už neřeknu.

Fotosběr. A komentář, až se z toho proberu..

Byl jsem dnes i houbařem, letos je to dřív.

Pak jsem vyfotil samičku modráska krušinového. Šťastnou, že stačila z mraveniště zdrhnout živá. To je neskutečný svět ta naše příroda! Co tihle modráskové si dovolí za hazard.

A pak to nejdůležitější. A tady se už rozvyprávím.

Povedl se mi vskutku husarský kousek.

Chtěl jsem vyjet k Zájezdům pro výsledek, jak jsem psal prve. Jenže mi to nedalo a začal jsem na Býčině u rybníků, co se jmenují Střípky. Horní a tak dál..

Slavíci podle nich nejsou, nejsou ani u Stržáku. Ne ani na Budách u rybníku Pátek, ale na místě sousedním kousek od dráhy a Kněžmostky v topolovém lesíku, tam už se ozval. Rybáři vedle v tom sílícím povětří balili vercajk, vezírky průhledné, já ale chystal odchyt. Netradiční. S kvalitní anglickou sítí, odolnou proti bočnímu povětří a přehrávačem na brčku rákosu, na dálku manipulovaným. A muselo dojít i na sklopky, slavík byl mazaný. Chňapnout ale nestačily, protože když chtěl po anglicku zmizet z rozlehlé vrbiny, stála mu v cestě ta síť. Jdu pro něj a oči mi upadly k nohám. Vidím čerstvý kroužek, zářím štěstím a směju se pod vousy. Věděl jsem už, než jsem projel kód, která bije. Bude to ten letošní rekordman z třináctého!! Přesídlený – a to je neskutečná klika!

Ještě, že jsem sem jel. Pro tohle se ptáci kroužkují. Vyfotili jsme se spolu konečně za světla, nafotil jsem mu stav tučnosti, převážil ho po těch dvou dnech, pohladil ho po vykulené hlavě a vrátil do těch hořkých vůní zelenobílé fontány.

V šoku jsem pak jel splnit povinnost na Zájezdy, zjistit přehrávkou, jak je to místo nádherně vymetené.

Tak to je výsledek jako hrom hned na začátku sezóny!

Pojďme k analýze.

Pták tímto krokem vyloučil, že bude průtažným. A teď už by bylo třeba pro dokončení senzační příležitosti jen v máji zajít sem do lesíka a potvrdit ho ubytovaného. Ne, ze Zájezdů, bude odtud!

Jak je to s přílety na hnízdiště, kdo to ví?

Nelze si myslet, že hlavy slavíků jsou natolik veleschopné, že z pod noční oblohy od afrického Sahelu natrefí přesně pár starých topolů s podrostem střemch a zklamanými rybáři. Letí tak, jak popsáno v knížce Slavík z dubového lesa. „Někam“ přibližně a pak naskočí místní paměť. To se zmiňovalo už tenkrát o tahu obecně, ale ověřuji v praxi. Může ty ptáky zastavit i ohromná zář Mladé Boleslavi. Napadá mne, že Zář Mladoboleslavska se jmenovaly komunistické noviny. Nu, tohle je zář o mnoho jiná, ta dříve nebyla. A může být oním „majákem na pobřeží“. Ptáci pak za dne dolaďují mapu podle podmínek, které si kdysi uložili. Podle neměnné Jizery, hrbaté Baby, listnatého komplexu Bažantnice. Klidně.

Nebýt dnešní kliky s pozměněným scénářem výjezdu, myslel bych logicky, že slavík zmizel. Že byl průtažný.

A tady se zároveň nabízí další postřeh.

Kdo chytá na tahu, má jiné výsledky, než, kdo chytá na hnízdištích. Tažní ptáci prostě letí a brzdí v čase „kdekoli“. Ti místní „někam“ doletí a pak utrácejí ještě dny(?) zorientováním se v krajině. Myslím to tak, že tahovým o nic nejde, jsou „okamžití“.

Už na sebe koukám, jak začínám být složitý. Tak to by bylo asi tak vše, jdu pomlít kávu. Je nádherně proč.

Blog si může dovolit všemožné vylomeniny, abyste u něho neusínali. Tady je jedna z nich.

Rodí se rekord Nejvíce napsaných článků během měsíce. A abych mu pomohl, potřebuji sdělit toto hlášení:

Co myslíte, že udělám s časem dnes odpoledne? Počasí – nepočasí, nevím, jak bude, ale vyrazit musím. No a v kovárně jsem přemýšlel po celý čas, jak to vlastně letos provést s tím, co mám. S tím, co znám. Vědecky, aby byl přínos co největší, jsem rozhodl takto (a těším se): Žádné poletování po hnízdištích s kleštěmi natěšeně rozevřenými na kroužky, vyrazit musím na Zájezdy. Ano, znovu tam, co se obevil první slavík! To je totiž materiál, který má teď největší cenu a už jsem v minulosti těch chyb udělal dost. Dnes tedy ne. Znáte jistě onu pravdu „o blbci a o žhavých kamnech“. Tak tedy už ne!

Potřebuji znát, zda pták zmizel či se drží. Kdyby byl býval měl kroužek, můžu to hodit za hlavu, ale přiletěl „na noze bez“.

Takže jedu směr Bakov a uhnu k Zájezdům.

A kdyby nic, budu alespoň fotit. To místo potřebuji, posledně byla tma.

Je půlka měsíce.

První vlna jara je za námi, je to tak. Přibývají pozorování časných kukaček, vlaštovky už místy jsou opravdu vidět, pěnice černohlavé obsadily loňská stanoviště, husy vodí mladé. Pozítří budou ulice plné koledníků, tráva roste jak o život – kde ti slavíci jsou?

Prošel jsem velkou knihu příletů, abych se vzpamatoval. To přeci neznamená, že když zrovna já jsem si naplánoval slavičí rekordy, abych měl o čem mluvit, že to tak ještě bude!

Co se ale děje tady v Evropě, když do ní slavíci vletí? Proč, když tedy i zpívají a jsou prostě slyšet (vím to od řady cestovatelů), tady je člověk rozezpívá jen obtížně?

Včera jsme si tu měli připomenout významný den a neudělal jsem to. I když zpráva na blogu nová není, zasloužilo si to komentář.

14.4.2013 se nacházel průtažný (český) slavík v oblasti Canton Magistris – Verbania, Italy.

Tady, v jediném mém setkání se zahraničním slavíkem je stopa. I při uvědomění si, že jeden vzorek „není skoro nic“ se tím zaobírat chci, protože zrovna právě on může být „výjimkou, potvrzující pravidlo“.

Co když je odrazem opravdu věrným? Když se do rezervace Fondo Toce podíváme je jasné, že máme před sebou jedno ze zastávkových míst slavíků obecných. Z velkých – pro naše zřejmě poslední. Tady se míchá příletový koktejl pro naše hnízdiště, tady se staví kalendář!

Jak má člověk tak někdy štěstí, má jindy smůlu. Anebo od každého trochu.

Nemusel jsem tohoto vzácného kroužkovance na letní Studénce vůbec chytit, byla to náhoda jako hrom! Ale zase – kdybych tam byl přišel zjara a chytil ho tehdy, to by byl výsledek unikátní. Měli bychom odlet ze zastávky v kapse! Takhle nemáme.

Chytil jsem ho tedy zjara příští rok, ale odvozovat, že pták se v příletu chová vždy podobně nelze. Mám to od „rekordmanů“ vyzkoušené. Neplatí to. A navíc v roce druhého odchytu pod Babou nevím, odkdy tam už byl, přesto že jde o zástih dubnový (26.4.2014).

Kdy z posledních zastávek odlétají nejčasnější? Jde o jakési tahové vlny, to se ví. Prostě zvedne se jich najednou víc. To ukazuje na jasný impulz. Co je jeho spouštěčem? Počasí?

Na hnízdiště už to není daleko, v našem případě 694 kilometrů.

Odkrývá výsledek přeci víc než možnou náhodu? Je dobré tedy očekávat první staré slavíky kolem dvacátého (v podmínkách rozběhlého století)? Je to tedy těch pět dnů před námi, ve kterých se to stane? Myslím, že ano.

Včera jsme vedli řeč o této stránce. Za léta k sobě navázala zajímavý počet lidí a já když to hodnotím k dnešní sobotě, je to pro slavíky dobré.

S příchozími to bude různé, to člověk vytuší. Někteří by striktně chtěli jen krále pěvců, jiní rádi přečtou i o krajině a včera podle ohlasu v poště jsou tací, kteří s chutí čtou všechno. Jak stránku vést dál? Postavím se k tomu následovně – je moje, máme ještě svobodu slova, kdy každý má možnost říci co chce, co se mu líbí, tak ji povedu podle sebe.

Na jihu Příbramska už slavičí zpěv prý zní. A tento příznivec si dokonce přeje, aby blog k slavíkům přitáhl tím, jak je vedený, lidi další. To je Romane přesně to, co bych rád a co jste tak hezky vyhmátl.

Nemohu nemít radost, když jiný z vás včera zavolá, kudy nastoupit na novou stezku Bousovskem. Hotova není, vchod je téměř k nenalezení, ale jde to. Tak hezké předčasné procházení!

I slavičí stránka se vyvíjí a ten, kdo chodí pravidelně to rozpoznal. Nyní je opravdu aktivní, ale nebude tak pořád. Čas by mi chyběl jinde. Teď ale, když slaví své největší dny v roce a má vážně k tématu co říct, kdy zejména ornitologové si zjišťují, jak to s příletem je, teď by žít měla. A také funguje proto, aby kdokoli z novinářů či redaktorů mohl nabýt základní představu o autorovi a jeho objektu zájmu. A musím říct, že to funguje. I posledně ve studiu mělo dojít ještě na tento blog. Že nedošlo, není tragédie. Už tak musím sebemrskačně přiznat, že zatím neumím ve svých vystoupeních, kdy mi na tom opravdu záleží ukrotit výřečnost a emoce a od dvou třetin pobytu za mikrofonem jsem se sebou nespokojený. Spěchám, obávám se o nevyřčené a přitom nachystané, nedržím styl ze začátku. Rozvážnost a dobrou češtinu. Je ze mne ke konci jiný moderátor a tam je co zlepšovat.

V psaném projevu je to jiné. Tady se vracím mnohokrát k textu, stále chyby nacházející stylizuji jinak, vkládám čerstvě vzpomenuté. Jako třeba teď. Dvacátého budeme ve Slavičím háji natáčet reportáž pro rozhlas. S příjemným a vzdělaným redaktorem (doufám jen, že to tu nebude číst), který si téma už roky hlídá. Přijede, naloží, odveze, vrátí. Jen doufám, že už tam některý z mistrů bude, moc času na to nemá. A devětadvacátého jste tam se mnou všichni, kdo to tak chcete mít. Po středních Čechách toho moc není, tak přijďte k nám. Přimlouvejte se za počasí, ať užijete. Máme sedmnáctý ročník. Chcete znovu připomenout legrační věc z prvního ročníku? Řekl jsem lidem, že to je poprvé a naposled, že to byl takový hec. No to jsem si naběhl od spokojené společnosti a tam už začal zjišťovat, že by to pro nás mohla být cesta. A vidíte, vážení! Jsou mezi vámi borci, kteří mají účasti všechny. Jak nemám být v začátcích dojatý, když vás tam vidím. Jak to pořád společně chceme mít. Jen ten redaktor, co mne tam tehdy „opražil“ už nechodí. Ale věřte, mluvil jsem s ním po mailu nedávno, když jsem potřeboval souhlas k fotce. Neměl s tím vůbec potíž. Zůstaňte stejní, jak zůstávám já a ještě nás několik „vítání“ může potěšit. Naučil jsem se i tady už, co pro vás dobré. Jak akci vychystat. Jen jedna věc je při tom hrůzostrašná, tušíte která? Jak nám všem po cestách to ušlé odbíhá! Někteří i mezi nás přijít už nemohou. Ale kulisy těch dostavení, ty pro nás Příroda pořád ještě rozestavět umí.

Vždy vybírám místo, kterému věřím, které mám přečtené. I letos tak je. S místy si tykám a jen mi připomeňte některý, až po půlce dopoledne budu v řeči a emocích zase uspěchaný, ať trochu zvolním. Chodím totiž odpoledne sám se sebou verbálně vyčerpaný, hlava přeci jen maličko pobolívá, roli ne a ne opustit. Želím totiž nepovedeného, oslavuji krásné. Doufejme tedy, že pro oslavení naleznu víc.

Lidé prý dnes neradi čtou, nevím. S blogem snad do konce vydržíte. Je hodně váš – a věřte, nejde o podbízivost. Takový nejsem a být vůbec nepotřebuji. Říkám jen, co od vás přes stránku, sluchátko, ale i přes oči tu a tam dostávám.

A tady je ten výdech duhy, ke kterému jsem přišel u Nedbalky pozdě.

Dnes hned po obědě jsem vyjel na okruh a těšil se, jak budu připisovat. Nepřipsal jsem nic, dvacet hnízdišť je prázdných. A když se podíváte, co ornitologové v republice hlásí, taky nic.

Není to ale, abyste nemysleli, něco supervýjimečného. Když bych se vnořil do záznamů, tento čas je časem očekávání. Jsou tam i takové „děsy“, že do dvacátého nebylo nic. To ale letos platit nebude. Jednak – prvního už máme zapsaného ze včerejška a taky teď po dešti přilétnou. V první vlně. Ano, přílety se dějí ve vlnách.

Bylo hezké chodit po hnízdištích, když všechna přežila. A dočkají se svých mistrů, to je jasné.

Bavím se i tím, že prostě ještě nejsou. Krásně třeba ve Březně v parku zanotoval stehlík „tlukotem“. Bylo to něco neuvěřitelného, odposlouchal mne a pružně napodobil. Nikdy jsem nic takového nezažil. Tím jeho vysokým kovovým hláskem, prostě radost.

Na Dolnobousovsku z jeteliny vzlétali skřivani, tam ještě jsou. Ovšem studánka v Končinách je zřejmě po smrti definitivně, loni jsem ji vyčistil asi naposledy. Je to zvláštní a šílené. Chtěl jsem se z ní napít. Nejstrašnější je pohled na vyschlou studánku. Nevím, co se děje.

A slavíci tam nejsou. Tolik jsem Končinám věřil! Stromy loví v paměti, kdy ten hlas slyšely naposledy, keře by mi snad i chtěly odpovědět – ne, nic tam není.

Ještě jsem opravdu, protože to je potřeba vždy podezírat, zkoušel varianty, jestli třeba nedělám nějakou chybu v monitorování, ale není to tak. Vzpomenu-li včera toho večerního, bylo to jasné ve chvilce. Prostě nejsou. A to už spousta stromů i keřů odkvétá. Je to vždycky ohromný závod vitality, až si tam připadám, jestli bych to neměl honem zabalit a jít taky něco dělat. Spěchat, „když se to nosí“. Ale ve chvilce se mi vrátí klid a zase si výpravy užívám. A pak, když se doma dá člověk dohromady – bylo to krásné, proč to tu nenapsat.