Hřbet utahaný z práce, Bob Marley vibruje obývákem, povzbudivý ohlas na blog v denní poště, telefonát od přátel, jestli se taky chystám na křest Jirkovy archeologické knížky v sobotu – té, co mu tam omylem natiskli nahé ženy místo střepů, kafe čmoudí – pojďte se mnou čtvrtkem nazpátek.
Jsme přesvědčeni, že naučná a zážitková stezka Krajinou Červenského rybníka bude jedinečná.
Trasa je ode dneška průchodná. Dokáceno, dostříháno, doťato. Tom ještě řeší poslední javor.
Ptáci zpívají, medvědí česnek rozvírá listy (už se na něj chutěmi chystáme), dva nádherné stromy jsme v dráze neměli sílu pokácet, zůstanou k vyhýbání.
Jsme pány nad záměrem a to je skvělá příležitost. Dokážeme, co se dá v zdánlivě obyčejné krajině vykouzlit. Máme vytipované místo, odkud stezku nafotíme, jen co svěží zeleň po větvích zašumí. Místy totiž trasa vstupuje do jakési lesní sluje, nad hlavami uzavřené větvovím. Až to tu v máji vybouchne, mnohým se z výpravy nebude chtít domů. A na otočce v místě Červenské kosy, kde se připojujeme na modrou turistickou značku do Plakánku, budou pak slyšet slavíci.
Kdyby měl člověk počítat všechny ty zázraky, co jaro vábí na světlo, proháněl by tu klávesnici dlouho. Začínají růst smrže, vůbec jsem netušil, že tam jsou. Snad mi je nikdo nevybere. Už se na ten zážitek na talíři těším.
Letos se jaro chystá nádherné.
Stezka se sice otevře až o dětském dnu, ale my během práce užijeme jara nad rozměr.
Vzal jsem stopaře. Normálně to už dost let nedělám, holky bych nevzal vůbec – omlouvám se jim.
Tento mávnul terčíkem z tachometru a tak jsem věděl, že jezdí na větším autě, než ho veze teď. Zabředli jsme do diskuse, jel do Jičína pro kamión a byl rád, že jsem ho k nadjezdu hodil. Byl zhruba v mých letech a ze severu.
Říkal, že mi přeje dobrej den. A on tak nějak docela je.
Když jsem zpátky z cesty najížděl do provozu na „Jičínce“, tvrdnul bych tam v tom svahu „na ruční brzdu“ hodně dlouho. Nešlo to strčit mezi tu šňůru aut, všude plno. Pak se to od Sobotky na chvilku uvolnilo, ale z kopce to teklo dál. Pak vidím, že na mne z dálky bliká auto a zpomaluje, až brzdí celou šňůru. Říkám si – je to frajer, když si tohle dovolí, přečte situaci naproti a pustí mne. Nikdo na něj nezatroubil. Že nejsou naši jen ti arogantní magoři, co známe z médií, to mi šlo hlavou. Mávnul jsem mu díkem, až pak vidím značku. Byla belgická. Starý muž taky stačil v úsměvu mávnout. To jsou pro mne strašně důležité momenty, já je k životu potřebuji.
Podél stezky už táhnou ptáci. Budníčci menší, střízlíci a červenky. A zpívají. Teď už to začne. Nejkrásnější část roku odstartovala!
Dobrý den pane Kverku,
No ano pane Havle!