Zaměřeno na slavíky

Než vezmu náčiní a vydám se chytat pelichající slavíky, nabízím téma, které mne nepřestává fascinovat. Jedná se o hranici rozšíření.

Ukázalo se velikým štěstím zkoumat slavíky na Mladoboleslavsku. Slavík obecný tady v šíření z Polabí končí.

Kolikrát jsem vystoupal na Babu u Kosmonos, hleděl z vrchu Mužský, z ochozu loveckého zámečku Humprecht, Z Chloumeckého hřbetu od Holých vrchů i z Bezdězu. Křížem-krážem prohlížím kraj pod skalními městy Českého ráje, zkouším jej vidět pohledem slavičím a pochopit, proč tady jsou a kus dál ne.

Abych neměl dost, v Polsku se snažím pochopit podobné mezidruhově. Proč někde slavíci obecní hnízdí a o kus dál už ne. Proč slavík tmavý nepřijde blíž jihem země k našim horám. Co v tom je? Přijdu na něco ještě? Nevím, jestli se to dá vypsat, ale téma to je obdivuhodné. A vždycky se mi přihlásí i při návratu z dálek. Když jedu od Jičína, už se ten obraz poodkrývá. Je to nádherný kraj. Lavice u Sobotky – vesnice, kam jsem jezdil za starým řídícím učitelem Drahoňovským dívat se, jak preparuje ptáky. Ty leží po levé straně sestupu do kotle Klenice. Je vidět k Boleslavi – plechovému městu, jak mu říkám. Napravo Bezděz a tam do těch borů slavík už taky nejde. Do kraje lelků a lesních skřivanů. Slavík obecný u nás tu končí! Jak skvělé zhodnocení. Mohu skočit do auta, nabrat směr Turnov a slavíky brzy nepotkám.

Zase si vylezu v Dolcích na kopec a znovu si dám ten příklad k přemýšlení. Znovu ho budu řešit.

Nejsem tu usazen chviličku a tak pár důvodů jistěže mám. Co bych byl zač, kdybych odpověď neměl zejména, když je příležitost. Když ji krajina nabízí.

Je ale vůbec možné, že ptačí druh udělá takový střih? Je. Slavík obecný je teplomilný. A tak každého, když v ruce tu chvilku držím, obdivuji snad o to víc. Kdybych se posunul k Podještědí, budu bez slavíků.

Ornitologie nenudí ani teď v létě. Před pár dny vyjdu před kovárnu a slyším zpěv, až se drbu na hlavě. Přeci ho znám, ale proč v tuto dobu a proč z mlýnské zahrady? A druhý den nanovo. To už otvírám okno jídelny a dalekohledem prohledávám step. A už ho vidím. Sedí na větvi jabloně a opravdu zpívá. Nějaký tulák či nešťastník v čase léta.

Přešlo pár dní a už je zas pryč. Kdo tohle pochopí? Co ptačí rok všechno nenabídne. Nám, kteří se chtějí koukat. Učit a dovídat se. A až zítra po práci zabalím věci a vnořím se do větví u Býčiny, blaženost si mne tam najde.

Chcete k místu pár vět, abyste poznali, jak to spolu máme?

Tam jsem kdysi chemickým postřikem poleptaná mláďata nabral z hnízda do čepice, opláchnul a vložil zpět do spálených slavičích kopřiv. Přežila. Tam jsem chytil do sítě první žluvu, když jsem líčil na slavíka. A vážně přemýšlel, kdo mi tam žlutého co vhodil. Nešlo uvěřit. Tam jsem loni či předloni chytil dopelichávajícího slavíka tmavého. Vletěl mi do sítě na přehrávku docela jinou. Vztekle. Něco jsem asi na jaře přehlédl. Tam se mi chytila mladá kukačka, kterou doprovázeli rákosníci. Tam jsem chytil (náhodou) kdysi prvního skoro přepelichaného slavíka v létě (20.8.2006) a začal přemýšlet tak nějak víc.

Našel bych vzpomínek dalších. Když člověk chytá tolik let v oblasti, musí ji poznat. A ona zažít dopřeje.

Když mi pan docent Oliva poslal kontakt na ČSOS, ještě jsem netušil, jaký je to krok. Dnes už to vím. Vnesla mi do života rozměr. Postupně dozrává, jak poznávám víc a pořád dost neumím. Ale co mám, s tím vystačuji. Jako nyní.

Pracuji na hřbitově. Na malém vesnickém, do třiceti rovů i s márnicí. Je v polích sám, živý plot před zdí s jediným stříbrňákem u pomníku padlým. Živý plot na hřbitově? Aspoň, že tak!

Hřbitůvek za zídkou s jediným jalovcem při náhrobním kameni mladému muži. A nizoučkou převislou višní v sousedství pumpy. Zmodralé po obloze.

Pracuji uprostřed, usazuji a opracovávám mohutné kvádry pro kříž. Je odtud rozhled.

Panuje ticho, jen když přijdou lidé, pozdravíme se. A stejně i rozloučíme. Na venkově to pořád tak chodí. Někteří se vyjadřují k dílu. Jinak jsem sám a právě, že nejsem! Je se mnou ornitologie, výborný zrak i mizerný sluch. Zvědavost, zkušenosti. A taky chuť mít sváteční pracovní den ještě pohodovější.

Ptačí obyvatele jsem posčítal při první návštěvě a přibral k tomu „okolí na doslech“. Člověk by soudil, že toho tady moc nemůže být. Chyba lávky.

Jak to všechno začalo?

Překrásný zpěv patří vybarvenému samečkovi konopky. Samička bude v jalovci sedět. Proto on tak.

Pod hřebenáčem eternitové střechy vyvedli bílí konipasi a krmí mladé po trávníku. Tak to už mám dva věrné obyvatele! Na plochu a prostředí akorát tak. Jenže najednou do jabloně u silnice, do její dutiny vklouzli úpolníci. A pak už poskakují po zídce mezi sloupky. A když šel večer, okénkem do márnice vletěly vlaštovky a hnízdo už vidím! Vrací se spát.

Na smrku sedí stehlíci, sameček zpívá. Od kraje lesíka za tratí volá žluva. Už ne ale zpěvem, svolává mladé. Skřivan zas visí v nekonečnu přímo nad hřbitovem, třepe se v notách a já mu rozumím. Není tu pro mne, ale dívat se mohu. A tak se dívám.

Erární kropičkou nakrápím dílo, aby nezprahlo, dost na tom, že prahne mi po zádech kůže. Spát budu ve stoje, anebo na věšáku.

Voda v tom horku zlákala motýly a mám o nich přehled. Teď usedá babočka síťkovaná – zbarvená letně, tedy ta tmavá a mnou pěkně zatřáslo. To už čas takhle popoběhnul?! A pak se mi dostalo balzámu, co léto mívá. Tak ještě Léto, ať tedy vytrvává! Ať v kraji je. Hned za zdí totiž z políčka spustila křepelka. Občas kus popoběhla, ale neustávala. Bylo to fajn.

Uklízím nářadí, zavírám letitou branku, myslím na zkrácené životy některých vytesaných a volantem kroutím opatrně. Vím dobře, co vezu a co zítra mne probudí. Doufám.

Pak můžu vyrazit připočítávat..

Rychle!

Pojďme ještě dnes v rovině odborné a příště nabídnu prázdninovou momentku. Bude ze hřbitova.

Slavík tmavý se od slavíka obecného liší krom řady jiných znaků též rychlostí výměny opeření. Patří k několika nejrychleji pelichajícím pěvcům a stihne to za 32 dnů.

V Česku proces sledován není hlavně proto, že tu druh téměř chybí. Navíc není toho, kdo by chtěl čas věnovat chytání toho samého ptáka navíc, když chytat pak už nejde. Já jsem si to ale vyzkoušel a proces zachytil fotograficky.

První byli pánové v Orlickém Záhoří, po pár dnech už jiný patřil mně. Do smrti na to nezapomenu, jak chytit nešel. Ještě, že z toho malého keře nikam neuletěl a čekal, co nakonec vymyslím. Vymyslel jsem, ale až druhý den v poledne. Tolik času mi to sebralo. Tvrdím však, že to jsou nejlépe investované hodiny v zálibě. V takových chvílích se věty píší velkými písmeny.

Kdybych bydlel v Polsku kolem Prosny, pelichání bych se věnoval. Že ale bydlím v Kněžmostě, mohu po tom jen toužit. O to víc si vážím tehdejší příležitosti.

V konci měsíce chystám výpravu do kraje, kde přeci jen zpívají častěji, k Opatovickému kanálu. Budu si přát, aby to vyšlo. Chci se vrátit do míst, která jsem kdysi s východočechy v rámci VVT navštívil a trošičku poznal.

Připravil jsem testovací přehrávku, uvidíme. Čeští slavíci tmaví mají pro nás velikou cenu.

Slavík obecný patří k pěvcům, kde dospělí ptáci pelichají jedenkrát ročně v tzv. úplném pohnízdním pelichání.

Mladým se věnovat nebudeme, pelichají jen zčásti, taky jedenkrát a taky před odletem.

Pro naši populaci mám ověřenu délku výměny peří. Proces trvá 40 – 42 dnů.

Nejprve začnou vypadávat letky uprostřed křídla, o něco později se připojí ocasní pera a drobné krycí peří.

Chvíli před koncem se sloupne i rohovina z běháků a pod ní se objeví nová, mladá. Případný kroužek výměně nevadí, je volný.

Nové peří je tmavší od starého, a jakmile se růst ukončí, stane se mrtvým útvarem. Pokud dojde k defektu znamenajícímu vytržení některého, takové následně doroste, většinou však ne do úplné délky. Pokud bychom takové v půli ustřihli, shledáme se s ním i na jaře, protože zůstane torzem. Váček impulz k náhradě nedostane.

Slavičí peří je velmi odolné, všimli si toho specialisté dávno, nošené rok bývá u starších ptáků překvapivě zachovalé.

Během pelichání v poslední fázi se navyšují i tukové zásoby pod kůží, pro cestu v úsecích bez potravy.

Slavíci cestují v noci individuálně, přes den pokud to jde, odpočívají, věnují peří či sběru potravy. Právě pro přelet překážek (poušť, moře) slouží tukové zásoby. Odlétají od nás od konce července do prvních dnů září. Směřují k Africe většinou jihozápadní cestou ke Gibraltaru, někteří jižní přes Itálii. Cesta je pomalejší, než jarní, kdy zejména samečci spěchají hájit revíry.

Během letního předodletového pelichání jsou slavíci velmi nenápadní, tiší a v určitou dobu nelétaví. Proto si vybírají místa s hustým bylinným patrem, kvůli predátorům.

Od začátku století, kdy jsem vypracoval unikátní techniku zjišťování a odchytávání pelichajících ptáků jsem posbíral takové množství fotomateriálu, že jej nemá zcela jistě nikdo druhý. Jde o soubor 330 křídel v různých fázích procesu, z něhož lze již sestavit podrobný a kompletní průběh. Dokonce včetně mnohých anomálií a rozdílů v čase.

Slavíci obecní bezprostředně po dokončení růstu nového peří odlétají do zimovišť.

Začaly prázdniny, sám jsem u jednoho slavnostního vyřazení deváťáků stál a asi to na mne nějak přeskočilo. Nálada. I když mladí řečníci litovali školního času, myslím, že kdybych jim řekl, že v červenci se zasedne a pokračuje, že by se rozutekli.

Já pod vlivem té nálady budu rozdávačný a nabízím osm fotek ze dvou akcí.

První mi půjčila jedna z účastnic ornitologického kurzu, druhé jsem včera narychlo pořídil sám. Bylo totiž v krajině bouřlivo a bylo třeba spěchat.

První série se týká předvedení chytání do sklopky nejmladšímu účastníkovi, odměně pro něho za výdrž i zájem a nakonec představení výsledku všem.

Druhá série se týká každoročního kroužkování čápů na námi postaveném hnízdě v Dolním Bousově.

Mláďata jsou čtyři a budeme fandit, aby to vyšlo.

Obrázek čtvrtý tam je přidán ze sezóny jiné, to aby bylo vidět, jak provazy v hnízdě mohou mláďata ohrožovat.

Letos bylo vše v pořádku, z plastů si čápi vybrali jenom igelit, ten nevadí.

Prázdniny jsou časem osamostatňování mláďat a zčásti i těch lidských, jak napsáno zkraje vstupu.

Ta ptačí to nemají o nic lehčí, vždyť před nimi nestojí s pozvánkou nikdo menší, než život.

Další díl slavičího roku bude za chvilku minulostí.

Červen krok natahuje, ale den se už krátí. Od hnízda kropenatí mladí slavíci dál a dál zacházejí při prozkoumávání okolí a rodiče za nimi už nelétají. A jednoho dne se nepotkají. Půjdou si po svém.

Krajina se proměňuje v barvách obilí a červenec ty klasy vyklepe. Lány pak ostříhá na ježka a nakonec vyhřezne zem. Unavená. To už tu slavíci nebudou, snad jen pár opozdilců.

Vadí mi, že se nemluví o krajině, že nás nezajímá. Že v ní už scházejí básníci a malíři taky nepřišli. Že zůstávám sám. Opřený o mohutný strom, hlavu pozvedám do koruny a čekám na odpověď. Co s námi bude?

Včelojed pospíchá k lesu, čmelákům ve stráni rozhrabal bydlení a nechal tak. Kolik v tom k poznávání!

Kvetoucí hadinec přilákal soumračníka. Na modrém květu rezavý přeliv! Létají za dne a jméno co dostali, vůbec je nezajímá. Náš problém..

Vlaštovčí křídla látají oblohu večerem potrhanou. Než vstoupí tma a vykročí hvězdy. Než noci uberou a posvítí k cestě. K prvnímu odlétání. Protože červenec, červenec takový je.

A zítra budou kolem cest střapatit se čekanky. Jako by modré snad nad nimi nebylo dost. Dočkaly se!

Přichází prázdniny. Vchází díl roku, kdy příroda po všem tom tancování usedá na židli. Než vítr ji poplaší a odvede jinam.

Mistr Zdeněk Gola otevřel výstavu v Loretě v Kosmonosech.

Na pozvání čas vždycky mám. Známe se od dob, kdy byl posluchačem boleslavké U3V.

Tady je fotka z výjezdu na slavíky, on je tam v modrém. Z roku 2005.

Chtěl bych, aby mi otevřel podzimní výstavu v Sobotce. Snad na to kývne.

Venku pršelo, na obrazy pod klenbou ne.

Lidí přišlo dost až hodně.

To večer před tím, než přišel déšť, odebral jsem pár centimetrů černavy z téměř suchého jezírka. A těšil se na „historii“. A přestože se nejednalo o kdovíjaký odkryv, o lopatu tu a tam drobnost zachrastila.

Není v té hlíně k pálení hrnků jiného než historie – takže, jak se něco ozve, sehnutí je napjaté.

Je až neuvěřitelné, jak na tak malém místě lze zažít něco mimořádného pokaždé, kdy vás napadne. Šest zlomků z hrnců, z toho dva unikátní. A pak zpanikaříte, protože vás ukolébala stejnost. Lopata slabě zaskřípe, vy ruku povolujete, aby nebylo pozdě a ono přeci je! Odlomil se jen kousíček a pálenina to nebude. Oddloubáváte z plastelíny střípek, až si řeknete, kde se tu bere sklo tak hluboko? No, ono to samozřejmě není. Když opláchnete – jak jinak – čepel z pazourku! Ostrá jak břitva, zástupy roků jí vůbec neotupily. Kdybych krček neurazil, hrot by byl celý a v promluvě ještě výstižnější. Byl špicí šípu? Kdo ví. Já jsem tu s nimi pazourky tenkrát nerozbíjel..

Kolik toho tady může ležet? Co bych se dozvěděl, kdybych rybníček vybral „trhákem“? Už tak hned nevyberu, voda z lijáků jej naplnila docela a ještě přibyde. Což je zpráva k zahradě dobrá. A do země se vnořit můžu v pohodě kdykoli jindy.

Podivný název hned vysvětlím.

Řeč bude o kraji Divoké Orlice, kde ovšem řeka divokou ještě není. V Orlickém Záhoří, kudy protéká na cestě k soutoku s Tichou Orlicí, stékající z Kralického Sněžníku.

Podíváme se za nadšenci pro ornitologii, kteří se na česko-polskou hranici přišli vědomostně obohatit a ujistit vespolek, že frekvence, na které vysílají, je všem blízká.

Ti, kteří je pozvali, jsou k rozdávání způsobilí, kdybych to nevěděl předem, přesvědčil bych se tam.

Já jsem měl úkolem nadchnout účastníky ještě víc – tedy donadchnout.

Měl jsem dost času všechno si prohlédnout, atmosféru obohacování poznáváním, všímat si účastníků a poslechnout si, co každého z nich do blízkosti peří přivedlo. Počasí měli vyjednáno příznivě, program ubíhal. Sám jsem si na sobotní odpoledne připravil přednášku I cesta může být cíl a snažil se hlavně po obrazech vyznat se ze své závislosti. Těším se poslední roky velice, když mám po přivítání chopit se slova. Užívám si příležitostí a komentovat obrázky je pomoc veliká, pro posluchače barevnější.

Jedním z důvodů bylo setkání s člověkem, který stopu v tuzemské ornitologii otiskl hluboko – M. Hromádkem.

On mi byl průvodcem místy, v něž prorostl a hezky se to poslouchalo. I když některé z vět byly trpčí obavou o místa i ptačí obyvatele.

Orlice byla stejná z časů, kdy jsem tu hledal tmavého slavíka. Ikdyž „stejná“ je obrat, který stav nevystihuje, vždyť přísloví hovoří jinak. Dobře – nebyla stejná vodou k přítomnosti, ale jinak, jinak jsem ji přesně takovou před lety opustil. Vinula se Záhořím v jemných slavičích tónech říznutých rašelinou.

Most přes ní kované zábradlíčko pořád měl, ohromné stromy v místech, kde stála dřív stavení „lidí od skla“ také ještě žily, Orlické hory s přehledem bránily zkáze počasí.

Motýlů v lukách nemožných barev po stovkách, z travin kol pramenišť volali chřástalové. A taky cvrčilky, cvrčilky zelené. Účastníci zažili při nočním chytání jak chřástaly, tak i cvrčilky. Málem nadosah.

Noci byly jemné a hvězdy se rozestoupit oblohou jedinkrát nezapomněly. K tomu zpěv rákosníků, co přilétli poslední, „palustráků“. A k tomu všemu komentáře od průvodců.

Pokud bych slovem měl chytit ty chvíle, jméno je „Nezapomenutelnost“. Vidět skupinu posluchačů nocí dorazivší chřástalímu hlasu na dotek, jak na povel usedá do trávy, to jsou momenty převýrazné. Každý tonoucí v obdivu a chvále příležitosti. S komentářem závodčích, když už se mohlo, když bylo po akci.

Nenašel jsem tam ani teď žádného slavíka, jen napsaného v odchytové knize z loňska, potkal jsem ale tohoto kluka. Vojtu.

Jeho dosavadní dětská nevysokost přetékala znalostmi i nadšením. A tak nebylo divu, že „zařídil“ svým pozorováním, abych vytáhl sklopky. Drobné holínky tančily kolem plácků, které jsem motykou chystal, odpověďmi jsem nestačil.

Večer si příchodem docela pospíšil a my svou naději sklapli. Ne ale nadlouho, protože ráno byl u sklopek zas. Pověsil jsem na něj vak, jestli ho to třeba neodradí. Přibral si věci další. Ohradou podskočil a koukal ze seče, co s překážkou udělám já. Oči mu hrály něčím, čemu se říká nadšení. A hnědí bramborníčci, kteří se měli dostavit pod kleště se nechytali.

Slunce si už orýsovalo, kde naše těla připálí víc, v klukovi se začínal zobrazovat smutek. I v matematice je zvyklý vyhrávat, jak jsem se dozvěděl. Tak si možná spočítal, jak dopadneme. To já jsem přemýšlel, co s vzniklou situací, ten nádherný druh znám jenom z jara a od podzimu.

Tam je chytat dovedu, hladové v tahu. Změnil jsem nástrahu na drobnou a věděl, že jiných trumfů nemám. Krmili se motýly, tedy mimo nabídku. Sletovali z kůlů nad zbytek louky mezi válce srolovaného kvítí a sklopky je nebraly. Změně jsem věřil a kluka tam nechal kontrolou jít. Vyšlo to v poslední a já zažil, co už spíš neuvidím. Smutek z louky vyhnaný štěstím. Radostí klukovských očí. A přeci jsem mu tam vyčinil, že ztrácel víru tak brzy. Že to se nedělá. Bylo mu to asi fuk, připsal si nový druh a to naplnilo.

Cestou z louky jsem věděl, že dát mu slavičí knížku za doprovod by bylo trefou do černého. Tak jsem to v předvečer udělal a hned ji prý rozlistoval k předčítání. Napsal jsem tam, že je za pomoc u sklopek.

Rád se vracím na stará místa jak činí vandráci. Ta prvotní nahlížení, zda ještě žijeme, ta jsou až dojemná. A v zaorličí to bylo taky tak.

Následujících několik dní bude patřit vzpomínání přímo v místech tehdejší události. Na dohled polské hranici, v Orlickém Záhoří.

Vezu mezi zájemce o ornitologii časosběrný příběh, zapisovaný 35 let.

A protože se ke Kněžmostu žene od severu druhá z bouří, ukládat budu řádky raději postupně, abych to nepsal do rána.

Orlické Záhoří si nejde neoblíbit. Nestačilo by to ale k tomu, aby člověk vyrazil do dálky uprostřed sezóny, vrací mne vzpomínky. Byl jsem tam přivolán kdysi za pelichajícím slavíkem tmavým. Chytili ho tam ve skupině pracující kroužkovatelé, kteří oblast sledují mnoho let. Já jsem však úspěšný nebyl a to ani návratem, který jsem podnikl po pár dnech, když jsem doma nemohl usnout v přesvědčení, že vím, kde byla chyba. Neuspěl jsem ovšem ani pak a cesta z hor byla pro mne opravdu mučírnou. Dneska už vím, co jsem podcenil. Je pozdě. Ale přeci jen se chci vrátit. Za hýly rudými, za krajinou. A kdo ví, pozorně místo prohlédnu, co kdyby se tam nějaký slavík skrýval. Jistě, je to hluboce nepravděpodobné, ale maličkou naději, tu si ponechávám.

Orlické Záhoří – od zítřka tedy napotřetí!

A proč zmiňuji to Polsko?

Pravidelná hnízdiště druhu neleží zas tak daleko. Jak se na okraji oblasti rozšíření objevují oddálení slavíci obecní, stejně to budou mít i slavíci tmaví. Pták bude tedy nejspíše polský.

Proč sem chci psát o cizím kraji? Kvůli slavíku tmavému, o němž mi napsala kolegyně Martina.

Chytili tam s kolegou 18. června samici slavíka tmavého s hnízdní nažinou. Co si o tom myslet?

Mohla tam hnízdit ve smíšeném páru, protože to je hnízdiště slavíků obecných, anebo tam od někud po nějakém krachu přivandrovala.

Oblast tamních výsypek je dosud velmi atraktivní pro řadu ptačích druhů, slavíky nevyjímaje. A dvojice kroužkovatelů aktivní. Snad místo dál budou prohledávat. Kdyby vyhnízdila, musela by být poblíž mláďata a v tuto dobu zcela jistě ještě v přítomnosti rodičů. Anebo v hnízdě. To by se ovšem takoví slavíci chovali dost hlasitě a zkušení ornitologové by to jistě nepřehlédli. Podle mne je to jen další ze záhad kolem tohoto druhu. Naprosto nevyzpytatelné výskyty jednotlivců kdekoli. Na Vysočině, v Orlických horách, na Bohdanečském rybníku a jinde.