Mladý listopad a události v něm z kalendáře nás přímo vybízejí k nadepsanému.
A půjdeme znovu doopravdy krajinou. Kdo chcete, připojte se a pokud jste zdaleka, najděte si kout podobný.
Zastavujeme zprvu na městském hřbitově u hrobu Alfréda Hořice.
Kolik je času, co tužka v jeho zápisnících dopsala. Ale ptactvo, kterému rozuměl, žije tu dál.
Mnichovo Hradiště je známé ornitologům (a nejen jim) nově i tím, že odtud vyletěl do 17 obrázkových kapitol Slavík z Dubového lesa. A my už stojíme lesu nedaleko. Na hnízdišti náhradním, kam po vykácení míst z knížky slavíci přeběhli. Naproti továrně LIAZ, co stejnou už není.
Jde o okraj silnice na Veselou, zarostlý keři s pnoucími liánami. V sousedství autobusové zastávky. Zpěv slavíka je tu zesílen protilehlou stěnou z vlnitého plechu s předsazeným dřevěným křížkem v místě neštěstí.
Ještě zpěv v uších doznívá a nejsem smutný, že chytrého slavíka jsem ani ve dvou návštěvách neodchytil. Nejsem umanutý šílenec, který by kroužek na noze musel přečíst stůj co stůj. Tak s ním zas odletěl..
Scházíme z jihu města k vodě.
Jezero u Veselé je dalším z hnízdišť, další líhní příběhů! Nevytáhnu dnes ani jeden, jdeme dál k řece. Sem jsem vás chtěl dovést.
Stromy mezibřeží jsou vesměs holé, ale vidím i ty, kterým se nechce, a koruny listí nedají. Vítr má smůlu protože táhne-li od jihozápadu jako posledně, stojí mu v cestě řeka a stromy statné. Ty jej přibrzdí a napomenou.
Jdeme po rybářské stezce kolem jimi povyvěšovaných budek, vedu vás do místa, kde řeku uslyšíme. Pro ticho, v které se každý z nás ponoří.
Slavičí kout tu dostal jméno „V proudech“ a Jizera tady přenádherná. Kdo by snad spěchal, nemá mezi námi co dělat. Tady se život přeměřuje v ohlížení, tady se „Já“ každého z nás bere za ruku s krajinou. S tichostí velechrámu, nad který není. A řeka zpívá! Tančí i vypráví, a požádáme-li každý jeden o to, potom i doprovází.
Do hor je nedaleko a k soutoku taky. Co je šestnáct a půl desítky kilometrů! Co to je? Málo i dost. Čistých, životem chválících se.
Dávno jsem porozuměl krajině a smím být pyšný. Tohle jsem tenkrát nečekal, když jsem prvně nalíčil u splavu bousovského moře! NÁRODNÍ MUSEUM PRAHA T 303 501. Tak na to nikdy nezapomenu. První slavičí kroužek zavřený rozklepanou rukou. Jenže mne nenapadlo, že u hliníku to neskončí. Sotva tak začíná. Že mne ti ptáci provedou místy obecní samoty, že mne naučí času nelitovat a vyčkat zážitku. Že mne naučí vážit si, jak nejvíc to jde. Domoviny. Jejich i mojí.
Řekla mi kdysi jedna z posluchaček přednášek na U3V, jestli mi stojí za to dělat si mrzutosti mezi lidmi kvůli tomu, co v sobě nepředělají. Vzpomněl jsem si na ni v divadle U Hasičů, když jsem děkoval jiným za hlasy do ankety. Kam že mne vystrkali. Bylo to dojemné a já si vzpomněl i na tu Jizeru. Ne hned za mikrofonem, ale cestou domů. Řídil jsem auto se staženým okénkem. Musel jsem tak mít. Sdělit událé ven, do krajiny. Spolujízdou.
Tam! Támhle v lese jsme tenkrát vlekli vojenské várnice Popovického piva v čase cvičení Štít socialismu. Dva mladí a v lese docela zbyteční tátové. Jak si může nějaký trouba dnes dát do volebního programu tři měsíce povinné vojny pro kluky? Dojeli jsme domů a já to skleněné srdce držel v ruce tak dlouho, až se zahřálo. Cena čtenářů! Tak tohle je odpověď, proč se zastávám. A moc si toho vážím.
Řeka šumí i zurčí. A už vzpomínka jiná! Jen kousek proti proudu.. Ano, kde z Podještědí vstupuje do krajiny voda srdnatých skorců Zábrdka. A ty kapky jdou kolem nás. Teď! Nerozpoznal bych je v spleti jiných přítoků, ale ony se přihlašují a kreslí: Štěpán Rak už má v ruce kytaru, tóny stoupají pod oblouky odřeného kostela Kláštera nad Jizerou. Ohromný zvon nového srdce tluče o dávný plášť z drahé slitiny, zkušený pražský zvoník jej nad soutokem sotva rozkymácel. Skalní sruby Jizery zůstaly v omráčení. Taková událost!
Mám mluvit v kostele k sešlým. Hlas se mi chvěje, nepočítal jsem s tím v životě. Zvláštní pocit.
Loď naplněná k prasknutí, dopisovatelka rozhlasu si mne pak bere stranou. Nejde mi příliš dýchat.
Lidé kostel už obestoupili řetězem podaných rukou. Budou si přát.
Dřevěné žaluzie věžních oken se už zase přiklápějí a jenom řeka dál drží tón vyžíhaného srdce. A bude ho vracet ve vzpomínkách.
Je už čas jít..
