Zaměřeno na slavíky

Zažil jsem ornitologii v práci.

Uvázán na laně na jedné ze střech jsem pro lidi řešil zapeklitost. Spíš tedy zatékání. Aby klempířskou dílnu nepokryl prach, beru si občas podobný úkol.

Město nad soutokem Zábrdky s Jizerou od příjezdu v devět připomíná výheň. Plechová střecha se rozpaluje, boty se ještě neškvaří. Pracuji pomalu, neboť jsem vyrušován. Rorýsi proletují kolem ve skupině a křičí a křičí. Chvíli je to velkým zážitkem, ale později už trošičku vadí. Prosviští kolem a ve chvilce zas.

Začal jsem přemýšlet, kdybych se zajímal o ně, jak bych měl sezónu krátkou. Ale bavilo by, jsou tajemní podobně. Místo motyčky bych nosil skládací žebřík, kroužky o něco větší. Kroužkovacích výsledků ze zahraničí by bylo podobně jako u slavíků – žádný. Mám ale rád ptáky, kteří odlétají.

Slavičí rok trvá od III. dekády dubna do III. dekády srpna. Plus mínus týden. A má svoje kouzlo.

Už jsem si zvykl na ty etapy a užívám, co to jen jde. A i když jej balím romantikou, věda je kamenem stavebním. Kolikrát jsem si říkal, jestli snad poetičnost výsledky neoslabuje. Tak nějak nezlehčuje, nenahrává těm, kteří jsou soutěživí či snad až zlomyslní, ale když beru činnost jako svůj koníček, zůstane radost napořád. Navíc si myslím, že styl, který mám, posouvá krále pěvců dál mezi lidi. Najednou je Mladoboleslavsko i trochu slavičí, nevěříte? Jak často se s tím setkávám. Jak často lidé potvrzují.

Slavičí rok v nastalém vedru (10.7.) vstoupil do finální fáze. Na smutek času dost, ale přeci jen trošičku přituhuje.

Teď bych chtěl zastavit čas. Když jsem ho neudržel v půvabném máji. A v červnu, přepočítávajícím následky těch koncertů! Tak aspoň teď, když mění peří zase už na cestu! A zde se to láme. Kdybych byl vědcem přísným, vysušeným, „scházení křídel“ by mne netrápilo. Jenže jsem v dlani druhé se sešitkem, co básníky doprovází. Očima tušícíma, sluchem nastraženým a srdcem? Otevřeným. Dobře mi tak!

Pak se přihodí, že na každou výpravu vás do kopřiv postrkuje radost. Málokdy ji něco přejede tak, že by z rozpláclé nevstala. A tak teď nevím, po hezkých větách, jestli říct ty jiné o chybění. O tom, že v konci července první se vytratí.

Zas budu nad popálenými bochníky větví odškrtávat ty čerstvě tiché. Bez odezvy. Odhlížet k Domousnické bráně a prostupu Jizery v úpatí Chlumu, kam za noci odletěli.

Třicet čtyři let ve mne ukovalo, že se však dokáží vracet. Sázím tak na naději.

Výsledek ze včerejška je tak pěkný, že jej v hlavě neumí novější přiklopit. Vzpomínám, kolik podobných je, musel bych hledat, tak radši zopakuji, že opravdu málo.

Pojďme odhadnout, jak se vše kolem mohlo odehrávat.

12. července loňského roku jsem přijel k hájku za veselský hřbitov chytat. A mladé kropenaté slavíky chytil hned tři! N 681988 byl prvním a nejtěžším. I největším. Šlo jistě o sourozence. Pak musel přijít srpen, zčásti přeměnili kabáty a domov opustili. Na potulku okolím a pak už dál a dál. Okroužkuji tolik slavíků, že jedna podobná událost brzy zapadne (pokud nejde o něco výjimečného).

Zhruba po roce jsem v místě nazpět a co zjara bylo neobsazeno, se přeci dočkalo. Odchyt to odkryl. Tady by bylo možno učinit první zastávku v textu a slovo „odchyt“ podtrhnout. Jako klíčové. Proto chytáme ptáky a proto kroužkujeme.

Ani včera jsem před obřími kapkami schovaný v autě neutekl myšlenkám, jestli bych neměl stát ty stovky a tisíce hodin spíš v dílně, že mnozí tak mají. To bych ale nemohl dopisovat ani tento blog! Takže, když kapky sotva spláchly prach cesty, vyšel jsem ven k pokračování práce a pohoda byla zpět. A přišly výsledky.

Ten mladý slavíček (šlo to už tušit tehdy z rozměrů, nyní potvrzeno) je samečkem a potom, co odletěl do Afriky, někde v ní přezimoval a vrátil se domů, navázal v úkolu a teď vzadu dokrmuje potomstvo. Opožděně, ale zvládá.

Jeho je podobně mladá. Sehnal ji zpěvem pozdě, to je jasné. Před mým odjezdem do zahraničí (I. týden máje) tu bylo ještě prázdno. Ale sehnal a je s ní v páru. Komu to snad připomíná slavičí knížku, může. Příběhy v ní jsou opřeny o zažité i předpokládané.

Co se mi děje, když v knize ptačích životů přečtu stránku, jakou je ta od Veselé? Pro autora knížky opsané jen další z ohlasů a ujištění, že čas za to stál.

Tento slavík nejspíš zas odletí. Pelichat (prvně kompletně) už začal. A družka snad později odletí též. Nyní je vyhublá (19 gramů je nejnižší zjištěná hmotnost).

Vrátí se do míst, která jsou jejich? Zkusme úvahu dotáhnout do konce. Vrátí, proč by tak nemělo být? Úplný konec je totiž v tom, když přežívá hnízdiště. Byl jsem v něm chytat se starostou celé oblasti. Chtěl to zažít, tak jsem mu to předvedl. Poznal, o co mi jde a o co opeřencům toho hájku. Je k ochraně nakročeno. Budou-li mít ptáci i štěstí životní!

Bude to pro žluvy, co ptáčnice v tomto čase obírají a některé shazují na zem. Pro strnady při kraji cesty, co hnízdí podruhé. Pro černohlavé pěnice, jejichž mládě sotva vzletné chytila síť. I pro tu červenku. Pro zpěvného drozda a kosa k němu. Pro kytku, nezvykle zářící při okraji. Pro radost moji a taky pro vaši.

Příběh lze tady stopnout. Každý z nás upnutý k naději. Vzpomenout si a držet páru palce. Třeba i s knížkou v ruce.

A klidně tam mohu ještě zajet na konci prázdnin. Sameček bude pryč, ona to nestihne. Bude přetahovat. Však ani září není pro cestu špatné. Bude však po mých 220 kilometrech míst mezi Jizerou a Klenicí jednou z posledních. To už vím.

Pokud však na jaře přečtu na kroužku číslo N 681782, budu v náladě podobné, jež držím teď.

Vyrazil jsem chytat a do poslední chvíle nevěděl, kam jedu.

Jak jsem projížděl Mnichovohradišťskem a vždycky nad nápadem zastavit mávnul rukou, skončil jsem za Veselou u hřbitova.

Ten hájek byl pořád prázdný, bylo jasné, že se staří už nevrátí a kdoví, jestli místo někdo obsadí.

Obsadili, i když chytat nešli, ale něco se tam událo.

Zatím se podívejte, jak vypadá mladá červenka a porovnejte s mladým slavíkem.

Mláďata jsou skvrněná, rozdílů ale najdete dost.

Ještě toho slavíka radši jednou, zezadu.

…

Hrajete u cesty, ptáci vám nepřiletí. Lidé, stěhující se k Jizeře se dotazují (znají mne jako dlouholetého dopisovatele zpravodaje), kolik jsem jich už chytil. Trapně se vymlouvám.

Trpělivost mi došla asi po hodině, vytáhnu sklopky. Už teď je ale jasné, že mláďata tu nejsou, chytil bych je brzy.

Líčím vzadu v ostružiní a slavíky slyším oba. Je to jasné, jsem svědkem zajímavé situace, kdy ptáci ještě krmí nejspíš v hnízdě. Opozdili se z nějakého důvodu.

Sklopkařit umím za ty roky a věřím si.

Dávám tři do malého prostoru, kdo by se ostružiním prodíral! Ruce mám zničené od drobných jehel, ale v první kontrole ho vidím. Sameček s přerušeným pelicháním a kroužkem. No!?

Na to, že je v šatě dvouletých – bude to dobré. Půjde o mládě z loňska. Beru ho a fotím proti parádičce, která jim vykvetla při okraji z nějaké skládky, u auta měřím (nikdo na smůlu nejede) a pouštím do háje. (Doma zjišťuji, že je jinochem v místě narozeným. Tak to je vzácné a radostné zároveň, zastoupil otce, který někde zahynul).

Varování utichlo docela, jdu na kontrolu zbylých pastiček a kdybych neměl tak bodlinaté, mnul bych si ruce. Už tam poskakuje. Ona. A nepelichá! Jasně, pro práci s hnízděním pokyn k výměně peří dosud nepřišel. Skvělé!

Je taky dvouletá, mladý pár tedy háječek nakonec hostí.

Balím věci a mizím, mám hotovo.

Další lokalita je od jara opravdu prázdná, zajímavé.

Tak ještě u koupaliště, taky tu zjara nic nebylo.

Lidé bruslí po dráze nedaleko, jiní sedí před chatkami na slunci, zaklopeni brýlemi, sotva jsem zahrál a takový zpěv!

A hned ode mne, od pletiva. Vypnul jsem, jak nejrychleji uměl, natáhl kus dál síť a byla marná. Chytal se vítr, co s obilí odbíhal na mez se uklidňovat.

Proč jsem to tahal, když skřek mi měl napovědět, co v podobné situaci udělat. Tak jsem to zase sbalil, vzal jedinou sklopku, prohlédl místo odezvy, zapojil zkušenosti, při líčení se smál slavičí odvaze a po dvou minutách si pro něho šel. Byl takový, jak jsem ho čekal. Nelétavý.

Člověk odjíždí domů a je se sebou spokojený. Začínám slavíkům ještě víc rozumět.

Tři sedmičky v datu, chtěl jsem alespoň na chvilku vyrazit do terénu a číslice pokud možno do archívu zapsat. Povedlo se, ikdyž…

Z původního osazenstva u býčinských rybníků jsem nechytil nic, poznali mne dřív, než jsem zabrzdil.

Testoval jsem způsob chytání mláďat sítí a dvě se podařila.

První pravděpodobná samička se chytla vzadu u tyče, ovšem pozdější sameček mířil přímo na zdroj hlasu u silnice přede mnou.

Pojďme si na obrázcích ukázat znaky mládí.

– Vlnkování světlého peří pták brzy vymění a bude se podobat rodičům. Proběhne u něho „částečné pelichání“.

– Na tmavém peří skvrnka při ostnu – pozor! Na některých zůstane a my s ní budeme klidně až do jara pracovat.

– Na druhém obrázku jsou vidět velké krovky křídla (nad palcem) (od těla už chybí – pelichají a zastaví se v tzv. rozhraní pelichání. Zbydou 2-5 těchto původních, ty u těla budou už bez skvrnek).

– Ocasní pera mají při ostnu též skvrnku (pozor, nemusí být) a jsou „špičatější“. Tyto skvrnky na jaře moc jasné už nejsou.

Bouřky mi kazily práci, ale líbilo se mi v nich. Vzduch vůbec neochladnul, vyfotil jsem duhu, podivně „voněla“ řepka. Za zády mi ještě zpíval obecný rákosník, zajíci ve dvou přiběhli až ke mně. Bylo zážitkem vidět, jak si z prohřáté silnice při okraji vybírají lupení. Požitkáři. Poslední obří kapky mne přinutily zabalit a odjet domů. Ale nejsem nespokojený. Jel jsem si užít a to se povedlo. A i kdybych nechytil nic, náladu bych udržel.

A ještě jedno překvapení – délka měřeného běháku u mladé slavičí dámy dosáhla málem rekordu! Inu, jako mezi lidmi. Stejní nejsme.

Včera mi zatelefonoval kolega Vašek, že má v ruce slavíka, jestli mám o něj zájem.

