Zaměřeno na slavíky

Jedu k Husí Lhotě a jedu sám. Chtěl jsem vzít kolegu, ale ani jsem nevolal. Nad Chlumem je divně, bývá tam jasněji. Houbaři v lese nejsou, chybí houby navzdory tomu, co všude hlásají. Na odchyt mám tedy klid, až na ty mraky. Ale neslevím, kdy už mám v hlavě vychystáno. Škoda to vzdát.

Místo mám rád. Je úzké, dají se tady slavíci chytit.

Nebudu se nyní prozrazovat zbytečným hraním, hned tahám síť. Na mláďata.

Nepřišlo jediné, ale slavík tu jakýsi je. Do prostoru nevyletí, je jasné, že křídla ho neunesou. Vím ale jak na něj, pokud mou techniku nezná. Neznal. Než nás obklíčily mraky, už jsem ho kroužkoval.

Možná zkusím popsat, jak na mne působí ta chvilka kroužkování.

První, co nad sklopkou řeším, aby mi neutekl. Za 35 let se mi to ještě nestalo v síti však ano. Několikrát.

Začínám u nohou, za ty ho fixuji a hned taky vidím, nemá-li kroužek. Nyní o prázdninách staří pelichají a tak vždycky čekám, jak bude slavík vypadat. Dokumentace procesu ve vztahu k datu pobytu je naprostou prioritou a jeden není stejný.

U tohoto (nejspíš) samečka je zajímavá ovšem barva peří hřbetu. Když byl ve svatebním kompletním šatu, musel být krásný, bíle prokreslený.

Teď peří ztrácí a křídla ho pořádně neunesou. Jak je to zajímavé! Jsem svědkem něčeho, co se moc neví, pozoruhodného slavičího pelichání.

Kolik potravy musí nasbírat, aby celý ten energeticky náročný krok před odletem udělal. V procesu, který zažívá jedenkrát za rok. U nás, v naší přírodě. Po světě pak lítá s peřím, co mu teď nově roste. A příští prázdniny zas všechno dokola! A pokud si lokalita udrží podrost hustý, odbyde všechno určitě tady.

Peří slavíkům roste rychle, kolem čtyř milimetrů za den. Scénář výměny je svižný. To ostatně vidíte na fotce.

Já navíc zakrývám úsměv nad mistrovou degradací. Ze šviháka hastrošem! Samičky se vyvyšovat nemohou, jsou na tom podobně.

A jakmile peří vymění, odlétají.

Ještě si na snímku všimněte ocasního pera, které je světlejší od ostatních. Je původní dosud nepřepelichané.

Tady můžete vidět i změnu, jakou barvy jinak mrtvého útvaru projdou během roku. Spíš tedy po Africe. Hnědorezavá se v máji stává zářivou, hnědá ve voskovém žíhání téměř světélkující! Není to zajímavé?

A jak se před koncem procesu hromadí po těle tuk si napíšeme jindy.

Dorazil v noci poslední fotomateriál ze Slovenska, nabízím článek o dvou zajímavostech – pohybech mláďat. Jeden z jihu Čech, druhý jak zmíněno zkraje.

Kroužkovatelé dnes fotí a tak my ostatní můžeme sedět u monitoru a jejich dřinu z terénu zhodnocovat. Myšleno s určitou nadsázkou, ale je skvělé, jak slavičí blog po letech života hbitě funguje. Kolik už slavičích záhad jsme tady oťukávali.

Pokud si autoři nepřejí jinak, jméno v náznaku a příjmení celé jim umísťuji. Kdo chce zůstat skryt a jen o svém námětu číst a sledovat vývoj – bývá i tak.

První nález pochází z prostoru mezi Blatnou, Pískem a Strakonicemi, druhý od Prievidzy. První se týká mladého slavíka obecného v místě, kde zatím nebývají, druhý bude událostí docela jinou.

Prvního zjistil P. Louda a hledá, zda už v místě s vyšší nadmořskou výškou může slavík obecný hnízdit, když jej tam zpívajícího už zaznamenal. Kropenaté mládě tomu dává váhu.

Druhý případ provází doslova detektivní pátrání, ale výsledek je na světě. A spolehlivý!

Z fotek, co otec se synem Slobodníkovi pořídili včera v čase zástihu u podezřelého slavíka se nakonec výsledek podařil.

Podle pravdy, že „Ráno bývá moudřejší večera“ jsem s hlavou tápající v čase dlouho po půlnoci nakonec přeci ulehl. A to už jsem oznámil stanovisko a důvod k radosti. Přeci mi však v hlavě ležel ještě otazník – co když se pletu? Co s kreditem, který jsem poctivě nasbíral? Co když někdo z fotek na blogu řekne: „Je vedle jak ta jedle“? A vysype argumenty. A co když mu budu muset kývnout s výmluvou, že z fotek to je vždy těžké.

Ráno jsem se zamyslel tak nějak nově a spěchal do kabinetu. Tam! Tam dojdu pomoci, teď už to vím. Za chvilku se to zlomí (snad) a já pohlédnu konečně pravdě do tváře! Ať dopadne jakkoli, je pořád lepší, než sklidit ostudu v éteru. Anebo čelit nepříjemné diskusi, i tak to nad tématy bývá. Verdikt třeba hájit jako před komisí.

Pro mnoho důvodů si pořizuji amputovaná křídla z sebraných slavíků. Za roky mám troje. Jsou mumifikovaná a najít na nich lze věrně třeba i v zimě vše, co slavík nosí. Že mne to nedošlo v noci!

Lovím první z celofánu – říkám si, vždyť to musí být, jak jsi rozhodnul, ta drobnost tam přeci je! Dívám se na křídlo – a je!

A ještě ze strany spodní, abychom se ujistili, že to tak je.

Potvrzeno. Nejde na fotce křídla od slovenského Košíku u první ruční letky o zbytek toulce po rostoucím peru. Kdyby ano, bude zle. Druhé křídlo z ptáka fotku nemá, důležitý znak by tím zavrávoral. Mohlo by totiž pírko po defektu růst (a klidně ještě dál do podoby slavíka obecného, který má tuto letku delší než tmavý. Stejně tak právě i hybridi).

Ne, světlá barva na snímku patří obrysovému peří. Jemným krovkám, v místě přítomným. Jak výše dokládá obrázek z kabinetu.

Ačkoli jsem tedy vzácného slavíka v ruce neměl, stejně se mohu podívat zblízka.

Ostatní znaky už mluví pro F1 hybridního potomka z letošního roku.

A teď už lze konenčě počítat i s popisem kroužkovatelů, které slavík zaujal jinakostí. Barva hrudi, robustnost, délka křídla, barva ocasu ve vztahu k tělu, spodní krovky ocasní, prostě zpozorněli. Mohou se radovat, odchyt jim totiž vyšel perfektně.

Zajímavé stopy na velkých krovkách po částečném přepelichání mladých. Téměř již ukončeném!

Napsat i to, že pták je už v pohybu, na cestě. Odkud – se neví.

Že samicí v páru byl nejspíš slavík tmavý.

Mám podobný odchyt z předchozích let.

Kam letí tito ptáci?

A jiných otazníků by mohlo být víc.

Přežijí první migraci, vrací se do míst narození?

Nebudete možná věřit, ale na většinu z toho už odpověď je. Až na to jejich zimoviště. Tam ovšem cesta k rozpoznání je téměř nedostupná. Znamenalo by mít ohromné štěstí a dočkat se zpětného odečtu kroužku u těchto hybridů po Africe. Nebo se snažit podobnému v čase odchytu nasadit přístroj – geolokátor, který by alespoň zhruba migraci zapsal. Tak jak to vidíte na obrázku od slavíků z nedaleka.

Pak bychom žasli. Tahové cesty a zimoviště jsou u obou hnědých slavíků zcela odlišné. A čím dál skvělejší je i to, že se neliší pouze tím. A přeci se prolínají v nejzákladnějším – smíšeně hnízdí! A takový je i slavík, kterého kolegové poslali na fotkách k prohledání.

Podobné odchyty stavějí na štěstí. Rozetapovaném.

Nejprve je třeba potkat se tváří v tvář, protože krom kroužkovatele takového nikdo na dálku nepozná. Pak se nechat vyprovokovat prohnaně skrytými rozdíly. Nerozvírat dlaň kvapně, dřív fotit a zapisovat. A stihnout zažívat, protože toto jsou pralinky po kapsách sítí! A pak s tématem pracovat dál. Není to tečka za setkáními, kterých přibývá.

Jednou se objeví souhrn, co tajemství přichystaným chtěla vše říct. Ze světa slavíků, který už dávno není něčím jen báječně rozezpívaným a lidmi opěvovaným prostorem krále pěvců. Je tématem výrazně členitým, vzrušujícím, zdaleka neuzavřeným pro svoji dynamiku. Perspektivním.

Doktor Jiří Formánek mi tehdy vpravil vzácnou větu do specializace, když napřahoval kulatým razítkem k výjimce ze zákona. A když křtil slavičí knížku před nedávnem, všechno se to na pódiu propojilo. Děkuji, Jiří. Jen nevím, jestli jsi tenkrát pod těmi vyřezávanými točitými schody myslel, že „těžkým druhem“ jsou až takto docela? Opravdu jsou, dneska to vím.

Tak jsem si vyfotil strniště.

Už je to tak. Ta barva by ale byla docela hezká.

Nyní, když píšu těchto pár vět v něm poskakují drobné kousky ledu. Léto se vším všudy.

Kdo byste měl zájem sledovat tuto zajímavost, choďte na web BTO.

Naše kukačky se budu chovat obdobně, nejvýš s nepatrným zpožděním. U slavíků to tak je. V každém případě již nyní z naši krajiny mizí a to je pro řadu z vás možná překvapivé. Potomky jim v potu vychovávají pěstouni a ještě chvíli budou.

Kukačka obecná je jediným zástupcem skupiny u nás, ovšem reprezentuje ji myslím dokonale.

Od loňska tu leží tak sotva napůl zodpovězený dotaz, pojďme ho dořešit, už se to hodí.

K tomu, abychom mohli říct, kdy se první adultní slavíci objeví na noční obloze, třeba použít dvou poznatků. Změřenou délku pelichání a zástih nejčasnějšího přepeřujícího slavíka. Oba mám po ruce a se zjištěním třetím, že ptáci odlétají (až na výjimky) hned po ukončení procesu lze říct, že první může být na cestě už po dvacátém červenci! Mám takového v archívu.

V loňském roce započal nultý ročník nočního chytání, letos přípravy běží v předstihu. I proto mne to přinutilo konečně zastavit na nepříjemném úseku silnice nad Sobotkou a namířit objektiv do míst s největší předpokládanou aktivitou.

Šipkou je označeno místo, kde pod Rachvalskými lesy leží Slavičí háj.

K němu ptáci směřují od severu narovnávající se krajinou a výkonná přehrávka druhového zpěvu je může oslovit. Slavíci jsou určováni, kroužkováni, dokumentováni a váženi včetně sledování tukových zásob.

Světlá místa na fotce nejsou bohužel hladiny rybníků, ale hnusné sítě na zaplocených sadech. I když jedna hladina uprostřed taky je, schována do topolových hájů. Jde o Červenský rybník u Dolního Bousova. Dál odtud ptáci vstupují do Polabí a čeká je cesta komfortní krajinou.

Zažil jsem ornitologii v práci.

Uvázán na laně na jedné ze střech jsem pro lidi řešil zapeklitost. Spíš tedy zatékání. Aby klempířskou dílnu nepokryl prach, beru si občas podobný úkol.

Město nad soutokem Zábrdky s Jizerou od příjezdu v devět připomíná výheň. Plechová střecha se rozpaluje, boty se ještě neškvaří. Pracuji pomalu, neboť jsem vyrušován. Rorýsi proletují kolem ve skupině a křičí a křičí. Chvíli je to velkým zážitkem, ale později už trošičku vadí. Prosviští kolem a ve chvilce zas.

Začal jsem přemýšlet, kdybych se zajímal o ně, jak bych měl sezónu krátkou. Ale bavilo by, jsou tajemní podobně. Místo motyčky bych nosil skládací žebřík, kroužky o něco větší. Kroužkovacích výsledků ze zahraničí by bylo podobně jako u slavíků – žádný. Mám ale rád ptáky, kteří odlétají.

Slavičí rok trvá od III. dekády dubna do III. dekády srpna. Plus mínus týden. A má svoje kouzlo.

Už jsem si zvykl na ty etapy a užívám, co to jen jde. A i když jej balím romantikou, věda je kamenem stavebním. Kolikrát jsem si říkal, jestli snad poetičnost výsledky neoslabuje. Tak nějak nezlehčuje, nenahrává těm, kteří jsou soutěživí či snad až zlomyslní, ale když beru činnost jako svůj koníček, zůstane radost napořád. Navíc si myslím, že styl, který mám, posouvá krále pěvců dál mezi lidi. Najednou je Mladoboleslavsko i trochu slavičí, nevěříte? Jak často se s tím setkávám. Jak často lidé potvrzují.

Slavičí rok v nastalém vedru (10.7.) vstoupil do finální fáze. Na smutek času dost, ale přeci jen trošičku přituhuje.

Teď bych chtěl zastavit čas. Když jsem ho neudržel v půvabném máji. A v červnu, přepočítávajícím následky těch koncertů! Tak aspoň teď, když mění peří zase už na cestu! A zde se to láme. Kdybych byl vědcem přísným, vysušeným, „scházení křídel“ by mne netrápilo. Jenže jsem v dlani druhé se sešitkem, co básníky doprovází. Očima tušícíma, sluchem nastraženým a srdcem? Otevřeným. Dobře mi tak!

Pak se přihodí, že na každou výpravu vás do kopřiv postrkuje radost. Málokdy ji něco přejede tak, že by z rozpláclé nevstala. A tak teď nevím, po hezkých větách, jestli říct ty jiné o chybění. O tom, že v konci července první se vytratí.

Zas budu nad popálenými bochníky větví odškrtávat ty čerstvě tiché. Bez odezvy. Odhlížet k Domousnické bráně a prostupu Jizery v úpatí Chlumu, kam za noci odletěli.

Třicet čtyři let ve mne ukovalo, že se však dokáží vracet. Sázím tak na naději.

Výsledek ze včerejška je tak pěkný, že jej v hlavě neumí novější přiklopit. Vzpomínám, kolik podobných je, musel bych hledat, tak radši zopakuji, že opravdu málo.

Pojďme odhadnout, jak se vše kolem mohlo odehrávat.

12. července loňského roku jsem přijel k hájku za veselský hřbitov chytat. A mladé kropenaté slavíky chytil hned tři! N 681988 byl prvním a nejtěžším. I největším. Šlo jistě o sourozence. Pak musel přijít srpen, zčásti přeměnili kabáty a domov opustili. Na potulku okolím a pak už dál a dál. Okroužkuji tolik slavíků, že jedna podobná událost brzy zapadne (pokud nejde o něco výjimečného).

Zhruba po roce jsem v místě nazpět a co zjara bylo neobsazeno, se přeci dočkalo. Odchyt to odkryl. Tady by bylo možno učinit první zastávku v textu a slovo „odchyt“ podtrhnout. Jako klíčové. Proto chytáme ptáky a proto kroužkujeme.

Ani včera jsem před obřími kapkami schovaný v autě neutekl myšlenkám, jestli bych neměl stát ty stovky a tisíce hodin spíš v dílně, že mnozí tak mají. To bych ale nemohl dopisovat ani tento blog! Takže, když kapky sotva spláchly prach cesty, vyšel jsem ven k pokračování práce a pohoda byla zpět. A přišly výsledky.

Ten mladý slavíček (šlo to už tušit tehdy z rozměrů, nyní potvrzeno) je samečkem a potom, co odletěl do Afriky, někde v ní přezimoval a vrátil se domů, navázal v úkolu a teď vzadu dokrmuje potomstvo. Opožděně, ale zvládá.

Jeho je podobně mladá. Sehnal ji zpěvem pozdě, to je jasné. Před mým odjezdem do zahraničí (I. týden máje) tu bylo ještě prázdno. Ale sehnal a je s ní v páru. Komu to snad připomíná slavičí knížku, může. Příběhy v ní jsou opřeny o zažité i předpokládané.

Co se mi děje, když v knize ptačích životů přečtu stránku, jakou je ta od Veselé? Pro autora knížky opsané jen další z ohlasů a ujištění, že čas za to stál.

Tento slavík nejspíš zas odletí. Pelichat (prvně kompletně) už začal. A družka snad později odletí též. Nyní je vyhublá (19 gramů je nejnižší zjištěná hmotnost).

Vrátí se do míst, která jsou jejich? Zkusme úvahu dotáhnout do konce. Vrátí, proč by tak nemělo být? Úplný konec je totiž v tom, když přežívá hnízdiště. Byl jsem v něm chytat se starostou celé oblasti. Chtěl to zažít, tak jsem mu to předvedl. Poznal, o co mi jde a o co opeřencům toho hájku. Je k ochraně nakročeno. Budou-li mít ptáci i štěstí životní!

Bude to pro žluvy, co ptáčnice v tomto čase obírají a některé shazují na zem. Pro strnady při kraji cesty, co hnízdí podruhé. Pro černohlavé pěnice, jejichž mládě sotva vzletné chytila síť. I pro tu červenku. Pro zpěvného drozda a kosa k němu. Pro kytku, nezvykle zářící při okraji. Pro radost moji a taky pro vaši.

Příběh lze tady stopnout. Každý z nás upnutý k naději. Vzpomenout si a držet páru palce. Třeba i s knížkou v ruce.

A klidně tam mohu ještě zajet na konci prázdnin. Sameček bude pryč, ona to nestihne. Bude přetahovat. Však ani září není pro cestu špatné. Bude však po mých 220 kilometrech míst mezi Jizerou a Klenicí jednou z posledních. To už vím.

Pokud však na jaře přečtu na kroužku číslo N 681782, budu v náladě podobné, jež držím teď.

Vyrazil jsem chytat a do poslední chvíle nevěděl, kam jedu.

Jak jsem projížděl Mnichovohradišťskem a vždycky nad nápadem zastavit mávnul rukou, skončil jsem za Veselou u hřbitova.

Ten hájek byl pořád prázdný, bylo jasné, že se staří už nevrátí a kdoví, jestli místo někdo obsadí.

Obsadili, i když chytat nešli, ale něco se tam událo.

Zatím se podívejte, jak vypadá mladá červenka a porovnejte s mladým slavíkem.

Mláďata jsou skvrněná, rozdílů ale najdete dost.

Ještě toho slavíka radši jednou, zezadu.

…

Hrajete u cesty, ptáci vám nepřiletí. Lidé, stěhující se k Jizeře se dotazují (znají mne jako dlouholetého dopisovatele zpravodaje), kolik jsem jich už chytil. Trapně se vymlouvám.

Trpělivost mi došla asi po hodině, vytáhnu sklopky. Už teď je ale jasné, že mláďata tu nejsou, chytil bych je brzy.

Líčím vzadu v ostružiní a slavíky slyším oba. Je to jasné, jsem svědkem zajímavé situace, kdy ptáci ještě krmí nejspíš v hnízdě. Opozdili se z nějakého důvodu.

Sklopkařit umím za ty roky a věřím si.

Dávám tři do malého prostoru, kdo by se ostružiním prodíral! Ruce mám zničené od drobných jehel, ale v první kontrole ho vidím. Sameček s přerušeným pelicháním a kroužkem. No!?

Na to, že je v šatě dvouletých – bude to dobré. Půjde o mládě z loňska. Beru ho a fotím proti parádičce, která jim vykvetla při okraji z nějaké skládky, u auta měřím (nikdo na smůlu nejede) a pouštím do háje. (Doma zjišťuji, že je jinochem v místě narozeným. Tak to je vzácné a radostné zároveň, zastoupil otce, který někde zahynul).

Varování utichlo docela, jdu na kontrolu zbylých pastiček a kdybych neměl tak bodlinaté, mnul bych si ruce. Už tam poskakuje. Ona. A nepelichá! Jasně, pro práci s hnízděním pokyn k výměně peří dosud nepřišel. Skvělé!

Je taky dvouletá, mladý pár tedy háječek nakonec hostí.

Balím věci a mizím, mám hotovo.

Další lokalita je od jara opravdu prázdná, zajímavé.

Tak ještě u koupaliště, taky tu zjara nic nebylo.

Lidé bruslí po dráze nedaleko, jiní sedí před chatkami na slunci, zaklopeni brýlemi, sotva jsem zahrál a takový zpěv!

A hned ode mne, od pletiva. Vypnul jsem, jak nejrychleji uměl, natáhl kus dál síť a byla marná. Chytal se vítr, co s obilí odbíhal na mez se uklidňovat.

Proč jsem to tahal, když skřek mi měl napovědět, co v podobné situaci udělat. Tak jsem to zase sbalil, vzal jedinou sklopku, prohlédl místo odezvy, zapojil zkušenosti, při líčení se smál slavičí odvaze a po dvou minutách si pro něho šel. Byl takový, jak jsem ho čekal. Nelétavý.

Člověk odjíždí domů a je se sebou spokojený. Začínám slavíkům ještě víc rozumět.

Tři sedmičky v datu, chtěl jsem alespoň na chvilku vyrazit do terénu a číslice pokud možno do archívu zapsat. Povedlo se, ikdyž…

Z původního osazenstva u býčinských rybníků jsem nechytil nic, poznali mne dřív, než jsem zabrzdil.

Testoval jsem způsob chytání mláďat sítí a dvě se podařila.

První pravděpodobná samička se chytla vzadu u tyče, ovšem pozdější sameček mířil přímo na zdroj hlasu u silnice přede mnou.

Pojďme si na obrázcích ukázat znaky mládí.

– Vlnkování světlého peří pták brzy vymění a bude se podobat rodičům. Proběhne u něho „částečné pelichání“.

– Na tmavém peří skvrnka při ostnu – pozor! Na některých zůstane a my s ní budeme klidně až do jara pracovat.

– Na druhém obrázku jsou vidět velké krovky křídla (nad palcem) (od těla už chybí – pelichají a zastaví se v tzv. rozhraní pelichání. Zbydou 2-5 těchto původních, ty u těla budou už bez skvrnek).

– Ocasní pera mají při ostnu též skvrnku (pozor, nemusí být) a jsou „špičatější“. Tyto skvrnky na jaře moc jasné už nejsou.

Bouřky mi kazily práci, ale líbilo se mi v nich. Vzduch vůbec neochladnul, vyfotil jsem duhu, podivně „voněla“ řepka. Za zády mi ještě zpíval obecný rákosník, zajíci ve dvou přiběhli až ke mně. Bylo zážitkem vidět, jak si z prohřáté silnice při okraji vybírají lupení. Požitkáři. Poslední obří kapky mne přinutily zabalit a odjet domů. Ale nejsem nespokojený. Jel jsem si užít a to se povedlo. A i kdybych nechytil nic, náladu bych udržel.

A ještě jedno překvapení – délka měřeného běháku u mladé slavičí dámy dosáhla málem rekordu! Inu, jako mezi lidmi. Stejní nejsme.

Včera mi zatelefonoval kolega Vašek, že má v ruce slavíka, jestli mám o něj zájem.

Byla to samička s již nefunkční hnízdní nažinou. Prošli jsme pečlivě všechny znaky, protože pták pochází z prostředí, kde slavíci normálně nejsou. Pět set metrů nad mořem, se slavíkem tam samozřejmě nepočítal a když mi poslal fotku biotopu, nechtěl jsem tomu věřit. Za celý dlouhý čas jsem nic takového neviděl. A kdyby mi to ukázal předevčírem a zeptal se na slavíka, dal bych mu nejspíš dýchnout. Proseč u Skutče.

Pták je slavíkem obecným, na tom jsme se shodli. Dokonce starším. A pak už jsou věci opravdu zajímavé. Slavík má problém, dost zásadní. Chybí mu velká část ocasu a příslušných svrchních krovek.

Není to první případ nezvyklého výskytu pokud připočítám ony podivnosti kolem slavíků tmavých.

Šestý červenec, kdy byl pták chycen sítí, ještě nepelichající. To je další zajímavost k tomu úrazu. Prostředí na pelichání vyhovuje, i když přítomnost jehličnatého lesa mne nepřestává udivovat. Domnívám se, že ptáci (samice) někde prožijí šok, který je „vystřelí“ do netradičního prostředí, jakoby vypnuli mozek. Jde tedy o zatím nejzajímavější „přesídlení k pelichání“? Vynucené trochu jinými okolnostmi?