Setkání s minulostí

Žádné komentáře u textu s názvem Setkání s minulostí
Dnes odpoledne jsme přivítali knížku Jirky Waldhausera o regionální archeologii. Že to bude mimořádné jsem tušil, že to bude až takové, toho jsem nedohlédl!
Už kdysi jsem si říkal, známe se dlouho, popularizovat vědu, jak to dělá on, že bych se chtěl naučit. Že na to mám. Je ode mne o dost starší, má víc zkušeností, ale snažím se jít vedle něj. Dnes jsem si to zase mohl porovnat.
Jenže, co si Jirka dovolí, na to ještě nemám! Už jsem i pochopil, proč mi říkal včera do telefonu, ať si pro žádnou knížku nejezdím. Je s ní nespokojen, i když akty byly nahrazeny vykopávkami.
Bylo to na něm znát. V kapse třímal Sparty, řekl hned po uvedení, že nás vítá na besedě, kdy mizernější nikdo z nás určitě nezažil. Věřil jsem mu, že půjde o něco mimořádného. Pár procházek historií jsem s tím matadorem už zažil, ani se to tu napsat nedá, třeba křest knihy na Valečově. Nikdo by to neuvěřil. O Beltainu jsme do poslední chvíle sháněli nějakou slámu. To taky bylo!
Dneska prohlásil někdy v půli, že knížku nikomu nedoporučuje, že je hrozná. Posluchači s nachystanými peněženkami se po sobě lekavě podívali. Nejhorší, že to myslel vážně. Přesto pak podepisoval a pro mne vytáhl jednu z pod stolu z igelitky. Říkal, ať si věnování přečtu až doma. Tak jsem ho teď četl. Prapotomci se jednou budou divit, co pan doktor dokázal urodit.
Do debaty zařadil vložku o nálezech u nás v Kněžmostu, přesto že to je mimo oblast diskuse. Pak vytáhl keltské střepy, které mi konečně vrátil, text že vyjde v červnu, ať se přihlásím. Střepů bylo pět, kolik jich nedodal, uvádět nebudu. Je to daň za probádání a ukotvení v letopočtu. Ani jsem se ho po ostatních neptal. Pět musí stačit. Ještě vykopeme, až postoupíme dál. Dal je kolovat mezi lidi, ale vrátily se všechny. Každý se mohl dotknout. Je ale pravda, že se mne zeptal se slovy, že to nikdo moc nechce takhle z ruky dávat, když ještě není opublikováno. Já s tím ale problém nemám, ať si každý sáhne a dotkne se těch staletí. Pazourkové čepele jsou vřazeny 10 000 let před letopočet. Není to síla? Teď se jich po těch šikovných lidech dotýkám já. Co k tomu dodat.
Na křtu bylo přes všechny příběhy a legrácky kolem k poslechu hodně. Krásná exkurze po krajině. Ví toho strašně moc a účastnil se spousty hledání. Mluvil o slunečním paprsku v keltské svatyni o slunovratu, jak tam ke kameni na den přesně přijde. Paprsek. A rozsvítí jej. Pozoruhodné.
K současnosti je příkrý a je to v projevu znát. Objekty pro kritiku máme mnohé společné.
Někdy jsme se od tématu oddálili k nakynutí tajemna, ale cestu zpět jsme pokaždé našli. A chodilo se zdejší krajinou. Užili jsme i mystifikace s horou Řípem a zdejší krajinou, nálada pozoruhodná.
Knihovna byla naplněna a to je pro pořadatele vždy radost. Většina lidí se stejně už zná, jsou to tací, které domovina zajímá. Mnozí opravdu úspěšní. Je to vždy opravdu fajn společenská událost a člověk je rád, že něco takového ještě žije.
A ještě autor s obrázkem k diskusi.
(Foto: V.Novotná)

Pátek (zas) u rybníka

Žádné komentáře u textu s názvem Pátek (zas) u rybníka
Další postřehy z budování stezky a pokus s přehrávkou hlasu.
Dnes jsem v poledne vyzkoušel, jestli není někde kolem přítoku do Červenského rybníka modráček. Nebyl. Takže jsem chytací náčiní nechal v klidu odpočívat.
Nabídnu ale nové tři fotografie z trasy a poskytnu k nim komentář.
Koukal jsem, že odpadky jsou už v pytlích, houby rostou a ptáci zpívají.
První fotografie se pohledem otáčí proti směru putování, aby ukázala, jak krásná vycházka to bude. Vlevo je těleso vyschlého mlýnského náhonu, vpravo hladina rybníka. Kdysi dávno na těchto hlavatých vrbách hnízdily divoké kachny.
Dále nabízím snímek, na němž je jeden z dlouhé řady mezníků. Informace k tomuto pěknému objevu teprve sháním. Ale určitě je na tabuli zmíním.
A třetím obrázkem je pohled na bývalou bahnitou šíji, zabíhající do rybníka. Dnes na ni rostou stromy, rákosí a pro bahňáky to už není. Dříve se muselo pravidelně dvakrát ročně náletovou vegetaci odstraňovat, aby bahna mohla ptáky přitáhnout. Je ale pravda, že stále sem do příbřežních mělčin přistávají mnohé kachny a na břeh i vystupují. Zaletují sem čápi, volavky a v konci léta i nějací bahňáci. Ale jen tací, kteří mají rádi brodění ve vodě. Břeh jim nic nenabízí – navíc se tam necítí bezpečně.
To je místo, které jsem posledně zmiňoval.
Odtud lze potom sledovat ptáky třeba stativovým dalekohledem. Červenský rybník patří ke třem největším na Mladoboleslavsku, ale podobně jako všechny má hladinu v létě bez kachen. A teď opravdu nemám na mysli ony zdegenerovance, vysazované uměle.
Je odtud celá řada zajímavých hlášení kroužkovaných ptáků, výběr se na tabuli objeví.
Z šesti expozic jsem si jednu přeci jen zamluvil a kompletně ji připravím. Bude to právě ta nedaleko odtud a vy ji poznáte. Bude patřit celá ptactvu až na ty mezní kameny, které přidám.
Když tam člověk pobývá pravidelně a zjara, jak ptáci přibývají, nestačí se divit, co se tam děje. Nejkrásnějším objevem je Dendrocopos minor a vy si tu radost najděte. Zítra ho sem vložím na fotografii. Už nikde nejsou, tady podmínky drží. Staré stromy, bohatá potravní nabídka a máme toho ptáčka kousek od tabule!

Bude to věc!

2 komentáře u textu s názvem Bude to věc!
Hřbet utahaný z práce, Bob Marley vibruje obývákem, povzbudivý ohlas na blog v denní poště, telefonát od přátel, jestli se taky chystám na křest Jirkovy archeologické knížky v sobotu – té, co mu tam omylem natiskli nahé ženy místo střepů, kafe čmoudí – pojďte se mnou čtvrtkem nazpátek.
Jsme přesvědčeni, že naučná a zážitková stezka Krajinou Červenského rybníka bude jedinečná.
Trasa je ode dneška průchodná. Dokáceno, dostříháno, doťato. Tom ještě řeší poslední javor.
Ptáci zpívají, medvědí česnek rozvírá listy (už se na něj chutěmi chystáme), dva nádherné stromy jsme v dráze neměli sílu pokácet, zůstanou k vyhýbání.
Jsme pány nad záměrem a to je skvělá příležitost. Dokážeme, co se dá v zdánlivě obyčejné krajině vykouzlit. Máme vytipované místo, odkud stezku nafotíme, jen co svěží zeleň po větvích zašumí. Místy totiž trasa vstupuje do jakési lesní sluje, nad hlavami uzavřené větvovím. Až to tu v máji vybouchne, mnohým se z výpravy nebude chtít domů. A na otočce v místě Červenské kosy, kde se připojujeme na modrou turistickou značku do Plakánku, budou pak slyšet slavíci.
Kdyby měl člověk počítat všechny ty zázraky, co jaro vábí na světlo, proháněl by tu klávesnici dlouho. Začínají růst smrže, vůbec jsem netušil, že tam jsou. Snad mi je nikdo nevybere. Už se na ten zážitek na talíři těším.
Letos se jaro chystá nádherné.
Stezka se sice otevře až o dětském dnu, ale my během práce užijeme jara nad rozměr.
Vzal jsem stopaře. Normálně to už dost let nedělám, holky bych nevzal vůbec – omlouvám se jim.
Tento mávnul terčíkem z tachometru a tak jsem věděl, že jezdí na větším autě, než ho veze teď. Zabředli jsme do diskuse, jel do Jičína pro kamión a byl rád, že jsem ho k nadjezdu hodil. Byl zhruba v mých letech a ze severu.
Říkal, že mi přeje dobrej den. A on tak nějak docela je.
Když jsem zpátky z cesty najížděl do provozu na „Jičínce“, tvrdnul bych tam v tom svahu „na ruční brzdu“ hodně dlouho. Nešlo to strčit mezi tu šňůru aut, všude plno. Pak se to od Sobotky na chvilku uvolnilo, ale z kopce to teklo dál. Pak vidím, že na mne z dálky bliká auto a zpomaluje, až brzdí celou šňůru. Říkám si – je to frajer, když si tohle dovolí, přečte situaci naproti a pustí mne. Nikdo na něj nezatroubil. Že nejsou naši jen ti arogantní magoři, co známe z médií, to mi šlo hlavou. Mávnul jsem mu díkem, až pak vidím značku. Byla belgická. Starý muž taky stačil v úsměvu mávnout. To jsou pro mne strašně důležité momenty, já je k životu potřebuji.
Podél stezky už táhnou ptáci. Budníčci menší, střízlíci a červenky. A zpívají. Teď už to začne. Nejkrásnější část roku odstartovala!

6 minut štěstí

Žádné komentáře u textu s názvem 6 minut štěstí
Chtěl jsem vstoupit na blog až večer, ale musím už teď.
Je sváteční čas a jaro. Morany mizí po vlnách z krajiny pryč a dalších a dalších událostí bych našel. Já jsem ale zavázán nadpisu, tedy uposlechnu.
Věci, které jsem si dnes přál, aby se staly, vyšly téměř. A protože tu poslední jsem si přál opravdu hodně, ač to vypadalo beznadějně, v 16:50 jsem se dočkal. Jihovýchod Kněžmostu trvale tmavý, ale tam, kam směřuje ukryté slunce, se v obloze rozevřela díra. Najednou kafe na ubrusu není tak černé, Tatranka vedle se nějak víc leskne, radostí nevěřím balkónovým dveřím, že to co prouštějí je sluneční zář. Či napsat tvář?
Otvírám neoblečen do společnosti vybíhám na balkón, ruce na břiše zaplétám do sebe a upadám do zvláštního stavu. Jak je to možné. Co se to děje, když předpověď ta nejspolehlivější skandinávská pro Kněžmost drží dál mračna. Jsem tichý a zima mi není. Rozjímám. Škvíra se zatahuje, divadlo končí. Dočkal jsem se v čekání, které jsem vzdával. Přiznávám, že to tak je.
Je nádherný čas a slova hledám. Nemám na rozdávání a to se mi nestává.
Nechtěl bych ten úkaz démonizovat, ale šťastný opravdu jsem. Obloha má tím splněno. A já slavím rovnodennost! Takovýmto kolosálním způsobem.
Vystavěl jsem radost na podobných nabídkách. Nic nás nestojí a tolik pozvednou. Dávno jsem zarostl do krajiny, jsme jeden strom.
Psal jsem včera úvod pro fotoknihu. Dva jiní a knim ještě já. Vyznal jsem se z toho, jak to mám. A nevím, kolik let už takhle niterně, ale zůstanu tak. Krajina má pro mne obrovskou cenu – tu, kterou mnozí devalvují. A po nich jdou jiní, kterým určitě mluvím z duše. Tak pro vás vážení, k vám tohle míří!
Kdyby to Slunce nevyšlo, svět by se nezbořil a uznal bych, že nejde mít všechno. Že rád mám být za věci, které dnes přišly. Ale ono to dokázalo! Radost je úplná.
Na západě jsou už zase mraky. Vyplazuji na ně s úlevou jazyk a ony se kaboní. Ty tmavé to mají v povaze. Přinášejí bouřky. Ty, v kterých se mi v dětství tak krásně usínalo. V bezpečí domova. A pak jsem viděl i na kůži vyzkoušel, co jindy dovedou. A stejně sem patří – tak, jako vítr nad městem. Jak po hodinách se zvětšující pupeny větví javorů. Jak tažní ptáci rozezpívaní nad shledáním, jak lesy na obzoru.
Vítej i k nám, živelné jaro!

Konečně přilétají

Žádné komentáře u textu s názvem Konečně přilétají
Je neděle brzy po ránu a než odjedu do práce, s dobitou aparaturou směřuji k močálům u Koprníku. Tam chci letos začít svůj monitoring.
Jako by ty všechny roky před tím ani nebyly, co jich tudy prošlo od doby, kdy jsem tu chytal poprvé. Je to tu pořád tak podobné.
Dnes chytat nechci, i když mám všechno samozřejmě s sebou. Chci zkusit, jestli už se nějaký ten „modrý slavík“ nevrátil. Zpívá tu budníček menší, tak to už by měl být nějaký.
Bekasiny otavní vyletují od kaluží, je jich tolik, že by sem stálo za to večer síť natáhnout. Jsou tady každoročně zjara. Zpívá strnad rákosní a z hlavaté vrby jeho příbuzný žlutý strnad obecný. Už jim to začalo.
Přicházím na konec panelky, co tady zůstala jako vzpomínka na časy hrůzného zavážení hlušinou těch mokřadních společenstev. Zachránili jsme zlomek. A to člověk při tom musel chodit ještě do práce a zbylý čas podepřít argumenty a nadějí a chodit přemlouvat. I proto tu dnes chodím jako páv. Mám pocit, jako by mi ta místa mávala na pozdrav první, než pozdravím já. Kde jinde má už člověk najít upokojení před tímhle šíleným světem, než tady. V chrámu Přírody.
Přehrávač je natěšený po dlouhém čase co spal, produkce je čistá. Hned však ji vypínám, protože za kanálem vylétly nad vousiska rákosů tóny podobné! Neříkám stejné, to modráčci nedělají. Jsou mistry v napodobování všeho možného, tady se zdá, jako by v slati zpívala cvrčilka. Neoblafne mne, už ho i vidím. Vylétá nad močál a padáčkem se snáší o kus jinam. Tak, tohle mi stačí. Píšu ho, víc času nemám a přijdu někdy na kontrolu. S hliníkem, spíš ale přečíst čísla, doufám.
Na Červenském rybníku v oblasti výspy je ještě klid. Žádný se neozval.
Odcházím cestičkou pomalu za prací a vzpomínám na ráno u Nového rybníku. Na ty hlasy jeřábů, na divoké husy.
Kdepak, předjarní čas, ten já bych nevyměnil!
Babočka bílé „C“ na květu devětsilu.
Už před týdnem jsem na sluníčku jednu takovou viděl. Se složenými křídly v suchém listí hlohu na zemi, kam asi spadla při klestění větví jsem ji ani nepoznal.

Slunce jako zákon

Žádné komentáře u textu s názvem Slunce jako zákon
Tak vážení příchozí, už to pěkně běží.
To jste jistě už viděli, slyšeli i ucítili. Jaro!
Za 50 hodin Slunce vstoupí do znamení Berana, den se vyrovná noci, než ji (pro mne) na krásný čas porazí. Rovnodennost se chystá.
Ptáci nevědí nic o obřadech, které tu chvíli dotvářely. O události, jež lidi vedla k radování a nadějím. Ptáci to mají jinak. Vnitřní biologické hodiny v periodicky opakovaných procesech chystají hormony a hlavy i jejich těla poslouchají. Bude se hnízdit. Před tím však navracet, tokat a nabízet se, utkávat.
Každým dnem, každou nocí směřují k hnízdištím i místům narození, ale i jinam, obrovská množství křídel. Žene je síla, za kterou stojí Slunce. Není dnes složité pochopit ten zákon, vyjít ven či vyhlédnout z okna a přesvědčit se, že platí. A já do toho vpadnu zanedlouho. Třeba už toho 20. března v rámci oslav. Zajdu k močálům, které se tehdy podařilo zachránit. Pak už zas málem ne a teď to vypadá, že jsem vše donasmlouval. Přežijí, věřím.
A proč o nich mluvit v tuto dobu?
Kdyby vše dopadlo dobře a zkušenost spolu se štěstím byla při něm, může se do slati vrátit letitý modrák. Slavík modráček středoevropský.
Hnízdívá u kanálu, zpívá jak skřivan nad rákosím, písničku nikdy moc „nepiloval“, ale nádherný – to on zas je.
Bude mi stačit zahrát pár tónů do jeho ostřic v houpavé zemi. A čekat v naději. Netrvalo by dlouho, je nesnášenlivý, on by se ozval.
Jsou to jiní slavíci tihleti modráčkové. Neskrývají se. A teď, když je rákosí ještě přehledné, najdeme je.
Po deštích přiletí.
Přivítají je strnadi rákosní, kteří jsou ještě o něco rychlejší a kolem táhnoucí lindušky luční. Ty je pozdraví, než samy popoletí. Skřivani, špačci, čejky, jeřábi, čápi, bramborníčci černohlaví – ani to vypisovat nebudu. Spíš se vrátím ještě k té stálici na obloze. Kolik malérů planeta zažila, když se k ní nemohlo dostat. Život byl v ohrožení. Kolik zažívá nyní, když víc spaluje. Až – a jestli vyjde o svátku, co je za dveřmi, věnujte té kouli chviličku. A kdo nestihne, může poděkovat večer. Budou tam v hlasech přítomni všichni co už přiletěli. I ti, kteří přežili útrapy zimy. Poděkuje každý jak umí. A při nich tam budu i já.
Přeji hluboký zážitek. A abych nebyl skoupým, tady je ten modráček.

Příběh-náhodný výběr

Žádné komentáře u textu s názvem Příběh-náhodný výběr
Zapíchl jsem prst do galerie a obrázek, který se nabídl, okomentuji.
A zrovna taková nepovedenost!
Na předměstí, než se mi slavíci nachytají, mám čas prohlédnout parčíky. Nechápu, jak tam někdo za takového provozu může složit oloupanou izolaci z kabelů. No někdo…?
Žloutenka ani svrab mne nedostihly, z plesnivých ležení vytahuji jednu peněženku za druhou. Doklady tam zůstaly. Jsou okradených žen. Říkám to proto že se nezastávám té zevlácké havěti a hledat u nich životní smůlu či zakolísání nemíním. Hledat smůlu bychom měli u těch oloupených žen!
Jak se doba mění, jak se mění region, jak vzrůstá apatie, odráží to periferie. Byl by to zajímavý výzkum, ale mám na starost rezavé slavičí peří.

Dotýkání vzpomínek

Žádné komentáře u textu s názvem Dotýkání vzpomínek
Vážení příznivci slavičí stránky.
Ještě je čas, ještě je na slavíky brzy. A je to dobře, protože stihneme pár témat jiných. Dnešní bude vzpomínkové, ale je tím, o čem „se hovoří“.
Mezi 25.- 26. červnem budu přednášejícím pro začínající kroužkovatele na kurzu v Orlickém Záhoří. Kývnul jsem na to i pro ty neskutečné chvíle mého pobytu kdysi při hledání slavíka tmavého v místech. Říkal jsem si delší čas už – já se tam musím ještě v životě otočit. Prsty si ochladit v mladičké Orlici, vidět kraj zašlé slávy poctivého řemesla budoucích vysídlenců. Opájet hlavu vůní devětsilu, nechat průchod vzpomínkám na odešlé a promluvit k lidem o slavících.
Prve jsem se tam sešel s kolegy vrstevníky, které jsem chtěl vidět po čase, dnes tam jsou nástupci mladí, pokračovatelé. Odmítl jsem nabídku loni, přišla dost pozdě a diář o tom nechtěl už ani slyšet. Letos přijedu.
A všechny připravím na náročnost chytání. Tady na fotce to je poznat, proto jsem ji vybral.
Zpocená tvář, loket opuchlý od hmyzu, oděv špinavý a ohrnutý, kotvu na panelce není kam zarazit. A čas nikdo nezaplatí.
Nafotím tu romantiku pro vás a zase se rozepíšu. Auto mne nazpět nepobere pro nadměrnost, jak budu přetékat! Byl jsem tam tehdy opakovaně neúspěšný, dostal za vyučenou, vždyť jsem se tam v hecu ještě vrátil a znovu pohořel. Nechci takovýchto zklamání v životě prožívat příliš, hrdost trpí, ale myslím, že už opravdu vím, kde jsem nadělal chyby tváří v tvář senzaci. Na blogu byste to našli. Nevím, kolik je to let. První pelichání v republice pro druh jsem nedoplnil, zůstal jen odchyt na dvou fotkách tamních ornitologů. Bez popisu stavu fáze výměny peří.
A pak, pak jsem přijel domů, kde tmaví slavíci stejně jako tam spíše nebývají – a co se nestalo! Tedy spíš stalo.
Zaobírám se všemožnými souvislostmi, náhodami, tím co je dané jaksi dopředu úvahami podporovatelů těch myšlenek. Já jsem chvilku příklonem tam a pak zas jinde. Nevím, co si myslet o všelijakých těch zázracích. Tady ovšem to bylo šokující. Ano, za tím slovem si opravdu stojím. Dodneska jsem se s tím nevypořádal. Slavík tmavý pelichající v úžasné fázi procesu chycen po 40 hodinách přemýšlení v okraji devětsilů u osady Matice na samém pomezí Dolnobousovska a Sobotecka!
Dostal jsem se tehdy do jednoho z tranzů, kterých jsem zas tolik v životě neprodělal. Ornitologické jen dva. Jsou to stavy, kdy mluvím v prostředí nahlas, mám husí kůži a oči kalné. Třesu se, našlapuji bojácně, kontroluji po sobě každou minutu mizícího, jestli se všechno opravdu stalo. Ještě že už chodíme ven s foťákem!
Co řídí tyto souvislosti, když člověk vyhodnotí to „před“ i „po“. Rozhodování, váhání, přemýšlení nad zmařeným časem pro nápad – a pak, pak to září! V ruce máte důkaz, po kterém jdete od doby, kdy jste zjistili, že něco takového lze i v Česku hledat. Jak by to vypadalo kdyby… a spoustu jiného.
A pak když máte čas pro úvahy (a že takový držím), musíte si po těch zkušenostech říct, co bude další. Dovolí mi Budoucnost ještě takové mimořádnosti v chování, kdy zase nad sebou ztratím kontrolu u nějakého roští a budu působit vykolejeně? Chtěl bych znovu a zase pořádně!
Mám pětatřicet let chytání, zasloužilo by si to zase nějaký výbuch. A teď v této poloze, není náhodou dobré znovu se zamyslet a ptát se nahlas. Kdo to zařídí, co to vlastně je?
Co vím už teď najisto, že mne to baví. Odhlédnu-li od odborného přínosu, prostě baví. Kdyby žili rodiče, otřeli by si nejspíš vzájemně čelo a mluvili dál jen polohlasem. Aby nás nikdo neslyšel. Došel jsem jinam než chtěli. Než si dokázali představit. A došel jsem vůbec?! Ne, i cesta může být cíl. A já už zhruba od konce století dost dobře vím, že mi to na ní báječně šlape.
Nad šestým panelem pozornější uvidí odlétajícího slavíka.

Drozdi (ne)přilétají

Žádné komentáře u textu s názvem Drozdi (ne)přilétají
Začíná tah zpěvných drozdů.
A lidé už hlásí první „slavíky“. Ano, pletou si je právě s drozdy. Podle zpěvu i podle zbarvení. I když samozřejmě záznam v literatuře u slavíka obecného existuje z března a spolehlivý (25.3.1974 J.Hora), je na slavíky čas.
Dnes dorazilo zpětné hlášení, které nepřekvapí mnohým, zejména způsobem zjištění kroužku. „Pták střelen“. Přijde vám to normální?
Ano. Drozdi se mnohde na jihu prostě střílí! Mnoho jich „o slavících“ nechytím a tedy neokroužkuji, ale na tohoto si vzpomínám dobře. Ještě jsem si říkal, aby měl dost štěstí, není prvním, kterého mám tady takhle vykázaného.
Podíváme se na kartu podrobně a řeknu k tomu pár vět.
V odstavci „Kroužkování“ jsou údaje moje. Tak, jak jsem je zapsal při odchytu. Zajímavý je pro nás datum 20.7.2015. Starší ptáci u drozdů odlétají do zimovišť nejspíše na podzim, tady ještě půjde o příslušníka místní populace.
V odstavci „Zpětný odchyt“ si všimneme tedy, že pták byl střelen, dále že se jim ho podařilo určit do druhu a datum 29.1.2017 ukazuje ještě jasně na pobyt v zimovišti. Takže oba datumy jsou vědecky cenné.
Pták zimoval na Ligurském pobřeží Středozemního moře kousek od francouzských hranic.

Tichouncí lidé

2 komentáře u textu s názvem Tichouncí lidé
Dnes to bude pro ty, kdo věříte v lepší mezi námi. Nesu chvíli příjemnou.
Už jednou jsem podobně psal, tehdy na Staré Studénce. A dneska jsem po ránu zažil podobné.
Zastavuji na konci cesty, vytahuji nářadí a chystám se k pobřeží, kde jsem posledně skončil. V svahu u dvou borovic, poblíž vyhlídky je na malé lavičce obsazeno. Jsem překvapen takhle po ránu. Pokládám věci a jdu k té lavičce. Velmi mne to zajímá, protože tuším, že najdu spokojenost. A vůbec se nemýlím. Starý muž s hůlkou v ruce a v očích prach z jeho dlouhé cesty se na mne dívá a měníme pozdrav. Sedí pod svatým obrázkem, který tam zřejmě pověsil on. Dávno o něm vím.
Hledal jsem větu ke konverzaci, ale nemusel. Řekl mi – co říkám na ten chrám před námi. Na rybník a na to ráno. Líbí se mi, řekl jsem a zeptal se, jestli přišel jen kvůli tomu. Řekl, jestli mi to je málo a rozesmál mne. Nad ospalý rybník slétaly husy, šly se napít. Drozd na borovici rozezpíval jehličí v ohromném čarovějníku, na kterém seděl, a muž všechno prohlížel s velikým zaujetím. Odešel bych, když se zeptal, jestli sem chodím často. Dneska už ne, nemívám čas – říkám mu – ale bývalo, že jsem tu kroužkoval ptáky pravidelně. Přidal jsem z historie, že kolem borovic rostly sady slivoní, jestli to ví. A víte, co odpověděl? Že byly jejich, než jim je režim vytrhal i s kořeny.
Jak to, že jsem ho tu nikdy nepotkal? Rozloučil jsem se a on zůstal. Seděl klidný, vpitý do místa, tichý.
Je to sem odevšad daleko, nevím, odkud přišel.
Ještě dlouho jsem při práci nad ním přemýšlel. Je nás zdá se pořád dost podobných se srdcem pro krajinu. Potřebujeme se alespoň tušit, abychom byli silnější. Aby pocit, že jdeme správně, zahříval.
A takhle tam dneska startuje jaro, devětsily rozkvétají. Čas modráčků je tu!
Vždycky si ten květ rozemnu a vůně mne posiluje. Devětkrát.
css.php