Můj chrám je tady. Pod větvemi krajiny domova.
Pod oblohou, která včera vystrojila duhu, když jsem přicházel. A stihnul to první slavík do mojí dlaně!
Nebyl jsem tichý za toho stmívání, tichý jsem dnes a věděl jsem dobře, že ztišení přijde. Přemýšlení nad vším. Vždycky to přichází až chvíli poté. Až mi to hlava urovná.
Tady je celé mé věření, pod touhle oblohou, před tímhle zákonem! Tady jsem bez čepice, tuhnoucí v pokoře. A rozum tam chce. Chce mi s tím pomoct a chce mi s tím pomáhat. Abych přemýšlel, uvědomoval si, prožíval, z doutnání se opatrně rozhoříval. Obával se, naslouchal, opájel vůněmi, zabraňoval slzám, dotýkal na tělech stromů, třel rukou hlínu, jazyk namáčel po studánkách. V těch, které neotráví.
Hned dneska po práci vyrazím zas. A těším se moc! Viděl jsem včera ty keře jak stojí v otázce, kterou mám já. Kdy – tak konečně kdy?! A ono to přišlo. K samotě Zájezdy, ke dvoru rozmlácených oken. Jako bych viděl klip z alba Na Radosti. A jak ta slavice – podobně já, nesl jsem své nohy šťasten..
Na sociální síti přátelé gratulují. Štěpán Rak taky. Ano, on byl loni u prvního příletu, to na koncertu pro slavíky ve městě na Klenici. Bylo to čtrnáctého (tedy dnes) a první to stihnul na periferii plechového města. Udělal radost. Letos tam ovšem není.
Užijte čas svátků pradávných lidí, kteří to cítili, jako teď já. Životem pro naději.
