Zaměřeno na slavíky

K tomu kontrolovanému samozřejmě, protože k němu moc informací nebylo. A zaslouží, aby byl obdivován.

Není nejmladší a to ve výzkumu vždy potěší. Další zajímavostí je, že pochází ze stejného místa, odkud i věkový rekordman československého kroužkování. Z lokality „Splav“ a jeho předchůdce má svůj příběh i na tabuli NS Krajinou Červenského rybníka. Padl dotaz při té slávě, kdo jména stezek vymýšlí. Kdybych to tu napsal, vypadalo by to jako vychloubání. Psát to nebudu.

Včerejší slavík s kroužkem NM PRAHA N 647 359 byl označen, coby kamenem dohodil na lokalitě „Kolonie“ v červnu roku 2012 jako dvouletý. Kontrolován tam byl před koncem dubna 2013 a pak už stopa chybí. Mohl tam být do vykácení (letos)? Nevím, terén je tam nepřehledný a zašel jsem tam poté nahodile.

A mohl by hypoteticky být synem onoho veterána? Mohl, ale to se dostáváme trošičku už do jiné roviny.

Starý slavík končí účinkování v místě v roce 2013 a je známo, že starousedlíci dalšího jara povětšinou před potomky revír obhájí. Odletěl tedy mladý (dvouletý) jen přes kraj zátoky nedaleko? Mohl.

A třeba to bylo úplně jinak! Důležité je, že se mají na Dolnobousovsku pořád kam vracet. Že je potkávám, že obohacují bádání, že mi dělají dobře pod žebry.

Nedokázal jsem, jsem na to krátký, nikdy věrně vypsat chvíli, kdy podobné s rezatým peřím zažívám. Podivnou směs dojetí, úžasu, hrdosti a obdivu.

Dám ještě detail kroužku, aby tu fotka i dnes byla.

Až budete mít po práci a budete mít chvilku na blog, dívejte se do toho hliníku.

Kdo máte moji knížku o nich, rozlistujte ji na příhodných stránkách.

Vylouhujte laty černých bezů s jejich zlatým pylem, od studánky rozlijte vodu do třpytivé sklenice, přidejte meduňku po listech, anebo mátu – máte-li a dovolte slavíkům u vás zastavit. Vnořte se do ptačích životů a obdiv nikam neschovávejte.

Hezký den.

Dobrou noc přeji.

Komu už chybělo rezaté peří a dosud od blogu neodešel, ten si dnes přijde na své.

Zavěsím report z podvečerního chytání.

Výsledky jsou natolik zajímavé, že chytání jen tak hned ještě neomrzí.

V prostřední dekádě června se na slavičích hnízdištích (i jinde) musí dít věci prapodivné. Nikde se o tom nedočtete, nikdo to nezkoumá. Pohyb tajemných. A já to takhle radši ještě vypíchnu.

Tady budeme hledat odpověď na „záhadné“ výskyty i mimo slavičí oblasti, tady to klíčí. Z podhoubí neúspěšnosti.

Jdete do míst, kde do dneška zpíval (to „zpíval“ je důležité) a on tam už není. A jinde další. Na třetí lokalitě se hnízdí podle odposlechu a proto samec nepřekvapí. Je to starý známý, jen pro práci zapomněl, že jsem ještě na živu a příspěvky řádně platím. Tady je.

Kdybych alespoň věděl, jestli to bláto v začernalé ražbě kroužku je ještě africké.

Ta setkání se popsat nedají a čím jsem starší, tím si jich víc vážím i užívám.

Času mám tak ještě na jedno místo. Jak to bude vypadat tam?

Je lahodný večer, pytláci se stahují k vodě, brzdím v pobřeží, kde bývala kachní výkrmna. Jde o tradiční lokalitu, kde však pobývá zpravidla samců víc, než je do páru. Však se taky jeden rozezpíval v místě, kde se nehnízdí a takový je pro mne magnetický. Na velmi vysoké datum mu noty zní báječně a vytočený je též jak se patří. Než vypnu síť nad cestou, kde doufám nikdo nepojede, slavík je pryč. To jsou ale ta rizika při chytání podobných poutníků. Než nakotvím téměř neviditelnou anglickou síť japonského typu, beru produkci a snažím se nevýhodný stav zvrátit v můj prospěch. Po chvíli se daří a zpěvák mne odkudsi zaslechl. To stačí, dokončuji léčku.

Usedám pak na obří pneumatiku pod bělostnou břízku, po ruce mi zkoumavě leze klíště, tak mu to ukončuji a sleduji divadlo na cestě.

Přiletěl proti hlasu dost nablízko, ale dál nechce. Tak si aspoň užiju Zpěváka podletí.

Užíval jsem pěknou chvíli, když se u vzdálenější tyče síť zavlnila. Z traktorové gumy jsem vystřelil, abych spodní strunu osnovy nadzvedl pro větší kapsu. A pak uživačně k němu docházím.

Je to jeden z velkých, to je jasné už v síti. A je parádní! Určitě víceletý. Bez kroužku a tady začíná dobrodružství. Byl tu už někdy? Jakto, že jsme se nepotkali?

Nejprve se podívejte, co s jeho barvou dovede měkké večerní světlo.

A teď se na něj podívejte v plné parádě.

Staří jsou nádherní i v době, kdy už o mnoho nejde. Považte, že tohle peří pořídil loni o prázdninách, to je kvalita, co? Až ho škoda za pár dnů zase handlovat.

A hned jsem zpozorněl. A docela dost. Už jsem mohl zachytit na křídle začátek pelichacího procesu, ale byl jsem pozorný a nedopustil chybu.

Ruční letka chybí jen na jednom křídle, nejde ani o tu, která proces zahajuje, takže nějaký problém jiný, třeba z bitky.

V křídle zatím nového nic neroste. Pečlivě jsem to zkoumal a druhé křídlo je kompletní.

Tady vidíte na složeném křídle v postupu „schod“. Mezi 7.-9. ruční letkou (počítá se i ta malá vpravo dole na kraji křídla).

A teď poznatek nejdůležitější, který do čtení uložil tajenku. Nebudu uvádět stupeň, ale slavík byl velmi tučný. Rozhodně se nikde neúčastnil péče, jen tedy o svůj žaludek. A nemusí být zdejší. Zatím jsem nic takového nikdy nezjistil ve vztahu k období. Takto tuční bývají někteří samci po příletu a pak v poslední fázi pelichání, kdy se jim mění metabolismus a před odletem doslova kynou.

Co to je za zpěváka? Jak tu může být dlouho? Den, týden, déle a jdu tedy po falešné stopě?

Dobrodružství poznávání v přímém přenosu!

Tak klidný zbytek dvanáctého dne června. Pro mne byl po čase zase už slavičí.

Sedím u kávy, je teplý večer a já se budu ohlížet za časem, který patřil přípravě okruhu Dolnobousovskem. Dílo je předáno, otevřeno.

Okolo stezky, všude je hezky!

Podívejte se na tu nádheru.

Vydrží, než ji objeví děti.

Měli jsme fofr do poslední vteřiny, řeč během zahájení jsem vedl udýchaný a výjimečně krátkou.

V noci došlo k obtížím, kdy se opilec snažil tabuli č. 1 s interaktivními prvky vyvrátit. Nevyvrátil, ale zdržel nás hned ráno.

Lidí přišlo opravdu hodně a proudili do přírody podle návodu.

Byl krásný teplý den.

V rámci dětského dne byly na stanovištích soutěže. Podíleli se rybáři a vynalézavě.

Pro tu chvíli vydrželi zpívat dva slavíci a pro mne to byl signál, že se sláva povede. Povedla.

Už k záměru bylo napsáno hodně a příště půjdeme konečně za slavíky.

Takto vypadá zastávka číslo čtyři s výsledky kroužkování.

Trasu zvládli i lidé s kočárky, most otestovala pořádná zátěž, chvíli jsem u něho stál a požitkářsky si jeho lehké pohupování užíval. A slavík k němu posílal tóny.

Teď, teď by snad už byl čas se za nimi vydat a kroužkovat je. Snad.

Podletí. Půjčil jsem si to slovo od básníka krajiny pana profesora

Brože ze Lhotic. A teď to je, teď to zažíváme! Ráno, když vyjdete ven,

krajina vydechuje jinak, než během zbytku roku. Hlína, voda, stromy,

květiny, všechno se spojilo k tomu velesvátku! A přichází to každý rok

na kratičkou chvíli, než léto nastoupí. Básníkovo podletí! Čas, kdy se

vlní ještě měkké obilí, kdy ptáci pro práci s hnízděním odhazují zpěvníky

a kulisu drží jen ti, kteří buď hnízdí podruhé, či pro velikou dálku

přilétají později. Žluvy a rorýsi.

Stavíme nyní naučnou stezku Hradišti nedaleko. Kolem jednoho

rybníka. Potkávám dva druhy lidí, spěchající a jim nepodobní – kochající

se. Ti druzí jsou moji krevní skupinou. Naučil jsem se to a v naší krajině

je to důležité. Spěchající mnoho neuvidí, zbylí si užijí krásy a nálad

krajiny. Malíře povětšinou nahradili fotografové, ještě že alespoň tak!

Máme se pořád díky nim na co koukat i v čase, kdy kalendář dávno

postoupil dál, třeba do závějí.

Dostávám občas otázku, jaké mám místo nejraději v krajině mého

srdce, abych zas a znovu pana profesora připomněl. Vzal bych lidi

do kopřiv, kdy v nich zahnízdí slavíci. Aby viděli odznak mojí krajiny,

pravdivý, poctivý, obyčejný. Šílená kytka, plná žahavých chloupků

a v ní král všeho ptačího pěvectva! Rozdýcháte to vůbec? Kontrast

neskutečný! To je moje krajina. Nečekaná, překvapující, bouřící i ladná,

laskavá, velebná. Mám pokračovat? A teď ta roční období i mezidobí.

Mám se o nich rozepsat? Co léto, až přijde, až slunce rozpálí čedičové

suky po kraji a v jejich termice se povznesou čápi, orli, luňáci a pochopové.

Odlétající, už zase. Až kolem těch míst zakrouží otakárci,

protože pro svou krásu kopečky potřebují. Až šalvěj na Mužským

rozloží barvy a stromy v okolí zavoní po ovoci. Až odtud zjistíme, jak

ten kraj mrzačíme. Jak v polích přibývá příšerných krabic, kterým jsme

se pošklebovali na cestě od Prahy ještě nedávno. Jak jdeme po krku

každému keři, z kterého dotace nevytlučeme. Jak už jsme zapomněli

dotýkat se hlíny a jak dávno neumíme nahmatat krajině tep. Lehnout

si do trávy a odložit mediální zmasírovanost ohledně klíšťat. Napít se

ze studánky, kterou jsme předevčírem s dětmi vyčistili. Pro sebe, pro

jiné, pro vpití do krajiny.

Po třetí a naposledy se obracím k básníkovi krajiny a volám ho ku

pomoci: „Josefe Broži, řekněte nám, co je to ta láska k domovině. Nějak

už zapomínáme“!

Fotka nebyla moje, tak jsem ji nepřidal.

Noviny ECHO seženete na prodejních místech v Mnichově Hradišti.

Dnes jsem měl na pracovišti ornitologickou návštěvu a možná i proto se slavík obtěžoval až z pobřeží rybníka a přišel se podívat k můstku.

Já bych chtěl ale pár vět o radosti, která mne málem dojala.

Ten mlýnský náhon nefunguje, voda jím nepřichází, snad jen trošičku po deštích. Přesto se v mlýnském rybníku jakási kaluž drží a v náhonu místy taky.

Pod můstkem jsem nánosy hráběmi vytahal, aby alespoň tam hladina byla, když lidé budou nad ní obloukem přecházet. Co by to bylo za most? Vznikla tak tůň. Když jsme posledně montovali prkna pochozu, sklonil jsem se náhodou k vodě. Nešlo uvěřit. To jsem viděl naposled v mládí, tak živou vodu! Plná planktonu košatého spektra. Taková nádhera! Takhle rybníky vypadaly, když k nim akvaristé chodili s punčochou čeřit. To urval čas. Škoda, že jsou tabule stezky napsány, tohle by stálo za to představit. Živá voda! A tak jsem dnes nelenil a hráběmi tůňku ještě jaksepatří rozšířil. Je teď kalná, ale až se vyčistí – a ona se vyčistí, půjdu si na klenutý můstek zalehnout. Snad mne cyklisté zachovají a alespoň někteří nepřejedou.

Jsem tím očarován, dočista. Nedivte se, pro mne to má rozměr ještě daleko jiný. Já si zase už a znovu naplno uvědomuji, že sílu a ohromnou vůli Příroda pořád má. Zase mne přesvědčila, i když žďuchat do mne moc nemusí, všechno jí věřím.

Kolem mlýnských sklepů poslední dny zpívá střízlík. Bere to za slavíka, ten už má napilno.

Dnes jsem od kolegy dostal otázku, jak vidím slavičí hnízdění, v jaké úspěšnosti. Zaťukal jsem na dřevo a prohlásil, že navzdory včerejšímu lijáku – skvěle. Pokud se nic nepokazí a nepřijde dekáda chladivých zmáčených dní, mají vyhráno. Letošní Slavičí rok v eleganci směřuje k vrcholu!

Chodíte-li někdo za děkovačkami mistrů, přijde vám nejspíš, že každý druhý zpíval ještě před chvílí divně. Ano, takhle kraj od nich vychládá. V podivné výseči pobytu mistrů, které ještě nerozumím. Aspoň mám na co se těšit. Pochopím to, jen třeba čas.

Mosty. Postavili jsme čtyři, tento je nejdelší. Má téměř pět metrů.

Těsně před otevřením naučné stezky vysečeme trávu z trasy a tím vše odstartuje. Trasu byste tušili za mostem doprava vzhůru přes staré mlýnské sklepy, kolem zaniklých sádek na pobřeží rybníka.

Slavík tu ještě zpívá, třeba do neděle vydrží. Když, tak jsou po cestě další.

Ano, tento klenutý most (zatím bez dokončeného zábradlí) bude „dvířky“ k poznávání krajiny Červenského rybníka.

Ano, podle našich unavených rukou i podle kalendáře je poznat, že slavnostní otevření stezky se blíží.

Využiji toho a napíšu asi poslední postřehy z příprav, pak už tu bude jen samá sláva a radost dětí.

Nejprve bych vás konečně rád pozval na „čtyřku“, to je totiž zastávka ryze ornitologická. Budou tam výsledky kroužkování. Vyfotit to místo neumím, když už to nekazí slunce, zas tam je šero. Snad z toho ale poznáte, proč jsem navrhl místo do schématu. Je pro duše romantiků. Ač není mobiliář hotov (chybí například střecha a tabule s tématem), už se to rýsuje.

Hladinu očekávejte na levém okraji obrázku. Zachovali jsme průhled pod břízou, která je snad jediná v celém pobřeží.

Ale ještě k obrázku – vídíte to, co já? Dvojici stromů vpředu? Ten s kudrnatu hlavou a druhým drobným, co ruku mu dotváří? A ve tváři? Vidíte ten klid? Tak takhle to tam žije. K citlivějším snad klapot mlýnů se doprodírá a za uši tahající „brekeke“ skokanů? Třeba ne, třeba patří jinému od mlýna. To ať si děti už rozhodnou samy.

Rybník sem dosahuje hladinou a voda plná okružáků ploských.

Vidět bude na výspu. Nabízím doporučení. Nikdo kdo nechodí na blog a trasu půjde, to nebude vědět. Vy ano: Počkejte si tam do setmění v květnu nebo v červnu. Visí tam v tom čase obraz obrazů. Rybník se chystá přijmout k noclehu vlaštovky, kroužkování prozradilo, že sem mohou přilétat až z Horky u Nové Paky, není to síla? Už tomu bousovskému moři začínáte fandit? Skokani skřehotaví dělají kravál jak z vodnických časů, dokud tu stojíte, volavky si na ně netroufnou. Vrba, co drží váš pohled opravdu dlouho, se kdysi vyvrátila. Jenže ona to nevzdala. Dokud byly kořeny obaleny zeminou v tlusté vrstvě, hnízdili tu ledňáčci. Slunce, mráz a provzdušňování hlínu oklepává. Z kmene začaly růst vzhůru kmeny nové a vytvořily mříž. O ten kmen si opřete ruce a nechte se odnést náladou. Jediným problémem jsou v tomto úseku komáři. Kdo si chce užít nechť přibalí repelent. Tabulí se snažím naladit k obdivu. Mohl bych sem její finální podobu nabídnout, je vychystána do tisku a mám ji v počítači, ale nedám. Přijďte k rybníku.

Po krátkém úvodu o kroužkování nešlapu už kolem a předkládám výsledky z dálek. Rybník jako křižovatka! Vybral jsem jich jen několik pochopitelně, protože jsou s komentáři, potřebují místo: Kachna divoká ze Saratova, strnad rákosní z Finska, káně rousná z Laponska od polárního kruhu, chřástal vodní, kterého v poslední zastávce při návratu domů chytila sova. Připravte se.

Okruh je krátký, pohodlný. Terén zpříjemňují tři lávky a klenutý most se zábradlím.

Červenský rybník po východním pobřeží nebyl nikdy přístupný. Ano, kdysi dávno, kdy tudy vedla po hranici stezka. To ovšem mlýny klapaly do daleka! Ta doba je pryč. A rybník tu nebyl po drastické povodni, která sebrala, co v cestě stálo včetně jiných hladin. Obnovit se jej povedlo až pár roků před tím, než jsem se narodil.

Mnohé o něm i o jiných tématech se dočtete na okruhu. Stezka je zase z dubového dřeva, a protože se necháváme kvalitou materiálu zavázat i pro výrobu a montáž, vydrží dlouho. Mnohem a mnohem déle, než všelijaké z měkkého dřeva v okolí, někdy jen zamlácené palicí do země. Bousovský mobiliář odolá. Jen tabule se po čase vymění, natře kování a roky dál mohou cenit zuby.

Ovšem i jsem zaplatil.

Cesta není dobrá, nebezpečná, vím to spousty let.

Jednu skládku jsme vymazali rekultivací v místě výstupu z lesíka, ale kolem to je šílené. Kdybych se byl ohleduplně nevyhýbal cyklistům, nemuselo to být. Zadní pneumatika je po smrti.

Tak ještě něco radostnějšího.

Jsem rád, že představitelé přemýšliví k přírodě se našli zrovna v krajině mého dětství. Že mohu být u toho.

Budu upřímný – nikdy by mne nenapadlo, že tady budu mít důvod to psát.

Ono to začalo už se Slavičím hájem. Při otvírání jen polohlasem črtnutá vize pana starosty nyní dostává křídla.

K Okolo Klenice za hrou a poučením přibývá druhý (o dvě třetiny kratší) okruh Krajinou Červenského rybníka.

Ne, nebudu vybírat z kamejí Fráni Šrámka, to si pro letní večery nachystejte sami. Uslyšet ho v lukách… Ne. Řekl jsem.

Splav Červenského rybníka je opravdu široký, čekající na přebytečnou vodu Klenice. A ona to umí, ale to si přečtete na jedné ze zastávek naučné stezky, jejíž představení veřejnosti se kvapem blíží.

Jakmile vystoupí z Plakánku, dovede řádit, nebo spíš – dovedla. Jednu z povodní pamatuji sám z klukovských let, myslím takovou tu pořádnou, ne zalité zahrádky. Nikdo by neuvěřil, podívá-li se do říčky teď začátkem června, jak těch pár kapek si hýčká a nechce je Jizeře dát. Slzy Plakánku a nejen odtud! Od samého pramene pod Nepřívěckou hůrou.

Teď k tomu splavu.

Dá se z něho vstoupit do vody, i když sem Klenice přivádí nečistoty. Ale nebojte se, nejsou to plastové lahve spíš listí, otrhané po cestě. Větévky odněkud, člověk neví odkud.

Vstupuji do hladiny a upamatovávám se na zapomenutá tempa. Voda ve vrchní vrstvě je opravdu ohřátá. Je to báječné, nemám rád přeplněná koupaliště s modravým dnem.

