Vždycky se tam těším

Žádné komentáře u textu s názvem Vždycky se tam těším
Někdo je nadšený v lese, jinému svědčí kopce, já jsem šťastný s řekou. Vím to na sebe dlouho. Bavily by mne všechny, po ruce mám Jizeru.
Sotva jsem to vyslovil, už do toho padám. Sedím sice doma, ale pořád ještě tam. Vždycky se k ní těším.
Jezero pod Veselou u Mnichova Hradiště s řekou, jen těsně míjející. Co bylo pobřeží prokáceno, moc slavíků tam nebývá, vlastně jediný vzadu.
Zákaz vjezdu bych neporušil, ale nevadí mi ti, co se na místa vozí. To už není jak dřív, sebrat krajíc oschlého chleba a u vody ho zvlhčený vyžmoulat v těsto. Napatlat na háček „kaprák“ a švihnout do dálky. Dnes se přináší v kbelících a voní až do vesnice. A v barvách.
Hodnotím druhé a sám vrším chybu na chybu! Přišel jsem v náladě finálně ověřit moderní odchytovou strategii a neumím pořádně natáhnout sklopku. Chyby mne mrzí, jednu brzy napravuji a už fotím.
Tentokrát jsou tu samci dva, toho druhého už ale nepřesvědčím.
Lokalitu (všechny na 220 kilometrech mám pojmenované) jsem nazval „V proudech“. Řeka tu konečně dostává svému jménu, pospíchá přes kamenné bradlo a promlouvá.
Jsem rád, že si slavíka odtud mohu po čase znovu napsat.
Řeka. Je fascinující, klidně i v tišinách! Je čistá, je živá. Neskutečná, o pozornost si říkající na každém decimetru, je ptačí. Divoká kachna mi před zraky vyvedla jediné mládě kousek dál od břehu. O zbylá nejspíš přišla. Umí to s řekou, ona i to.
A tohle je čas, kdy táhnou pisíci. A už ho i slyším, jsou dochvilní.
Jizera je pod Hradištěm přepůvabná, i proto jsem s ní v knížce počítal. Nemohl bych k ní teď ani přijít, kdybych to býval neudělal. Jsem ve fanklubu. I s tím rybářem, co sedí pod soutokem v křesílku s lahváčem. V strakatém oblečení, nad dvěma klacky. Zná řeku určitě, jak ji znám já. A až něco zapřáhne, na souhlas by mi kývnul.
Já tu ale nejsem kvůli Jizeře tak docela, úkol jsem už zmínil. Proto jsem o rok odsunul článek o slavičím pelichání, abych ověřil způsob efektivního vyhledávání ptáků a jejich schytávání. Jenže, kde hledat slavíky další?
Vyšel jsem do louky vstříc továrnímu náhonu, do lemu větvoví. Bývá umučený, ale v poslední době se mu víc daří vydechovat. Hned na první zastávce kontakt! Políčení a v momentě úspěch. Rozpelichaný sameček má dokonce kroužek, to bude hodně zajímavé z místa, kde nechytám.
– Střih v čase –
Co řekl archív?
Kdyby byl býval měl peří na sobě původního nyní o něco víc, poznal bych v něm slavíka loňského (2K). Neměl, ale archív si nevymýšlí. Nádherný výsledek „nenávratu“ do místa narození. Okroužkován byl jako sotva létající kropenatý slavík u obce Plazy za hřbitovem 23.7.2016. Není to nádherné? Je.
Zase se člověk díky „hliníku“ víc dozví, zas doklad velice důležitý. Zajímavá setkání, a kdybych ho tehdy nechytil sítí na zpěv pro jeho zvědavost (tušil jsem, že bude samečkem), dneska bych o něm nic nevěděl.
Pouštím jej k vodě. Je před druhou cestou, snad se mu nepokazí.
Technika funguje, postupuji mile nizoučkou loukou a už šmátrám v tašce nanovo. Teď budu otrlý a daleko pod větve nepolezu. Zkouška je zkouška! Pod nohou jsem zašermoval motyčkou a vše už zase vyčkává.
Nestačil jsem si však ani vyfotit sečí odkrytou galerii břehoviště, když ztichnutí vyzývá na kontrolu. A můžu fotit křídla docela další! Funguje to.
Tak ještě momentku z pracoviště, jak jsem ho v louce přechodně ustavil.
A poslední, abych upozornil na jinou ze zajímavostí během pelichacího procesu.
Povrch běháků se v určité fázi výměny peří též obnovuje. Rohovina puká, odkrývá mladou. Vydrží po celý další rok.
“ V tónech Jizery“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *