Můj slavičí rok

Žádné komentáře u textu s názvem Můj slavičí rok
Zažil jsem ornitologii v práci.
Uvázán na laně na jedné ze střech jsem pro lidi řešil zapeklitost. Spíš tedy zatékání. Aby klempířskou dílnu nepokryl prach, beru si občas podobný úkol.
Město nad soutokem Zábrdky s Jizerou od příjezdu v devět připomíná výheň. Plechová střecha se rozpaluje, boty se ještě neškvaří. Pracuji pomalu, neboť jsem vyrušován. Rorýsi proletují kolem ve skupině a křičí a křičí. Chvíli je to velkým zážitkem, ale později už trošičku vadí. Prosviští kolem a ve chvilce zas.
Začal jsem přemýšlet, kdybych se zajímal o ně, jak bych měl sezónu krátkou. Ale bavilo by, jsou tajemní podobně. Místo motyčky bych nosil skládací žebřík, kroužky o něco větší. Kroužkovacích výsledků ze zahraničí by bylo podobně jako u slavíků – žádný. Mám ale rád ptáky, kteří odlétají.
Slavičí rok trvá od III. dekády dubna do III. dekády srpna. Plus mínus týden. A má svoje kouzlo.
Už jsem si zvykl na ty etapy a užívám, co to jen jde. A i když jej balím romantikou, věda je kamenem stavebním. Kolikrát jsem si říkal, jestli snad poetičnost výsledky neoslabuje. Tak nějak nezlehčuje, nenahrává těm, kteří jsou soutěživí či snad až zlomyslní, ale když beru činnost jako svůj koníček, zůstane radost napořád. Navíc si myslím, že styl, který mám, posouvá krále pěvců dál mezi lidi. Najednou je Mladoboleslavsko i trochu slavičí, nevěříte? Jak často se s tím setkávám. Jak často lidé potvrzují.
Slavičí rok v nastalém vedru (10.7.) vstoupil do finální fáze. Na smutek času dost, ale přeci jen trošičku přituhuje.
Teď bych chtěl zastavit čas. Když jsem ho neudržel v půvabném máji. A v červnu, přepočítávajícím následky těch koncertů! Tak aspoň teď, když mění peří zase už na cestu! A zde se to láme. Kdybych byl vědcem přísným, vysušeným, „scházení křídel“ by mne netrápilo. Jenže jsem v dlani druhé se sešitkem, co básníky doprovází. Očima tušícíma, sluchem nastraženým a srdcem? Otevřeným. Dobře mi tak!
Pak se přihodí, že na každou výpravu vás do kopřiv postrkuje radost. Málokdy ji něco přejede tak, že by z rozpláclé nevstala. A tak teď nevím, po hezkých větách, jestli říct ty jiné o chybění. O tom, že v konci července první se vytratí.
Zas budu nad popálenými bochníky větví odškrtávat ty čerstvě tiché. Bez odezvy. Odhlížet k Domousnické bráně a prostupu Jizery v úpatí Chlumu, kam za noci odletěli.
Třicet čtyři let ve mne ukovalo, že se však dokáží vracet. Sázím tak na naději.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *