Zaměřeno na slavíky

Vidíte, ptačí rok je jak přes kopírák! Jak čas překlápí kalendář, noví a noví ptáci jsou středem pozornosti. Teď to je slavík tmavý, po republice poměrně vzácný pták.

Ale nemuselo by tomu tak být docela. Kdo by chtěl slavíky provokovat v příhodném prostředí, může být překvapen. Každý z nich totiž při zastávce nezpívá – ba, co víc – zpívají spíše ti, kteří mají v plánu se usadit. Takový pobyde klidně i měsíc, než zklidní hormony. A ještě jinak. Proč by je neuplatnil, když z příbuzenstva signály mohou přijít. Ano, mezidruhové křížení. A u slavíků jde o známou a v poslední době pozorně nahlíženou záležitost. Tím vás ale zdržovat nechci.

Kam byste za nimi měli jít doufat?

Zapomeňte na podmínky, udávané literaturou, gumovky nechte doma, čvachtajících vrbovišť vám netřeba. Skočte pod šněrovadla.

Vyberte jakoukoli přehrávku druhového zpěvu, hrát budete potichu a v přestávkách! Kdo nechce čekat dlouho a má v plánu projít míst dost, postačí mu se pozorně dívat. Jakmile k vám poseskakují všichni okolní opeřenci a klidně někteří v zpěvu, můžete jít. Zpěv ten v místě neznají.

Jak se vám ozve v odpovědi zpěv tvrdší a váhavější, zpozorněte. Většinou totiž v našich podmínkách jde o dvouleté samce, kteří mají repertoár bídný a ještě často odposlouchaný od příbuzného slavíka obecného. „Doma“ budete v případě, že se vám podaří uherského slavíka tmavého naštvat. Jeho poplašný hlas je jiný, než znáte z vašich roští. A necháte-li pauzu, sami ztišení, on se rozezpívá.

Hůře se zjišťují v prostředí samice, ale to by bylo na blogu příliš komplikované.

Hlásíte tmavé slavíky a to je důkaz, že tu a tam jsou. Ujít si šanci nenechte a kdo ho máte v dosahu, vracejte se tam. A piště i nahrávejte! Tyto údaje jsou pro tuzemskou ornitologii veledůležité. Slouží k tomu i její web.

Tak, silné zážitky u zpěvu, který je slavičí vždycky jen chvíli.

Tak, konečně zase pořádné téma!

Než se blog nejméně do půlky máje odmlčí – teď, teď je ten správný čas a lidé to slyší. Podivní slavíci!

Dlouho jsme před chvílí řešili nahrávku ze Záhlinic na střední Moravě, od závor. Jeden zpíval klasicky a druhý „divně“.

Takhle to tu chodí každý rok – a hned říkám, jsem rád, že nahrávky v jakékoli kvalitě posíláte. Oboustranně výživné téma.

Pojďme k tomu nádraží.

Liniové stavby jsou jistě hnízdištěm, ale především migračním koridorem, velmi oblíbeným. Proč? Přežívají na rozdíl mnohde od okolní krajiny „zmlazované“ – tedy atraktivní křoviny. Na silnici či drážním tělese je spousta hmyzu i posráženého. Brzy se otevřené prostředí prohřívá a „magnetizuje“ bezobratlé. A hned vedle spolehlivý úkryt! Jistě i nápadnost v krajině, často osvětlená. Konstantní meziročně.

V případě Záhlinic, ležících v úvalu řeky Moravy i na strategické tahové dálnici, můžeme očekávat výrazné přesuny i slavíků. Přes hraniční hory míří do pásu jižního Polska, než toho obecného (o kterém je řeč) přes hybridní zónu (společné území obou) nahradí slavík tmavý.

Teď táhnou už dvouletí, zpěv šidí, většinou moc neumí a byl-li takový navíc poblíž repertoáru příbuzného slavíka tmavého, může si něco z jeho stylu pamatovat. A takový zpíval zřejmě i u středomoravského nádraží.

Otázka hybridů se sice nabízí též, ale bez genetického prověření jedince „plave“.

Ano, teprve s důkazy v ruce máte vyhráno.

Začal jsem ale ráno „rozcvičkou“ na cestě za hřbitovem u Veselé. Táhli tudy rehkové zahradní a lejsci bělokrcí. Do sklopky se málem dvě samičky chytly najednou, jak si konkurovaly.

Síť zachytila jen pěvušku, protože slavík tam není. Zajímavé.

Na další lokalitě taky slavík není. Zajímavé.

Byl dopolední čas prvomájový, chladnější, ale přijatelný. S nápadným tahem pěvců.

Z auta se mi moc nechtělo, bylo tam příjemně.

Lokalita Rybníčky mi vždycky nahání hrůzu. Prostředí je nepřehledné a slavík tam býval velmi zkušený. A jednou mi tam málem ukradli auto. Ke všemu.

V roce 15 ani 16 jsem místního pěvce vůbec nechytil a vzdal jsem ho. Jestli se ještě vrátil, je na ostudu zaděláno znovu. A už slyším zpěv. Je zajímavé, že přiletět musel až po pětadvacátém, protože předtím jsem tu dvě kontroly udělal.

Nevěděl o mě, to je dobré. Tahám síť do staré uličky pod dubem a když začínám hrát, přiletěl na okraj do maliní s vrbovými větvemi při zemi. Zazpíval jen jednou a nemůžu si pomoct, rozeznal jsem v tom smích. Ani na mne už nevrčel, nestál jsem mu za námahu. Musí to být on – říkám si, ale nepamatoval jsem, zda byl někdy už v mojí sklopce. Tak jsem mu je tam vylíčil, jak v návodu pro začínající kroužkovatele. Přišel se na mne podívat, jestli se s motykou neflákám a odletěl někam pryč. Čas běžel a dávno zmizelo poledne. Napil jsem se z potoka, protože jsem byl žízní polomrtvý a jazykem prohmatával na patře možné stopy přípravků na péči o obilí. Nebyly tam. Myslím. Když si řeknete při tom, že ta jarní voda prostě skvělá je, tak je.

Čas, který jsem měl na spoustu lokalit Bakovska jsem utratil tady a sítě vlnil vítr. Sklopky se dočkaly jen koňadry a jinak nic. Měl jsem tak velký prostor na vzpomínání, jak to se zdejším virtuosem vlastně je. Odkdy se známe. Když už na mne hodiny hrozily doopravdy, projevem zoufalství jsem pustil hlas, který pouštím v létě. Jiný. Alespoň mi slavík odpověděl, uklizený byl až u rybníčků stranou. Aby se se mnou asi nemusel otravovat. A tak jsem popošel polem za něj a několikrát pustil přehrávku. Nebavila ho a tak popoletěl. „Jenže příteli, tam pod dubem je jemná anglická síť, kde jsi mne sice viděl líčit, ale zapomněl jsi!“

A tohle bývají chvíle za odměnu. Jdete k síti a říkáte, bude tam kroužek? Jestli ano, pak bude oblýskaný. Tak, a teď se na něho podívejte.

Vůbec netvrdím, že měl ze mne radost, ale já ho do ruky dostat musím. Kvůli kroužku i změření. Tady má výzkum největší cenu, chytat ptáky známé. A číst z jejich času.

Byl odevzdaný, musel jsem ho pohladit. A na takového už opravdu mluvím. Slevuji.

A málem bych ho pustil, když jsem si všiml, že má dvě klíšťata pod koutkem až v peří. „Jó, to najednou neprotestoval!“

Tady je vyfocená ošetřená ranka.

Archív jsem měl jen pro lidi s sebou na VPZ, jinak ho nevozím a chytrý telefon nepoužívám. Takže jsem se těšil domů. Už jsem mohl balit. Soutěž dvou hlav, co se znají, vyšla pro mne fantasticky.

Označený byl v roce 13 jako nejmíň tříletý, kontrolovaný tam v roce dalším a pak už to nešlo. Až dnes. Převěrný slavík!

Já mám tohle rád. Jsem trochu jiný badatel, já chci tu práci ŽÍT.

Cestou domů nejste vůbec sami. Přisedly vzpomínky. A pak vás to navštěvuje ještě během dne, jak je to možné, že ti ptáci tohle dovedou? Chápete to? Instinkt – jak jinak.

Je to neskutečné a tímhle slovem bych to tu rád vytapetoval.

Jedna z těch vzpomínek se zazelenala, když jsem ho měřil. „Ano, vždyť to je ten obrovský slavík s křídlem 90 a vějířem 74 milimetrů. A nohama dlouhýma – no dost. Ano, vzpomínám.“

Cestou u Býčiny jsem jen stáhnul okénko, aby mne navštívily hlasy nejmíň čtyřech zpěváků. Jenže já mám dost a práce volá.

Pokud u nás keltové opravdu pobývali na zahradě, pak pro dnešní čas měli svátek „jasného ohně“. Beltine.

Ne že bychom v zemi nenašli dost spáleného dřeva, ale to připsat spíše křižáckému loupení. To tady hořel oheň pořádný!

I tak se ale člověk s chutí dívá do časů keltských rituálů, kdy dnešní nocí končilo strádání a přicházela radost. Beltine. Jeden ze čtyř velkých svátků, odbýval se právě dnešní noci.

Nechystám se zapalovat po setmění oheň, nechystám se přes něj přeskakovat, dokonce ani oběť žádnou pro plamen uchystanou nemám.

A nebudu mít na hlavě ve dne rozkvetlou hlohovou větev a nechystám se do polí za slávou. Ostatně v našich polích to teď vypadá takto. Básníci a jiní pošetilci by se Kněžmostu měli v chuti k zasnění obloukem vyhnout!

A milenci, co jsou lákáni do Českého ráje k prvomájovému políbení, využijí-li tu naši „bránu do ráje“, budou mít po chuti a nohavice možná i trochu okousané.

S lítostí musím opakovat zájemcům, že jedinou akcí pro veřejnost, kterou děláme, je právě ono uplynulé VPZ. Opravdu nejsme, tedy spíše nejsem schopen cokoli organizovat jinde.

Už jsme byli žádáni několikrát alespoň pro Podzimní festival ptactva, ale i to musíme odmítnout. Vzhledem k časové náročnosti podobných podniků není ani výhled, že bychom se v budoucnu přidali.

V podzimním a zimním čase jezdím na besedy za smluvených podmínek, to je vše, co stihnu.

Děkuji za ohlasy na sobotní vycházku i za pěkná slova směrem k městu Dolnímu Bousovu, za jeho citlivě zvládnuté ošetření lipové aleje. Odborníci si takových věcí jak vidno dokáží všimnout i ocenit.

Třicet účastníků přišlo ráno za námi do Slavičího háje.

Cestou přes Horní Bousov mi skočil pod kola východ slunce. Dobržďoval jsem už s foťákem.

Slavičí háj – slavíků ráj!

Nevím, jak to provedli, ale dnes už tam byli nejmíň čtyři. Tak jsme je začali chytat. Nemůžu napsat kroužkovat, protože kroužky už mají. Z minula. Hůř se mi v takových případech mluví, bývám dojatý.

A lidé mi věřili, když u lavičky podle bravurního zpěvu jsem poznamenal, že pokud zpěváka chytíme, bude to dobrý známý. Sám od sebe by se nechytil, přečetl nás už, když jsme se u tabule mezi sebou zdravili. Ale na domnělého soka, to se po chvíli chytil. A kroužek měl hladký. Na africké slunce už zvyklý. A na Slavičí háj nakonec taky.

(Kdyby jste se někdo pídil po kratších rukávech, je to kvůli vyplétání ze sítí. Vše ostatní překáží, knoflíky manžet nejvíc).

Odchyty se dařily, počasí parádní.

Kroužkovali jsme krásného samečka zvonohlíka zahradního (vůbec na VPZ poprvé, takže i pravidelní návštěvníci viděli konečně jiného, než rezavé slavičí peří), koňadru, pěnici pokřovní, strnada obecného.

Mladý ornitolog se sešitkem zapsal opravdu dost zajímavých druhů, ptačí park s přilehlostmi se tedy předevedl. Stihla to kukačka, která se nechala fotit, divoké husy přelétly nad námi, pěli skřivani a vše přezpívávali slavíci.

Rybník Zvolínek si připravil úžas i pro otrlé, to když se na hladině předváděl vybarvený kačer zrzohlávky. Na rákosí hnědý bramborníček spolu se strnady rákosními a rákosníkem proužkovaným i obecným. Vlaštovky nad vodou, krahujec ve vzduchu, pochopi a jejich zásnubní lety a pak pro změnu slavíci a zase slavíci. Jejich not bylo všude plno a uvážím-li, že před třemi dny tam bylo od nich ticho, rádi mne opravdu mít asi musí.

Lidé si ověřili, že kroužky ptákům nevadí, retrap je důkazem nade všechno.

Stromy potrestal mráz a zahradník počítal škody. Páteční „teplota“ před týdnem se zde prý musela propadnout pod 5 stupňů , když město mělo mínus dva a to nepřežijí ani poupata. Je to kruté, ale mrazová kotlina má i svá plus (ne tedy stupně v tomto případě).

Jabloně se teprve chystají, tam prohráno není. Já ale mám ten park pro slavíky a ti se předvedli! A lidé z všemožných koutů, od Liberce, Turnova, Nového Bydžova i z Prahy, Mnichova Hradiště i Podhradí, z Blat od Jičína – až je člověku smutno, že místní příliš nechodí. Nám ale účast stačí, všichni si užijí z blízka.

Končili jsme před polednem rozdáním dárků. Ano, dospělí tiskoviny uvítají vždycky, ale děti, pro ty jsou odměny velikým zážitkem. Tento nejmladší ornitolog spadl do kopřiv – a co myslíte, rozbrečel se?

Co říci závěrem?

Poděkoval jsem týmu, byl kompletní a poděkoval jsem báječným lidem. Přírodě blízkým a tím je současně předesláno, že diskuse o setkání jsou věcné a slušné.

Sejdeme se za rok. Naplánujeme vycházku jinam, za ptactvem odlišným.

Je možná na diskusi, zda dubnová data konání nejsou časná, cvrčilky zelené to do háje nestihly. A je i jasné, že za týden bude prostředí vypadat docela jinak. Uvidíme.

Sedmnácté vítání ptačího zpěvu skončilo a před Kněžmostem začalo pršet. Přesně podle předpovědi.

Děkuji do míst, kde nám to tak pěkně zařídili!

… A toto mi doposlal jeden z účastníků – důkaz slavičí sešlosti. Ti ptáci se s kroužky vrací! Vraceli by se i bez kroužků, to bychom ale nevěděli. Nikdy.

Tak si na ně tu vzpomínku díky Zdenkovi uchovejte.

Foto: Z. Plešinger

Jednání na radnici jsem spojil s kontrolou háje.

Chtěl jsem vědět, jestli mu na mne záleží, anebo v tom za těch pár chvil co spolu jsme, ještě jasno nemá.

Budu nezvykle stručný (šetřící mluvnost na zítřek).

Tak přijďte.

Na webu o počasí ze sobotního odpoledne už taky umazaly kapky! Všechno jde naproti.

Já ano.

Norský web našel díru v předpovědi pro sluníčko. Uvidíme, budou určitě upřesňovat.

To ten den začíná! Podařilo se mi smazat celý příspěvek, tak začínám znovu, zklamaný sebou.

Ale, zase jsem ve schránce objevil tuhle známku a protože jsem je kdysi sbíral a hlavně s tématem přírody, udělala mi velikou drobnou radost. Nechci se nad ní přehnaně rozplývat, ale jen, jak je graficky hladká. Jak vychytáno posazení obou otakárků na kytku, kde je opravdu najdete! Mám se podívat po vlastní fotce? Na důkaz? Zbytečné.

Ozkouším ji tu po ránu na vás, než přejdu k tématu.

Kdo chcete, poslouchejte od čtyř hodin (třeba v pátek) probouzení ptačího dne. S námi to v sobotu nezažijete, chodíme pozdě kvůli lidem. Vyzkoušeli jsme oboje. Věřte.

