Ne, nejsem v terénu, nechytám. Ale to neznamená, že nevím, co se na hnízdištích děje.
Jednak je scénář každoročně podobný, potom mi někteří z vás posíláte z terénu fotky, jaké slavíky jste nachytali – a pak taky, když mám práci teď v pobřeží rybníka, vidím, co se děje kolem.
Někteří z mladých slavíků už vyměnili potřebnou část prvního opeření a jsou na potulce, dospělí přeměňují všechno a taky už finišují, ti úspěšní.
Pojďme se dnes podívat na tu dobu zblízka. Na slavičí rodiče, poukrývané v houštích, krmící se od rána do večera a opečovávající si pozoruhodně tmavý vznikající šat.
Nyní je téměř lhostejno, jak byl který úspěšný s hnízděním. Jak který se pozdržel náhradním po neúspěchu a který že začal měnit úplně nejdřív, když mu sezóna nevyšla a on nehnízdil. Nikdo slavíkům nikde v zastávkách se stopkami nestojí, aby je poměřoval a popoháněl. Není kam. Do listopadu k Africe doletí, o nic nejde.
Starý kontinent je v čase léta jedna velká spižírna, jde jen o to, ohlídat si život. Aby křídlům do cesty nevstoupila skleněná plocha, nedohnal je svištící automobil, krahujec či kuna anebo přímořský chytač – zabiják. Pouštní bouře, sníh na hřebenech hor, sucho v oázách. Aby se tělu vyhnuly nemoci, tuk k přeměňování energie aby moc zpod kůže neubýval, aby provázelo štěstí. To je všechno.
Pak je naděje, že po půlce dubna kroužek na slavičí nožce všechno potvrdí.
Co se nemělo stát, že se nestalo a k čemu dojít mělo, že se podařilo. Stojíme tam pak a pocit je to zvláštní. Někdy se mi stane, když všechno kolem voní z kvítků, že si navodím obrázek z léta, vypečeného, vařícího. Z takového, v němž narostlo peří, co zjara poslouží pro koncerty.
Obdivuhodné.
