A dál zas je ticho

Žádné komentáře u textu s názvem A dál zas je ticho
Dnes hned po obědě jsem vyjel na okruh a těšil se, jak budu připisovat. Nepřipsal jsem nic, dvacet hnízdišť je prázdných. A když se podíváte, co ornitologové v republice hlásí, taky nic.
Není to ale, abyste nemysleli, něco supervýjimečného. Když bych se vnořil do záznamů, tento čas je časem očekávání. Jsou tam i takové „děsy“, že do dvacátého nebylo nic. To ale letos platit nebude. Jednak – prvního už máme zapsaného ze včerejška a taky teď po dešti přilétnou. V první vlně. Ano, přílety se dějí ve vlnách.
Bylo hezké chodit po hnízdištích, když všechna přežila. A dočkají se svých mistrů, to je jasné.
Bavím se i tím, že prostě ještě nejsou. Krásně třeba ve Březně v parku zanotoval stehlík „tlukotem“. Bylo to něco neuvěřitelného, odposlouchal mne a pružně napodobil. Nikdy jsem nic takového nezažil. Tím jeho vysokým kovovým hláskem, prostě radost.
Na Dolnobousovsku z jeteliny vzlétali skřivani, tam ještě jsou. Ovšem studánka v Končinách je zřejmě po smrti definitivně, loni jsem ji vyčistil asi naposledy. Je to zvláštní a šílené. Chtěl jsem se z ní napít. Nejstrašnější je pohled na vyschlou studánku. Nevím, co se děje.
A slavíci tam nejsou. Tolik jsem Končinám věřil! Stromy loví v paměti, kdy ten hlas slyšely naposledy, keře by mi snad i chtěly odpovědět – ne, nic tam není.
Ještě jsem opravdu, protože to je potřeba vždy podezírat, zkoušel varianty, jestli třeba nedělám nějakou chybu v monitorování, ale není to tak. Vzpomenu-li včera toho večerního, bylo to jasné ve chvilce. Prostě nejsou. A to už spousta stromů i keřů odkvétá. Je to vždycky ohromný závod vitality, až si tam připadám, jestli bych to neměl honem zabalit a jít taky něco dělat. Spěchat, „když se to nosí“. Ale ve chvilce se mi vrátí klid a zase si výpravy užívám. A pak, když se doma dá člověk dohromady – bylo to krásné, proč to tu nenapsat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *