6 minut štěstí

Žádné komentáře u textu s názvem 6 minut štěstí
Chtěl jsem vstoupit na blog až večer, ale musím už teď.
Je sváteční čas a jaro. Morany mizí po vlnách z krajiny pryč a dalších a dalších událostí bych našel. Já jsem ale zavázán nadpisu, tedy uposlechnu.
Věci, které jsem si dnes přál, aby se staly, vyšly téměř. A protože tu poslední jsem si přál opravdu hodně, ač to vypadalo beznadějně, v 16:50 jsem se dočkal. Jihovýchod Kněžmostu trvale tmavý, ale tam, kam směřuje ukryté slunce, se v obloze rozevřela díra. Najednou kafe na ubrusu není tak černé, Tatranka vedle se nějak víc leskne, radostí nevěřím balkónovým dveřím, že to co prouštějí je sluneční zář. Či napsat tvář?
Otvírám neoblečen do společnosti vybíhám na balkón, ruce na břiše zaplétám do sebe a upadám do zvláštního stavu. Jak je to možné. Co se to děje, když předpověď ta nejspolehlivější skandinávská pro Kněžmost drží dál mračna. Jsem tichý a zima mi není. Rozjímám. Škvíra se zatahuje, divadlo končí. Dočkal jsem se v čekání, které jsem vzdával. Přiznávám, že to tak je.
Je nádherný čas a slova hledám. Nemám na rozdávání a to se mi nestává.
Nechtěl bych ten úkaz démonizovat, ale šťastný opravdu jsem. Obloha má tím splněno. A já slavím rovnodennost! Takovýmto kolosálním způsobem.
Vystavěl jsem radost na podobných nabídkách. Nic nás nestojí a tolik pozvednou. Dávno jsem zarostl do krajiny, jsme jeden strom.
Psal jsem včera úvod pro fotoknihu. Dva jiní a knim ještě já. Vyznal jsem se z toho, jak to mám. A nevím, kolik let už takhle niterně, ale zůstanu tak. Krajina má pro mne obrovskou cenu – tu, kterou mnozí devalvují. A po nich jdou jiní, kterým určitě mluvím z duše. Tak pro vás vážení, k vám tohle míří!
Kdyby to Slunce nevyšlo, svět by se nezbořil a uznal bych, že nejde mít všechno. Že rád mám být za věci, které dnes přišly. Ale ono to dokázalo! Radost je úplná.
Na západě jsou už zase mraky. Vyplazuji na ně s úlevou jazyk a ony se kaboní. Ty tmavé to mají v povaze. Přinášejí bouřky. Ty, v kterých se mi v dětství tak krásně usínalo. V bezpečí domova. A pak jsem viděl i na kůži vyzkoušel, co jindy dovedou. A stejně sem patří – tak, jako vítr nad městem. Jak po hodinách se zvětšující pupeny větví javorů. Jak tažní ptáci rozezpívaní nad shledáním, jak lesy na obzoru.
Vítej i k nám, živelné jaro!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *