Podivný název hned vysvětlím.
Řeč bude o kraji Divoké Orlice, kde ovšem řeka divokou ještě není. V Orlickém Záhoří, kudy protéká na cestě k soutoku s Tichou Orlicí, stékající z Kralického Sněžníku.
Podíváme se za nadšenci pro ornitologii, kteří se na česko-polskou hranici přišli vědomostně obohatit a ujistit vespolek, že frekvence, na které vysílají, je všem blízká.
Ti, kteří je pozvali, jsou k rozdávání způsobilí, kdybych to nevěděl předem, přesvědčil bych se tam.
Já jsem měl úkolem nadchnout účastníky ještě víc – tedy donadchnout.
Měl jsem dost času všechno si prohlédnout, atmosféru obohacování poznáváním, všímat si účastníků a poslechnout si, co každého z nich do blízkosti peří přivedlo. Počasí měli vyjednáno příznivě, program ubíhal. Sám jsem si na sobotní odpoledne připravil přednášku I cesta může být cíl a snažil se hlavně po obrazech vyznat se ze své závislosti. Těším se poslední roky velice, když mám po přivítání chopit se slova. Užívám si příležitostí a komentovat obrázky je pomoc veliká, pro posluchače barevnější.
Jedním z důvodů bylo setkání s člověkem, který stopu v tuzemské ornitologii otiskl hluboko – M. Hromádkem.
On mi byl průvodcem místy, v něž prorostl a hezky se to poslouchalo. I když některé z vět byly trpčí obavou o místa i ptačí obyvatele.
Orlice byla stejná z časů, kdy jsem tu hledal tmavého slavíka. Ikdyž „stejná“ je obrat, který stav nevystihuje, vždyť přísloví hovoří jinak. Dobře – nebyla stejná vodou k přítomnosti, ale jinak, jinak jsem ji přesně takovou před lety opustil. Vinula se Záhořím v jemných slavičích tónech říznutých rašelinou.
Most přes ní kované zábradlíčko pořád měl, ohromné stromy v místech, kde stála dřív stavení „lidí od skla“ také ještě žily, Orlické hory s přehledem bránily zkáze počasí.
Motýlů v lukách nemožných barev po stovkách, z travin kol pramenišť volali chřástalové. A taky cvrčilky, cvrčilky zelené. Účastníci zažili při nočním chytání jak chřástaly, tak i cvrčilky. Málem nadosah.
Noci byly jemné a hvězdy se rozestoupit oblohou jedinkrát nezapomněly. K tomu zpěv rákosníků, co přilétli poslední, „palustráků“. A k tomu všemu komentáře od průvodců.
Pokud bych slovem měl chytit ty chvíle, jméno je „Nezapomenutelnost“. Vidět skupinu posluchačů nocí dorazivší chřástalímu hlasu na dotek, jak na povel usedá do trávy, to jsou momenty převýrazné. Každý tonoucí v obdivu a chvále příležitosti. S komentářem závodčích, když už se mohlo, když bylo po akci.
Nenašel jsem tam ani teď žádného slavíka, jen napsaného v odchytové knize z loňska, potkal jsem ale tohoto kluka. Vojtu.
Jeho dosavadní dětská nevysokost přetékala znalostmi i nadšením. A tak nebylo divu, že „zařídil“ svým pozorováním, abych vytáhl sklopky. Drobné holínky tančily kolem plácků, které jsem motykou chystal, odpověďmi jsem nestačil.
Večer si příchodem docela pospíšil a my svou naději sklapli. Ne ale nadlouho, protože ráno byl u sklopek zas. Pověsil jsem na něj vak, jestli ho to třeba neodradí. Přibral si věci další. Ohradou podskočil a koukal ze seče, co s překážkou udělám já. Oči mu hrály něčím, čemu se říká nadšení. A hnědí bramborníčci, kteří se měli dostavit pod kleště se nechytali.
Slunce si už orýsovalo, kde naše těla připálí víc, v klukovi se začínal zobrazovat smutek. I v matematice je zvyklý vyhrávat, jak jsem se dozvěděl. Tak si možná spočítal, jak dopadneme. To já jsem přemýšlel, co s vzniklou situací, ten nádherný druh znám jenom z jara a od podzimu.
Tam je chytat dovedu, hladové v tahu. Změnil jsem nástrahu na drobnou a věděl, že jiných trumfů nemám. Krmili se motýly, tedy mimo nabídku. Sletovali z kůlů nad zbytek louky mezi válce srolovaného kvítí a sklopky je nebraly. Změně jsem věřil a kluka tam nechal kontrolou jít. Vyšlo to v poslední a já zažil, co už spíš neuvidím. Smutek z louky vyhnaný štěstím. Radostí klukovských očí. A přeci jsem mu tam vyčinil, že ztrácel víru tak brzy. Že to se nedělá. Bylo mu to asi fuk, připsal si nový druh a to naplnilo.
Cestou z louky jsem věděl, že dát mu slavičí knížku za doprovod by bylo trefou do černého. Tak jsem to v předvečer udělal a hned ji prý rozlistoval k předčítání. Napsal jsem tam, že je za pomoc u sklopek.
Rád se vracím na stará místa jak činí vandráci. Ta prvotní nahlížení, zda ještě žijeme, ta jsou až dojemná. A v zaorličí to bylo taky tak.
