Jako poděkování vám, co sem chodíte i jako poděkování říjnu za jeho loučivou tvář nabízím téma, které mne napadlo před chviličkou. A taky, že je dnes keltský svátek Samhain.
Jak vypadá slavičí odlétání? Vyčetl jsi to už ze svých míst, Pavle?
Povím vám to.
Přílety podchycovat je snadné, dokážu dnes i opravdu tiché ptáky, po cestě utahané, v prostředí zjistit.
S odletem to je těžší. Jak prokázat, že už slavík odletěl, že už je pryč, když půldruhého měsíce předtím ztichl a propadl se do země. A to tak dokonale, že ještě před koncem století ornitologové věřili, že po vyhnízdění z míst mizí.
Naučil jsem se rozumět tomu jejich odpočítávání, vypátrat je a dokonce pochytat. To je jeden z podstatných výsledků pětatřiceti let prožitých s nimi. A v paměti některých kolegů je nádherný přímý přenos slavíka – rekordmana ze Staré Studénky, myslím i tady na blogu.
Ten pták měl problém na jednom křídle, drobný, ale je otázkou, jak moc jsou slavíci ve vztahu ke kondici akurátní. I kdyby někdo snad zkusil něco podobného v budoucnu, nejspíš se mu to nepovede. Je k tomu potřeba pořádně zkušeností, znalost místa výskytu a dost času. Pak ale může výsledek přijít.
Kdybych měl napsat, kolik jsem tehdy na Studénce utratil času, mnozí z vás by si ťukali na čelo. Ale já cítil příležitost, pracovní diář už léta není u mne problém podvést a taky jsem byl jat nostalgií. Byl v kraji posledním. Báječně zářiovým! A v konci vás potom čeká to nejšílenější, chodit ještě chvíli za nulovým zjištěním. To peněženka nad nádrží naříká hodně.
Dnes si ale vážím té investice, nemít takovéto drahé objevy v archivu, specialistou budu polovičním.
Nevím, ptákům do hlavy nevidím. Opravdu nevím, co bylo příčinou prodlení starého slavíka doma. Poškozenou, asi úrazem, měl jen zakrslou první letku levého křídla. To samo o sobě by nebyl problém, pírko v křídle valné úlohy nemá, ale co když ho místo třeba bolelo? Nebo, co když pták prostě ví, že peří není z toulců docela venku a čeká.
O nic mu nejde, protože v začátku září to na prostřených stolech všude jen září!
Proč vůbec slavíci odlétají tak záhy? A z Anglie ještě dřív? Chápete to? Chtějí mít dost času na regeneraci svalstva v zastávkách a pojistku, co kdyby něco nepředvídaného? Pod Alpami, pod Pyrenejemi či v Atlase? Nevím. Tohle z nich na jaře nevytáhnu, i kdybych je v ruce držel o pět minut déle. Bílá místa výzkumu. Proč ne? Nikdy nebudu hotov. A spokojen? To už jsem dávno. Vždyť jsem se naučil hodně a můžu ještě víc! Když nebudu litovat času a budu pokorným.
Čekáte na ten příběh?
Jen v pár větách.
Věděl jsem, že se zdržel, že mu dorůstají hlavní letky a srpen má už namále. Věděl jsem, že to bude zajímavé. A bylo.
Vedla tam cyklostezka, odtamtud je onen posluchačsky vděčný příběh o cyklistkách, odbíhajících na stranu.
Dokvétalo tam pár šípkových růží, jako by chtěly léto zastavit tím omylem. Rozuměl jsem jim v té naději, ale nevěřil. Bylo toho roku už pozdě.
Terasy Staré Studénky se už dívaly k severu a věděly, že pódium Přírody, kde se bude další děj odehrávat, bude právě tam. Hrušky sládly v nádherných korunách určitě nejkrásnějších stromů, admirálové byli zpití nabídkou možná už ráno, kdy ještě nevylétli.
Od Jizerských hor létaly skupinky dravců a slavík u cesty pořád byl. To křoví tam je z nejtemnějších jaké znám, jedno z nejneprostupnějších. Kdybych neměl zvukovou techniku, byl bych marný. Stačilo na pálený džbánek – vábničku – tichounce hvízdnout dva tóny. A pokud tam byl, ozval se. Už jsem ho nestíhal, to až poslední dny pobytu. Jako bych tušil, že teď už musím. Že, i když si mne pamatuje z nedávného kroužkování, že ho chytit musím znovu. Abych prohlédl křídla, zvážil ho zas, podíval se na tukové zásoby pod kůží a podpořil ho slovy. Už jsme se znali.
Nakonec jsem byl úspěšný se sítí nataženou tak, že cyklisté by tudy neprojeli. Však pro ně byly rozvěšeny tabulky. Stejně mne mnozí už znali z řady pozdravení.
Nechtěl vůbec létat, slavíci to nedělají před odletem, i když už dovedou perfektně. Dobíhá u nich reflex z pelichání, kdy se staví neviditelnými. Ani z ruky příliš nespěchají, přikrčeni vyčkávají. To později ptáci chytaní na tahu třeba v horách, ti nejdou ani vyfotit jak tahový neklid tělem pumpuje! To vstoupili do jiné etapy ptačího roku.
Chytil jsem ho do té sítě přes cyklostezku. Divil se a moc o mne nestál. Byl jsem neskutečně šťasten a mluvil zas nahlas. Nafotil jsem ho i zvážil, prohlédl od klíšťat, žádná už nenachytal od doby okroužkování a pustil jsem ho.
Byly ještě dny společné, ale konec byl vyměřen jenom na hodiny. A přeci jsme se ještě uviděli, než odletěl. Seděl v šípku při kmeni dávno trním umučené jabloně a probíral si křídla. Byl jsem dojatý. Už mne pak netrápil k dojímání, bylo to naposledy. Ráno byl pryč a pak už pořád.
Nezmění-li se taková místa a já k nim přijdu třeba v zimě, je mi báječně. Takto a podobně mi tam totiž příběhy pokaždé zní.
Nejen, že tím trénuji paměť, na své si přijde stejně i srdce.