Na splav usedl konipas, není tu prvně, to je poznat. Mušky mají smůlu.

Hned pod splavem se ozývají oba podobní rákosníci z jednoho místa. Zpěvný i obecný. A taky slavík! Už mu to nejde jak v máji, už to dost odbývá. Zřejmě krmí, protože pro mne vybral jenom pár vět.

Je to prastará lokalita, tady jsem chytil prvního a okroužkoval kroužkem T 303 501. Kdybyste mne vzbudili o půlnoci, tak to ode mne uslyšíte, tak to bylo výrazné. Nikdo se mnou, v křoví jen sám, slavičí samička pod síťkou vyrobené sklopky, kleštičky nadržené, kroužků třicet na provázku uzavřených v prstýnek. Kdo si dnes vzpomene na ten styl kroužkování?!

Lehám si na chvilku na rozpálený beton přepadu, dívám se tím směrem k silnici a nechávám vzpomínky dýchat. Vím, kde bylo hnízdo tehdy, chytil jsem ji kousek od něho. I vrátila se za rok a to byl můj první kontrolní odchyt. Tady někde, tady to vzklíčilo. Za šípkem, který jako by pro tuhle chvilku rozprostřel květy. A to já si tam zajdu, protože vůně mne postrčí dál a o něco hloub! Ke vzpomínkám.

Na tom jezu jsem v létě sklopkou chytal pisíky. Musela se hodně zamaskovat, ale šlo to. To byli ptáci! Ostrých křídel, hebkých běháčků a pro každý kroužek typu „Z“. A pak, pak jednoho ohlásili, zdaleka. Ale to si taky přečtěte na tabuli, zase na jiné.

Slyším motýlí pláč, to padly louky v první seči. My ale strniště potřebujeme, abychom na jednu ze zastávek dojeli travou. Posečenou.

To už jsem od splavu zas někde jinde, daleko po hladině. Blíže přítokům.

Co tohle je za svět, rákosí s hladinou a odérem bahna. Nejkrásnější byla svítání u včas nachystané linie sítí. A pak to už šlo. Peří za peřím a kroužky ubývaly.

Nejvíc se mi prsty třásly, když jsem prvně kroužkoval sýkořici. To bylo překvapení! Staré atlasy druh ani neznaly. On byl s vousem, ona s holým břichem.

V roce 81 jsem tam našel v místě, kde nocovaly břehule dost mrtvých. A dvě s kroužky. První mé hlášení směrem na „stanici“. Nikdo dodnes neví, kolik se po zvládnuté cestě těch ptáků ráno neprobudí. Ze stvolu slítne do vody. Jak málo víme o těch lovcích létajícího hmyzu! Dodnes.

Od mrtvého koryta náhonu ke mně doléhá slavičí zpěv. Červnový, ošizený. Napomíná mne, že bych měl vyrazit za výzkumem, téma neflákat a poponášet.

Nemůžu, rezavý příteli, termín předání akce nad námi visí jak pročernalý bouřkový mrak, musíme dřít.

Ruku mám vnořenu do jámy po drenážním rýči a žasnu, jak v té hloubce je zem prohřátá. Slunce si užívá příležitosti, za zády mám louku, na které jedenáctého odpoledne proběhne otevírací sláva. S fůrou dětí tak, jako loni. Tak si to město Dolní Bousov vždycky vychystá.

Vše bude v poklusu, protože na louce jen pár hodin před tím proběhne koncert skupiny Tři sestry matadora Hagena. Repertoár je mazaný stejně, jako jejich logo. A Bousov se otřese.

Hrabu se v zemi jen maličký kousek od břehu, kde jsem jako kluk rybařil s bambusákem. Ta voda za vedra voní stejně, taky si pamatujete vůně? Ano, je to tak, i ony oživují obrazy!

Horský konipas krmí mladé, vždycky tu okolo mostu hnízdil a je tu i teď. Jen tam, kde je beton zpevněné silnice, rostly dřív hřiby kováři. To mi tu chybí.

