Dolce zaspaly, Za kamenným mostem se zpívá.
Jen krátkou vyjížďkou jsem prověřil kus Mnichovohradišťska, abych si ověřil, že vývoj vidím správně. Vidím.
Každá snad druhá lokalita má slavíka! A někteří už zpívají sami od sebe. To je pak pochytáníčko!
Anebo není..
Můžete se sice v klidu připravit, pták o vás neví, neprozradili jste se přehráváním a upoutáváním pozornosti k sobě. Záleží ovšem, koho máte před sebou. Tak jako Za kamenným mostem..
První radost, když jsem tam přišel, že obrovská magnólie (jakou jste nikdy nejspíš neviděli) nepomrzla a nyní již v klidu odkvétá. Zahrada kolem vily byla hrdou, když jsem obdivně procházel. A ještě radost poskočila, když jsem se musel vracet k autu pro náčiní, slyšel jsem totiž v půli cesty zpěv a monitorovat chodím jenom s krabičkou.
Tahám síť v proluce cesty plné sedmikrásek a už spouštím noty.
Z povykácené zahrady sběrného dvora vyletěl pták, kterého jsem si v té výšce tipnul na pěnici hnědokřídlou. Podle chování a štíhlé siluety. Usedl nad sítí na královský ořešák až na špičku, jak sedají po borovicích křivky, a začal zpívat. Krve by se ve mne nedořezal! Byl to slavík! Obtiskl jsem tvář rychle do pletiva tújové zahrady, aby mne nezahlédl z té výšky, pozdě! Poznal prošedivělého chytače snad podle „zájmu“ a „číhací pózy“ a vletěl za síť do křoví a už jen vrčel a vrčel. Uchvátil mne smích.
Es mívám za léta po rukávech dost, věděl jsem, že mne vidí. Dálkovým spouštěčem jsem zdroj uhasil (to znát nemůže) a sehrál odcházení (píši s malým, nejsem dramatik).
Zdálky od závory, kdy už jsem mu dávno zmizel z dohledu, jsem produkci spustil a ztišil. Zazpíval už jen jednou, opravdu hlasitě a pak vše utichlo. To bylo vybídnutí. Pak už k němu mluvím a držím dál úsměv. I se mu omlouvám za tu kulišárnu. Dívá se na mne hnědýma očima a nemyslím, že zle. Hladím ho po hrdle, to nikdy neprotestují, jen tak obráceným prstem po nehtu, lehounce, aby nedrhnulo. A pokračuji k němu v otázkách. Už ale cítím, že třeba nezdržovat a vzít čerstvé míry. Nejdřív však opsat kroužek – ten, kdyby mohl vyprávět, jak je „olítaný“, jak v slangu říkáme. No nic, však on vypoví alespoň co musí. V archívu.
A vůbec to čtení nebylo nudné. Vždyť to je samotný rekordman z roku „15“! Byl tehdy na „mém“ Mladoboleslavsku první s příletem 16. dubna. Letos se opozdil a před rokem tam taky nebyl brzy. Ale už tenkrát byl nejméně tříletý a možná starší, pak tedy přejdu raději na vykání. Má to k Jizeře prima nalítáno!
Když ho fotím, je dál klidný. Vidíme se spolu po třetí, až na to vrčení zkraje vypadá, že už to skousl.
Pak jedu na Salabku, tam nula, ale v Skalních srubech Jizery se slavík ozývá. Nemám ale čas, musím končit.
Ještě u nadjezdu R 10 od Prahy, kde taky nic není a mizím domů. Nejvyšší čas to jít sepsat.
Slavičí rok odstartoval v příjemné radosti!
