Dlouho jsem nikde nebyl a začíná mi to chybět. Vysílání z rádia.
Nespočítám, kolikrát jsem kde seděl ať už při předtáčení anebo v přímém přenosu.
Na obrázku ve studiu rozhlasu jsem neslyšel v jednom sluchátku, proto ta akce.
Prvně – a to si vzpomínám – vysílali jsme z regionální Jizery tady v Boleslavi. Rádio právě začínalo fungovat a měli jsme pravidelný pořad o přírodě. Možná si někdo vzpomene na ty časy. Vysílal se naživo.
První vstupy jsem měl trému, brzy ale odešla ze studia jinam. Pak už jsem červené světlo, oznamující, že se právě vysílá nevnímal.
Bývalo to tam pěkné, programový šéf Jaromír Maceška už chystal vždy pro hosta do pauzy od Žalmana Lohonky Divoký horský tymián. Patřilo to k tomu, píseň to je krásná i po letech a teď jako poděkování létu by mohla zaznít odněkud znovu. Dojala by mne. Vždyť Jaromír už je po smrti, rádio Jizera taky. Pavel Žalman zestárnul.
Pojďme jinam.
V Karlíně sídlí ČRo Region, tam jsme taky užili chvil se slavíky. Příjemně se vysílá s Ivetou Chlumskou (přešla z Jizery) a výborný byl Tandem Jana Rosáka. To bylo připravené z jejich strany dokonale! Uvedl mne úryvkem z povídky Obraz, který jsem hledal. Možná ji znáte, je o staré slavičí zahradě města na Klenici. Dokonale mne tím vykolejil, ale jen na chviličku. Je profík.
Asi nejprestižnější bylo účinkování slavíků v pořadu ČRo II – Praha (dnešní Dvojka) Host do domu. Když se člověk podíval, kdo byl hostem den před tím a dál pak po mne, polkne na sucho. Jan Křelina byl zkušeným a pořad vyšel reprezentativně.
Tady bych se měl rozepsat asi víc. S Milenou Lukavskou jsme několikrát točili pro pořad Periskop, byl pro děti. A hlavně později se Světlanou Lavičkovou kde nezapomenu na Noční Mikrofórum. Dvě a půl hodiny živě! Však se ptala předem, jestli vydržím tak dlouho o slavících mluvit a protože jsem už pěkných pár desítek vystoupení za mikrofonem měl, jen jsem se usmál. Lidé na druhém konci hovoru byli skvělí, a jaké přišly během čtrnácti dnů ohlasy!
I z rádia Signál jsem vysílal, to je nové po boleslavské Jizeře. Píšu to, kdyby někdo kontroloval, abych mohl do studií zase přijít. Aby mne zvali.
Byl to hezký čas a dobře vím, že hlavně rádia se postarala o to, řekne-li se příroda Mladoboleslavska, jsou to zejména slavíci. Do Jizery si mne do svého pořadu pozval i pan primátor Nwelati. Bylo to veselé, protože když položil otázku, kterou pokládal svým hostům pravidelně, odpověděl jsem, až zůstal koukat. – Být v jeho židli, co bych prý dělal? Krom vět jiných jsem zmínil, že bych snad nikoho z radnice ani nevyhodil. No, jednoho přeci jen! Nikdo, anebo mnozí ano – on ne. Nevěděl, o koho jde. Samozřejmě, že jeho jsem nemyslel, vždyť byl jediným v kraji, kdo mne za výzkum ocenil.