Byla to samička s již nefunkční hnízdní nažinou. Prošli jsme pečlivě všechny znaky, protože pták pochází z prostředí, kde slavíci normálně nejsou. Pět set metrů nad mořem, se slavíkem tam samozřejmě nepočítal a když mi poslal fotku biotopu, nechtěl jsem tomu věřit. Za celý dlouhý čas jsem nic takového neviděl. A kdyby mi to ukázal předevčírem a zeptal se na slavíka, dal bych mu nejspíš dýchnout. Proseč u Skutče.

Pták je slavíkem obecným, na tom jsme se shodli. Dokonce starším. A pak už jsou věci opravdu zajímavé. Slavík má problém, dost zásadní. Chybí mu velká část ocasu a příslušných svrchních krovek.

Není to první případ nezvyklého výskytu pokud připočítám ony podivnosti kolem slavíků tmavých.

Šestý červenec, kdy byl pták chycen sítí, ještě nepelichající. To je další zajímavost k tomu úrazu. Prostředí na pelichání vyhovuje, i když přítomnost jehličnatého lesa mne nepřestává udivovat. Domnívám se, že ptáci (samice) někde prožijí šok, který je „vystřelí“ do netradičního prostředí, jakoby vypnuli mozek. Jde tedy o zatím nejzajímavější „přesídlení k pelichání“? Vynucené trochu jinými okolnostmi?

Než vezmu náčiní a vydám se chytat pelichající slavíky, nabízím téma, které mne nepřestává fascinovat. Jedná se o hranici rozšíření.

Ukázalo se velikým štěstím zkoumat slavíky na Mladoboleslavsku. Slavík obecný tady v šíření z Polabí končí.

Kolikrát jsem vystoupal na Babu u Kosmonos, hleděl z vrchu Mužský, z ochozu loveckého zámečku Humprecht, Z Chloumeckého hřbetu od Holých vrchů i z Bezdězu. Křížem-krážem prohlížím kraj pod skalními městy Českého ráje, zkouším jej vidět pohledem slavičím a pochopit, proč tady jsou a kus dál ne.

Abych neměl dost, v Polsku se snažím pochopit podobné mezidruhově. Proč někde slavíci obecní hnízdí a o kus dál už ne. Proč slavík tmavý nepřijde blíž jihem země k našim horám. Co v tom je? Přijdu na něco ještě? Nevím, jestli se to dá vypsat, ale téma to je obdivuhodné. A vždycky se mi přihlásí i při návratu z dálek. Když jedu od Jičína, už se ten obraz poodkrývá. Je to nádherný kraj. Lavice u Sobotky – vesnice, kam jsem jezdil za starým řídícím učitelem Drahoňovským dívat se, jak preparuje ptáky. Ty leží po levé straně sestupu do kotle Klenice. Je vidět k Boleslavi – plechovému městu, jak mu říkám. Napravo Bezděz a tam do těch borů slavík už taky nejde. Do kraje lelků a lesních skřivanů. Slavík obecný u nás tu končí! Jak skvělé zhodnocení. Mohu skočit do auta, nabrat směr Turnov a slavíky brzy nepotkám.

Zase si vylezu v Dolcích na kopec a znovu si dám ten příklad k přemýšlení. Znovu ho budu řešit.

Nejsem tu usazen chviličku a tak pár důvodů jistěže mám. Co bych byl zač, kdybych odpověď neměl zejména, když je příležitost. Když ji krajina nabízí.

Je ale vůbec možné, že ptačí druh udělá takový střih? Je. Slavík obecný je teplomilný. A tak každého, když v ruce tu chvilku držím, obdivuji snad o to víc. Kdybych se posunul k Podještědí, budu bez slavíků.

Ornitologie nenudí ani teď v létě. Před pár dny vyjdu před kovárnu a slyším zpěv, až se drbu na hlavě. Přeci ho znám, ale proč v tuto dobu a proč z mlýnské zahrady? A druhý den nanovo. To už otvírám okno jídelny a dalekohledem prohledávám step. A už ho vidím. Sedí na větvi jabloně a opravdu zpívá. Nějaký tulák či nešťastník v čase léta.

Přešlo pár dní a už je zas pryč. Kdo tohle pochopí? Co ptačí rok všechno nenabídne. Nám, kteří se chtějí koukat. Učit a dovídat se. A až zítra po práci zabalím věci a vnořím se do větví u Býčiny, blaženost si mne tam najde.

Chcete k místu pár vět, abyste poznali, jak to spolu máme?

Tam jsem kdysi chemickým postřikem poleptaná mláďata nabral z hnízda do čepice, opláchnul a vložil zpět do spálených slavičích kopřiv. Přežila. Tam jsem chytil do sítě první žluvu, když jsem líčil na slavíka. A vážně přemýšlel, kdo mi tam žlutého co vhodil. Nešlo uvěřit. Tam jsem loni či předloni chytil dopelichávajícího slavíka tmavého. Vletěl mi do sítě na přehrávku docela jinou. Vztekle. Něco jsem asi na jaře přehlédl. Tam se mi chytila mladá kukačka, kterou doprovázeli rákosníci. Tam jsem chytil (náhodou) kdysi prvního skoro přepelichaného slavíka v létě (20.8.2006) a začal přemýšlet tak nějak víc.

Našel bych vzpomínek dalších. Když člověk chytá tolik let v oblasti, musí ji poznat. A ona zažít dopřeje.

Když mi pan docent Oliva poslal kontakt na ČSOS, ještě jsem netušil, jaký je to krok. Dnes už to vím. Vnesla mi do života rozměr. Postupně dozrává, jak poznávám víc a pořád dost neumím. Ale co mám, s tím vystačuji. Jako nyní.

Pracuji na hřbitově. Na malém vesnickém, do třiceti rovů i s márnicí. Je v polích sám, živý plot před zdí s jediným stříbrňákem u pomníku padlým. Živý plot na hřbitově? Aspoň, že tak!

Hřbitůvek za zídkou s jediným jalovcem při náhrobním kameni mladému muži. A nizoučkou převislou višní v sousedství pumpy. Zmodralé po obloze.

Pracuji uprostřed, usazuji a opracovávám mohutné kvádry pro kříž. Je odtud rozhled.

Panuje ticho, jen když přijdou lidé, pozdravíme se. A stejně i rozloučíme. Na venkově to pořád tak chodí. Někteří se vyjadřují k dílu. Jinak jsem sám a právě, že nejsem! Je se mnou ornitologie, výborný zrak i mizerný sluch. Zvědavost, zkušenosti. A taky chuť mít sváteční pracovní den ještě pohodovější.

Ptačí obyvatele jsem posčítal při první návštěvě a přibral k tomu „okolí na doslech“. Člověk by soudil, že toho tady moc nemůže být. Chyba lávky.

Jak to všechno začalo?

Překrásný zpěv patří vybarvenému samečkovi konopky. Samička bude v jalovci sedět. Proto on tak.

Pod hřebenáčem eternitové střechy vyvedli bílí konipasi a krmí mladé po trávníku. Tak to už mám dva věrné obyvatele! Na plochu a prostředí akorát tak. Jenže najednou do jabloně u silnice, do její dutiny vklouzli úpolníci. A pak už poskakují po zídce mezi sloupky. A když šel večer, okénkem do márnice vletěly vlaštovky a hnízdo už vidím! Vrací se spát.

Na smrku sedí stehlíci, sameček zpívá. Od kraje lesíka za tratí volá žluva. Už ne ale zpěvem, svolává mladé. Skřivan zas visí v nekonečnu přímo nad hřbitovem, třepe se v notách a já mu rozumím. Není tu pro mne, ale dívat se mohu. A tak se dívám.

Erární kropičkou nakrápím dílo, aby nezprahlo, dost na tom, že prahne mi po zádech kůže. Spát budu ve stoje, anebo na věšáku.

Voda v tom horku zlákala motýly a mám o nich přehled. Teď usedá babočka síťkovaná – zbarvená letně, tedy ta tmavá a mnou pěkně zatřáslo. To už čas takhle popoběhnul?! A pak se mi dostalo balzámu, co léto mívá. Tak ještě Léto, ať tedy vytrvává! Ať v kraji je. Hned za zdí totiž z políčka spustila křepelka. Občas kus popoběhla, ale neustávala. Bylo to fajn.

Uklízím nářadí, zavírám letitou branku, myslím na zkrácené životy některých vytesaných a volantem kroutím opatrně. Vím dobře, co vezu a co zítra mne probudí. Doufám.

Pak můžu vyrazit připočítávat..

Rychle!

Pojďme ještě dnes v rovině odborné a příště nabídnu prázdninovou momentku. Bude ze hřbitova.

Slavík tmavý se od slavíka obecného liší krom řady jiných znaků též rychlostí výměny opeření. Patří k několika nejrychleji pelichajícím pěvcům a stihne to za 32 dnů.

V Česku proces sledován není hlavně proto, že tu druh téměř chybí. Navíc není toho, kdo by chtěl čas věnovat chytání toho samého ptáka navíc, když chytat pak už nejde. Já jsem si to ale vyzkoušel a proces zachytil fotograficky.

První byli pánové v Orlickém Záhoří, po pár dnech už jiný patřil mně. Do smrti na to nezapomenu, jak chytit nešel. Ještě, že z toho malého keře nikam neuletěl a čekal, co nakonec vymyslím. Vymyslel jsem, ale až druhý den v poledne. Tolik času mi to sebralo. Tvrdím však, že to jsou nejlépe investované hodiny v zálibě. V takových chvílích se věty píší velkými písmeny.

Kdybych bydlel v Polsku kolem Prosny, pelichání bych se věnoval. Že ale bydlím v Kněžmostě, mohu po tom jen toužit. O to víc si vážím tehdejší příležitosti.

V konci měsíce chystám výpravu do kraje, kde přeci jen zpívají častěji, k Opatovickému kanálu. Budu si přát, aby to vyšlo. Chci se vrátit do míst, která jsem kdysi s východočechy v rámci VVT navštívil a trošičku poznal.

Připravil jsem testovací přehrávku, uvidíme. Čeští slavíci tmaví mají pro nás velikou cenu.

Slavík obecný patří k pěvcům, kde dospělí ptáci pelichají jedenkrát ročně v tzv. úplném pohnízdním pelichání.

Mladým se věnovat nebudeme, pelichají jen zčásti, taky jedenkrát a taky před odletem.

Pro naši populaci mám ověřenu délku výměny peří. Proces trvá 40 – 42 dnů.

Nejprve začnou vypadávat letky uprostřed křídla, o něco později se připojí ocasní pera a drobné krycí peří.

Chvíli před koncem se sloupne i rohovina z běháků a pod ní se objeví nová, mladá. Případný kroužek výměně nevadí, je volný.

Nové peří je tmavší od starého, a jakmile se růst ukončí, stane se mrtvým útvarem. Pokud dojde k defektu znamenajícímu vytržení některého, takové následně doroste, většinou však ne do úplné délky. Pokud bychom takové v půli ustřihli, shledáme se s ním i na jaře, protože zůstane torzem. Váček impulz k náhradě nedostane.

Slavičí peří je velmi odolné, všimli si toho specialisté dávno, nošené rok bývá u starších ptáků překvapivě zachovalé.

Během pelichání v poslední fázi se navyšují i tukové zásoby pod kůží, pro cestu v úsecích bez potravy.

Slavíci cestují v noci individuálně, přes den pokud to jde, odpočívají, věnují peří či sběru potravy. Právě pro přelet překážek (poušť, moře) slouží tukové zásoby. Odlétají od nás od konce července do prvních dnů září. Směřují k Africe většinou jihozápadní cestou ke Gibraltaru, někteří jižní přes Itálii. Cesta je pomalejší, než jarní, kdy zejména samečci spěchají hájit revíry.

Během letního předodletového pelichání jsou slavíci velmi nenápadní, tiší a v určitou dobu nelétaví. Proto si vybírají místa s hustým bylinným patrem, kvůli predátorům.

Od začátku století, kdy jsem vypracoval unikátní techniku zjišťování a odchytávání pelichajících ptáků jsem posbíral takové množství fotomateriálu, že jej nemá zcela jistě nikdo druhý. Jde o soubor 330 křídel v různých fázích procesu, z něhož lze již sestavit podrobný a kompletní průběh. Dokonce včetně mnohých anomálií a rozdílů v čase.

Slavíci obecní bezprostředně po dokončení růstu nového peří odlétají do zimovišť.