Rybáři hledí do vody v myšlenkách na Vágnera, vidí se taky už s ohnutým prutem jak hulákají a ono to nepřichází. Alespoň na úvodní tabuli nové naučné stezky, tam bude pro ně radosti dost! Spolek je připomenut.

A jiné tabule loví jinou historii, třeba fabrik, které tu byly.

Texty jsou uzavřeny před tiskem, brzy to propukne. Tato stezka bude jiná nejen tím, že je o dvě třetiny kratší, než prvá a že má lavičky k posezení. Jiná je po tématech.

Černá kočka s obojkem odnáší kolem mne zakousnutého zvonohlíka, někde bude chybět. Ptáci, kteří přišli k člověku, to lehké nemají. Odhadované číslo kočkami pochytaných opeřenců je obrovské. Rozumím, že umí-li chytit myš, chytne i ptáka. Nerozumím, motá-li se hluboko za městem a o kus dál jiná. Nerozumím ani, když se v naší ulici divoce mezi sebou kříží, je jich tu jak v Indii a mnohé hladovějící. Výkaly všude, kůra z vzácných stromů na zahradě odraná, smrad od kocourů i na vchodových dveřích.

Přemýšlel jsem, jak dům a zahradu před pohromou ochránit, na nic jsem nepřišel. Tak trpím dál.

Hezký červen, pokud možno.

Květen odchází málem už po minutách a nechce se mi pod střechu.

Noc bude letní, spát by šlo pod širákem. Spával jsem tady na balkóně, hlavu otočenou k bednění, pod kterým pořád ještě zůstává početná kolonie netopýra nejmenšího a díval se, jak začínají lov. To se to usínalo. I dneska vyletěli do zarostlé zahrady. Pak se přemístí nad vodu Kněžmostky a pod ránem jsou zpět.

Já jsem ale trávil poslední májové odpoledne u rybníka na přípravě stezky. A každému bych přál tu pohodu, která se s blížícím večerem rozhostila. Ptačí hlasy z hladiny i z rákosí, z olšového hájku, kde jsem hloubil jámy pro tabuli. Měkké světlo se plížilo nad cestou, voněly kytky i černý bez. Pytlák se krčil za kmenem, prozradila ho odvěšená bunda a parfém, který vzlínal od vody. Hladina kolem něho žbluňkala rybím poskakováním, dělal jsem, že o něm nevím. Byl rád a sám.

Jeví se to divně, ale je to tak. Kolem stezky tím, jak jsme les prosvětlili prolukami zpívají slavíci! Nebývali tu a sečetl jsem tři. Není to skvělé? Klenba světlezelených větví se dokonale spojila nad cestou, takhle nějak vypadá ráj.

Slavíci byli slyšet i přes vodu od kačárny, žluvy se honily pod čepicemi vrb, bílá volavka se zapíchla příletem do mělčiny.

Kvetou šípkové růže a to je čas neskutečný. Vydám-li se k stezce číslo jedna, budou tam v trávě polehávat růže galské. Kvetou společně.

I druhá lavička šťastně vytuhla v kotvení a je připravena kolemjdoucího posadit. Místo bude kouzelné.

Přes hráz s pokřikem přehoupl ledňáček, měl napilno. Někde krmí.

Jak se ta stezka po etapách mění! Nepřísluší, abych to chválil já, ale místo to je opravdu neskutečné. To byla trefa! Sám jsem netušil, že rybník něco takového dovede. Vlaštovky kdesi ve výšce loví přídavek pro klidný spánek, kam člověk nedohlédne postrčí uši a zjistí, že ještě výš jsou nad nimi rorýsi.

Bělásek řeřichový s pomerančovými okraji křídel risknul cestu nad hladinou. Bude muset zabojovat, cesta bude dlouhá. Hladina se rozplácla nade dnem, rovná jak stůl. Sýkora lužní nese potravu do dutiny v tenké shnilé olši a o kus dál je slyšet stráček.

Dorazí večer za chvíli a vlaštovky se na něj chystají společně s břehulemi. V rákosí je rozestláno.

Já to všechno obásňuji, jako by to byl zázrak a přitom jde o každoroční obrázek konce května! Obyčejný.

Zakončím tím, co dlužím. Fotografií z předání knížky mladému zachránci.