Ano, vážení návštěvníci slavičího blogu. Když vstřebávám všechny věty o této internetové adrese, cítím z nich, že má smysl pokračovat.
Řadu z vás znám, jiné tuším a mnohé netuším vůbec. Pak se někde potkáme a blog je najednou prostředníkem. To je internet v dobrém, přátelském, pomáhajícím, osvěžujícím, lákajícím k návratu. Vracejte se, budu rád nejen za sebe, ale hlavně za krajinu, za přírodu v ní, za kytky, motýly, opeřence – i za toho hranostaje, co to měl včera před koly prázdninově rozjetého SUV u Března s životem „o fous“.
Všude už zas stojí podél cest čekanky. Podél našich cest – to je důležité naspat. Ano, už je vám jasné, že dnešní díl bude vyvažovat předešlé odborné, bude hedvábný. To byste nedohlédli, proč právě tento příměr jsem nyní vyklepal. Včera tam na té lokalitě je schovaná moruše. Zmínil jsem ji k návštěvě a strom ten k produkci hedvábí přes housenky bourců zásadně přispívá. Není to už trochu ode mne úlet? Není, jen širší záběr scházení se s Přírodou.
Včera dopoledne jsem rozpoznal v lehkém závanu nad strništěm podzim. Bohužel. Byl to on. Je to jiné, docela jiné, i když pak znovu vzňal den a peklo se dál. Já to ale poznám, obhlížím krajinu a natahuji se k ní, cože mi to chtěla říct. Je trpělivá, ráda to zopakuje a já ji mám za to rád. Než obrazy posundává, slyším od ní ta slova: „Nechceš Pavle přijít ještě sem? Viděl jsi to pořádně ze všech stran? Nabral sis vůní? Budeš to pamatovat, až otočím list, protože už asi musím?“ Budu, říkám si v autě, když zamykám na chvilku očima ohmatanou šperkovnici. Vždyť jen kousíček odtud je místo, kde tolik let hnízdí dudkové a tiskem to s pompou vylétlo odkudsi až letos. Ano, vždyť odtud pocházíme kovářským rodem. Jak bych to neznal! Lilie zlatohlavé v okrajích hájku, copak to jde neuvidět? Tak už je po tajemství. Ale ještě mi zůstávají. Ano, vedl jsem se znalcem keltské problematiky Jiřím diskusi kolikrát, jestli tajit „supermísta“, nebo netajit. Některá neřeknu vůbec do médií, mám o ně strach. Na to mi je v nich dobře až moc. A možná jsem jim to slíbil tak nějak polohlasem. Ale ta slavičí, ta řeknu rád.
Jsem značně rozzářený po včerejšku. Spíš ještě víc. Když člověk přijde na metodu, jak v bádání postoupit, v přísnosti ji testuje a čeká na chybu k potřebnému pochybování a ona nepřichází, utrhnou se s vámi jarní břehy. Unášení, v tom tedy vynikám!
Když jsem u té vody (jakoby ji včera snad v polohách nebylo dost) – jsem ve fanklubu Jizery. Jsou tam i jiní, jasně. Co vodáků a třeba rybáři. Posledně jsem na ně koukal a vlastně si uvědomil, že oni také dost času probloumají. Mají v hlavě snění jako já, nebo, co řeší nad těmi podpěrkami?
Já tam koukal do vody, je znovu čas motýlic, tak nejspíš neodejdu. Mám chvíle ukotveny z dětství i s tím tužebníkem, co se na něm v sluníčku nabízejí.
Chytal jsem tenkrát ryby pod stříkající výpustí Červenského rybníka. Tam začínal revír. Teď tudy vede naučná stezka. Hnízdil tam ledňáček ve vývratu spolu s horským konipasem. Voněl tužebník po bílé lepicí pastě v kelímku zpod vosku. V kolekci se štětečkem. Vážky a šídla, pakomáři, chrostíci..
Dnes je to jiné, ubahněné. Vzpomínky však zůstaly třpytné. A jak čas kvapí, těžknou kapitálem.
Potkal jsem na stezce lidi. Rovnal lávku do podoby z času otevření (nyní cyklisty od najíždění poodstrčenou).
Řekli, že tohle netušili, dostat se k rybníku a koukat se po hladině. A co ten báječný stín pod olšemi! Přál jsem jim všechno, co řekli. Přál jsem to městu, jak se chce ukazovat.
Příliš k vyprovokování nepotřebuji a tady jsem se stezkou vytušil příležitost ukázat, že krajina v „předrájí“ není horší. Ať třeba opomíjená. Nejsou tu skály, varovně vyzubené paragrafy, není tu ani ta knotovka červená z lysého provedení!
Víte ale, co tady hrozí? Kousíček srdce, že tady zapomenete, jste-li někde po okolí. Protože to je vaše. Kořeny máte tady, ne vedle ve skalách! Tady hledejte okouzlení souměřitelná a ještě hloub vrůstejte do krajiny. Patříte sem tak, jako já.