Bude to už 17. setkání a bude hezké. Bude takové, jak byla předešlá. Kdo už přijít nemůže a znali jste ho, věnujte mu chviličku.

Parkovat se bude přímo na našem pozemku v Slavičím háji, nebo před závorou, odemknu ji. Kdo chcete, přijďte třeba v půl na pár slov mimo.

Půjdeme ke Zvolínku, to je rybník, kde jsem v začátcích okroužkoval samičku strnada rákosního a ještě tu zimu ji poblíž Mantovy chytli, oškubali a hned co prošla kuchyní, sežrali. Byl to křest ohněm pro začínajícího kroužkovatele.

K rybníku je to procházka lehká, stačí dalekohled a šněrovací boty.

Řeknu vám za oba kolegy, proč záměr vzniknul. Slavíci tam možná už budou, každý z příchozích se těší hlavně na jejich chytání. Vezmu s sebou knížku, bude za 200 a podepíšu ji těm, kdo ji ještě nemá a hodila by se mu.

Vezměte s sebou srdce, přijde si na své a vyzkoušíme, že dokud tluče, je důvod k radosti. Život, co každý z nás máme, je neskutečnost nadrozměrná. Jiný nám nikdo nedá a každý si na ten svůj můžeme sáhnout. To je od něho poctivé.

V společném dopoledni by každému mohlo být hezky!

ČSO, která akci po republice zastřešuje, dodala materiály k propagaci. Rozdáme je a dětem drobnosti. Spoustu jiných takových odnést nepůjde, jsou pocitové, ale já jsem si na nich vystavěl dny. Jsou prostorem k radování.

Přijďte se sejít a poslechnout komentář. Jeden druhého, ptačí chór a hlavně jaro.

Běžte do háje!

Dolce zaspaly, Za kamenným mostem se zpívá.

Jen krátkou vyjížďkou jsem prověřil kus Mnichovohradišťska, abych si ověřil, že vývoj vidím správně. Vidím.

Každá snad druhá lokalita má slavíka! A někteří už zpívají sami od sebe. To je pak pochytáníčko!

Anebo není..

Můžete se sice v klidu připravit, pták o vás neví, neprozradili jste se přehráváním a upoutáváním pozornosti k sobě. Záleží ovšem, koho máte před sebou. Tak jako Za kamenným mostem..

První radost, když jsem tam přišel, že obrovská magnólie (jakou jste nikdy nejspíš neviděli) nepomrzla a nyní již v klidu odkvétá. Zahrada kolem vily byla hrdou, když jsem obdivně procházel. A ještě radost poskočila, když jsem se musel vracet k autu pro náčiní, slyšel jsem totiž v půli cesty zpěv a monitorovat chodím jenom s krabičkou.

Tahám síť v proluce cesty plné sedmikrásek a už spouštím noty.

Z povykácené zahrady sběrného dvora vyletěl pták, kterého jsem si v té výšce tipnul na pěnici hnědokřídlou. Podle chování a štíhlé siluety. Usedl nad sítí na královský ořešák až na špičku, jak sedají po borovicích křivky, a začal zpívat. Krve by se ve mne nedořezal! Byl to slavík! Obtiskl jsem tvář rychle do pletiva tújové zahrady, aby mne nezahlédl z té výšky, pozdě! Poznal prošedivělého chytače snad podle „zájmu“ a „číhací pózy“ a vletěl za síť do křoví a už jen vrčel a vrčel. Uchvátil mne smích.

Es mívám za léta po rukávech dost, věděl jsem, že mne vidí. Dálkovým spouštěčem jsem zdroj uhasil (to znát nemůže) a sehrál odcházení (píši s malým, nejsem dramatik).

Zdálky od závory, kdy už jsem mu dávno zmizel z dohledu, jsem produkci spustil a ztišil. Zazpíval už jen jednou, opravdu hlasitě a pak vše utichlo. To bylo vybídnutí. Pak už k němu mluvím a držím dál úsměv. I se mu omlouvám za tu kulišárnu. Dívá se na mne hnědýma očima a nemyslím, že zle. Hladím ho po hrdle, to nikdy neprotestují, jen tak obráceným prstem po nehtu, lehounce, aby nedrhnulo. A pokračuji k němu v otázkách. Už ale cítím, že třeba nezdržovat a vzít čerstvé míry. Nejdřív však opsat kroužek – ten, kdyby mohl vyprávět, jak je „olítaný“, jak v slangu říkáme. No nic, však on vypoví alespoň co musí. V archívu.

A vůbec to čtení nebylo nudné. Vždyť to je samotný rekordman z roku „15“! Byl tehdy na „mém“ Mladoboleslavsku první s příletem 16. dubna. Letos se opozdil a před rokem tam taky nebyl brzy. Ale už tenkrát byl nejméně tříletý a možná starší, pak tedy přejdu raději na vykání. Má to k Jizeře prima nalítáno!

Když ho fotím, je dál klidný. Vidíme se spolu po třetí, až na to vrčení zkraje vypadá, že už to skousl.

Pak jedu na Salabku, tam nula, ale v Skalních srubech Jizery se slavík ozývá. Nemám ale čas, musím končit.

Ještě u nadjezdu R 10 od Prahy, kde taky nic není a mizím domů. Nejvyšší čas to jít sepsat.

Slavičí rok odstartoval v příjemné radosti!

Dobré dopoledne

Přicházejí slavičí zprávy – ano, dalo se to tušit. Já ale si z toho beru hlavně jiný rozměr. Krásně jsme se konečně propojili, toto je pro mne a výzkum cenné. Navázal jsem lidi co rádi poetičnost i ty, co radši stručný návod a radost z výsledků.

V sobotu ráno kdo chcete a můžete, přijeďte do Dolního Bousova.

Ta sešlost bude pěkná. Dělám chyby v upoutávkách, tady to ještě připomenu a dvakrát překontroluji: 29. v půl sedmé do sedmi ráno. Můžete i později, kdo chcete, najdete nás.

Jsem na ty slavíky zvědav, jestli budou už na místě. Záleží, kdo z nich přežil, mladí nedokáží přiletět včas. Kdybychom termín drželi v květnu, bylo by to po jistotě, ale já nebudu mít čas.

Včera jsme se sešli všichni tři z týmu nad roubováním stromu. A mluvili k věci.

Zahradnický nůž starého zahradníka rozvíral kapsu v kůře pro zachlazený roub a ránu uhladil štěpařský vosk. V naději.

A od Pavla k Pavlovi v otázce, co řeknu, když se najde ten, kdo se zeptá, proč pozemky takhle zahálí a „pustnou“? V čase, kdy je zájem o každý decimetr. Věřte, že připravený jsem. A obhajoba bude rychlá. I proto vás bereme letos tam. Abyste uviděli, co v praxi znamená udržet nabídku pro život těch, na které současné obrábění krajiny nemíní brát ohled. A že se takových sešlo!

Jsme opravdu zvláštní. Blázni? Trochu možná. Ale víme, co nám dělá dobře, čím prospět dovedeme. Proto i ten nápad: „V hlavní roli Příroda!“. Tak se na těch pár okének nekonečného filmu Evoluce přijďte podívat. A poslechnout místo i moji přímluvu.

Ta třtina, co občas kohosi poděsí, čeká na velikou chvíli. Je na spadnutí a už se na pozorovacích webech taxon objevuje. Ano – Locustella naevia. Na drobných křídlech z obrovských dálek míří sem dobře tři samečkové, aby spolu se slavíky doprovodili noci nejmladšího máje. Když tady traviny nenajdou jak nemají nikde, ten hlas z krajiny zmizí. My jsme to nechtěli a nedovolíme. Proto tu ty trávy jsou. A až je cvrčilčí nizoučké přeletování konečně rozvlní, budem se s přáteli po sobě dívat.

A vyběhne možná ušák, co tady porodil mladé, když je měl konečně kam skrýt, aby se k nim pro napití periodicky vracel.

A modřinky? Ty už v naučné tabuli hnízdí! A strnadi? Ti také vyčkávat nechtěli.

I do drsnější mrazové kotliny přilétlo jaro. A my mu tam v sobotu stiskneme dlaň. Při tom vzpomenu, kde jsem měl dávno už stát.