Dorazil v noci poslední fotomateriál ze Slovenska, nabízím článek o dvou zajímavostech – pohybech mláďat. Jeden z jihu Čech, druhý jak zmíněno zkraje.
Kroužkovatelé dnes fotí a tak my ostatní můžeme sedět u monitoru a jejich dřinu z terénu zhodnocovat. Myšleno s určitou nadsázkou, ale je skvělé, jak slavičí blog po letech života hbitě funguje. Kolik už slavičích záhad jsme tady oťukávali.
Pokud si autoři nepřejí jinak, jméno v náznaku a příjmení celé jim umísťuji. Kdo chce zůstat skryt a jen o svém námětu číst a sledovat vývoj – bývá i tak.
První nález pochází z prostoru mezi Blatnou, Pískem a Strakonicemi, druhý od Prievidzy. První se týká mladého slavíka obecného v místě, kde zatím nebývají, druhý bude událostí docela jinou.
Prvního zjistil P. Louda a hledá, zda už v místě s vyšší nadmořskou výškou může slavík obecný hnízdit, když jej tam zpívajícího už zaznamenal. Kropenaté mládě tomu dává váhu.
Foto: P. Louda
Druhý případ provází doslova detektivní pátrání, ale výsledek je na světě. A spolehlivý!
Z fotek, co otec se synem Slobodníkovi pořídili včera v čase zástihu u podezřelého slavíka se nakonec výsledek podařil.
Foto: R.&V. Slobodníkovi
Podle pravdy, že „Ráno bývá moudřejší večera“ jsem s hlavou tápající v čase dlouho po půlnoci nakonec přeci ulehl. A to už jsem oznámil stanovisko a důvod k radosti. Přeci mi však v hlavě ležel ještě otazník – co když se pletu? Co s kreditem, který jsem poctivě nasbíral? Co když někdo z fotek na blogu řekne: „Je vedle jak ta jedle“? A vysype argumenty. A co když mu budu muset kývnout s výmluvou, že z fotek to je vždy těžké.
Foto: R.&V. Slobodníkovi
Ráno jsem se zamyslel tak nějak nově a spěchal do kabinetu. Tam! Tam dojdu pomoci, teď už to vím. Za chvilku se to zlomí (snad) a já pohlédnu konečně pravdě do tváře! Ať dopadne jakkoli, je pořád lepší, než sklidit ostudu v éteru. Anebo čelit nepříjemné diskusi, i tak to nad tématy bývá. Verdikt třeba hájit jako před komisí.
Pro mnoho důvodů si pořizuji amputovaná křídla z sebraných slavíků. Za roky mám troje. Jsou mumifikovaná a najít na nich lze věrně třeba i v zimě vše, co slavík nosí. Že mne to nedošlo v noci!
Lovím první z celofánu – říkám si, vždyť to musí být, jak jsi rozhodnul, ta drobnost tam přeci je! Dívám se na křídlo – a je!
A ještě ze strany spodní, abychom se ujistili, že to tak je.
Potvrzeno. Nejde na fotce křídla od slovenského Košíku u první ruční letky o zbytek toulce po rostoucím peru. Kdyby ano, bude zle. Druhé křídlo z ptáka fotku nemá, důležitý znak by tím zavrávoral. Mohlo by totiž pírko po defektu růst (a klidně ještě dál do podoby slavíka obecného, který má tuto letku delší než tmavý. Stejně tak právě i hybridi).
Ne, světlá barva na snímku patří obrysovému peří. Jemným krovkám, v místě přítomným. Jak výše dokládá obrázek z kabinetu.
Ačkoli jsem tedy vzácného slavíka v ruce neměl, stejně se mohu podívat zblízka.
Ostatní znaky už mluví pro F1 hybridního potomka z letošního roku.
A teď už lze konenčě počítat i s popisem kroužkovatelů, které slavík zaujal jinakostí. Barva hrudi, robustnost, délka křídla, barva ocasu ve vztahu k tělu, spodní krovky ocasní, prostě zpozorněli. Mohou se radovat, odchyt jim totiž vyšel perfektně.
Co o tom víc napsat?
Zajímavé stopy na velkých krovkách po částečném přepelichání mladých. Téměř již ukončeném!
Napsat i to, že pták je už v pohybu, na cestě. Odkud – se neví.
Že samicí v páru byl nejspíš slavík tmavý.
Mám podobný odchyt z předchozích let.
Kam letí tito ptáci?
A jiných otazníků by mohlo být víc.
Přežijí první migraci, vrací se do míst narození?
Nebudete možná věřit, ale na většinu z toho už odpověď je. Až na to jejich zimoviště. Tam ovšem cesta k rozpoznání je téměř nedostupná. Znamenalo by mít ohromné štěstí a dočkat se zpětného odečtu kroužku u těchto hybridů po Africe. Nebo se snažit podobnému v čase odchytu nasadit přístroj – geolokátor, který by alespoň zhruba migraci zapsal. Tak jak to vidíte na obrázku od slavíků z nedaleka.
Pak bychom žasli. Tahové cesty a zimoviště jsou u obou hnědých slavíků zcela odlišné. A čím dál skvělejší je i to, že se neliší pouze tím. A přeci se prolínají v nejzákladnějším – smíšeně hnízdí! A takový je i slavík, kterého kolegové poslali na fotkách k prohledání.
Podobné odchyty stavějí na štěstí. Rozetapovaném.
Nejprve je třeba potkat se tváří v tvář, protože krom kroužkovatele takového nikdo na dálku nepozná. Pak se nechat vyprovokovat prohnaně skrytými rozdíly. Nerozvírat dlaň kvapně, dřív fotit a zapisovat. A stihnout zažívat, protože toto jsou pralinky po kapsách sítí! A pak s tématem pracovat dál. Není to tečka za setkáními, kterých přibývá.
Jednou se objeví souhrn, co tajemství přichystaným chtěla vše říct. Ze světa slavíků, který už dávno není něčím jen báječně rozezpívaným a lidmi opěvovaným prostorem krále pěvců. Je tématem výrazně členitým, vzrušujícím, zdaleka neuzavřeným pro svoji dynamiku. Perspektivním.
Doktor Jiří Formánek mi tehdy vpravil vzácnou větu do specializace, když napřahoval kulatým razítkem k výjimce ze zákona. A když křtil slavičí knížku před nedávnem, všechno se to na pódiu propojilo. Děkuji, Jiří. Jen nevím, jestli jsi tenkrát pod těmi vyřezávanými točitými schody myslel, že „těžkým druhem“ jsou až takto docela? Opravdu jsou, dneska to vím.
