Jedu k Husí Lhotě a jedu sám. Chtěl jsem vzít kolegu, ale ani jsem nevolal. Nad Chlumem je divně, bývá tam jasněji. Houbaři v lese nejsou, chybí houby navzdory tomu, co všude hlásají. Na odchyt mám tedy klid, až na ty mraky. Ale neslevím, kdy už mám v hlavě vychystáno. Škoda to vzdát.
Místo mám rád. Je úzké, dají se tady slavíci chytit.
Nebudu se nyní prozrazovat zbytečným hraním, hned tahám síť. Na mláďata.
Nepřišlo jediné, ale slavík tu jakýsi je. Do prostoru nevyletí, je jasné, že křídla ho neunesou. Vím ale jak na něj, pokud mou techniku nezná. Neznal. Než nás obklíčily mraky, už jsem ho kroužkoval.
Možná zkusím popsat, jak na mne působí ta chvilka kroužkování.
První, co nad sklopkou řeším, aby mi neutekl. Za 35 let se mi to ještě nestalo v síti však ano. Několikrát.
Začínám u nohou, za ty ho fixuji a hned taky vidím, nemá-li kroužek. Nyní o prázdninách staří pelichají a tak vždycky čekám, jak bude slavík vypadat. Dokumentace procesu ve vztahu k datu pobytu je naprostou prioritou a jeden není stejný.
U tohoto (nejspíš) samečka je zajímavá ovšem barva peří hřbetu. Když byl ve svatebním kompletním šatu, musel být krásný, bíle prokreslený.
Teď peří ztrácí a křídla ho pořádně neunesou. Jak je to zajímavé! Jsem svědkem něčeho, co se moc neví, pozoruhodného slavičího pelichání.
Kolik potravy musí nasbírat, aby celý ten energeticky náročný krok před odletem udělal. V procesu, který zažívá jedenkrát za rok. U nás, v naší přírodě. Po světě pak lítá s peřím, co mu teď nově roste. A příští prázdniny zas všechno dokola! A pokud si lokalita udrží podrost hustý, odbyde všechno určitě tady.
Peří slavíkům roste rychle, kolem čtyř milimetrů za den. Scénář výměny je svižný. To ostatně vidíte na fotce.
Já navíc zakrývám úsměv nad mistrovou degradací. Ze šviháka hastrošem! Samičky se vyvyšovat nemohou, jsou na tom podobně.
A jakmile peří vymění, odlétají.
Ještě si na snímku všimněte ocasního pera, které je světlejší od ostatních. Je původní dosud nepřepelichané.
Tady můžete vidět i změnu, jakou barvy jinak mrtvého útvaru projdou během roku. Spíš tedy po Africe. Hnědorezavá se v máji stává zářivou, hnědá ve voskovém žíhání téměř světélkující! Není to zajímavé?
A jak se před koncem procesu hromadí po těle tuk si napíšeme jindy.
