Zaměřeno na slavíky

Končily prázdniny roku osm a bylo před desátou. A stejně jak dnes v zahradní koruně pichlatých větví se tehdy ozývaly hlasy. Kočovných křivek, které chytač z nížiny tak často nevidí. Seděly tu a seděly tenkrát i v Krkonoších pod Voseckou boudou v sedle Tvarožníku.

Vysoký chlap ukončený kšiltovkou měl sítě rozprostřené v zakrslém boroví, oděn do vysokého mistrovství – od podrážek, až po tu čepici. Znal hory a zná je i dnes. Ví, jak se ptačímu tahu do cesty zapřít.

Chytal tenkrát už dlouhé dny a já tam byl na chvíli s ním!

Ohromné kameny zubatily lem horské sníženiny vybíhající k polským rovinám podél Szklarske Poręby k žulové Szrenici, která mocný kotel nastřihuje do dvou příletových pruhů. Odtud nahoru stoupají ptáci, tady se to pro Česko přiděluje.

Ve dne, v noci, za rozednění, v čase soumraku, za deště i potom ve sněhu. Než proletí překážkou na cestě k moři.

Světlo jim svítí pod křídla jen, co se na hraně po setmění zatřepou a vede je k sítím. Tisíce černých lejsků a okatých červenek. Jedni ve výšce, druhé při zemi. Budníčkové a s nimi střízlíci! Rvou se s protivětřím, kus skáčou po zemi a zas křídla přemlouvají k pokusům novým. A když se rozední, stoupají sýkory. Kdo tohle neviděl, neuvěří. Od větve k větvi, ztracené volají po ostatních a potom se o kus zas společně posouvají. Chytač je vybírá, které síť neviděly. Kroužkuje a tužka mu v náladě tančí. Ptáci konečně jdou!

No a ty křivky?

Po šiškách kleče se posouvají, pokřikují na svahu pod hřebenem, ochutnávají.

Horské léto je krátké a když se čas nakloní ve prospěch podzimu, křídla se znásobí. Obrovská hejna pěnkav a jikavců, stehlíků, zvonků a čížků, konopek a taky zvonohlíků. Dlasků i čečetek, velikých hýlů trumpeťáků.

Modrou hořců dávno už vystřídala zlatá četných trav, teploměr na boudě bojí se povyskočit, aby to od noci následně neschytal.

Takové bylo scházení v horách s největším znalcem – Františkem Zichou.

Chytali jsme s přáteli jinými předtím i na Rýchorách a později v sedle Červenohorském podzimních Jeseníků. Znám lidi z chytání na Šerlichu v Orlických horách, ale co Franta umí vyčíst z ptačího uvažování, jiný nesvede! Vyvinul se u něj cit dávných jizerských ptáčníků. Lidí přezkušených, trpělivých, v chytání závislých a po větvích vrby houževnatých.

Jakmile zafouká od severu a jehličí za kovárnou známě zasviští, chodím je vyhlížet. Křivky i vzpomínky…

A se sítěmi naposledy.

Vidíte, tak přeci jsem ještě vyrazil za slavíky, zachytat. Co kdyby? U Prahy se jeden ještě chytil, na průtahu Moravou ale už je klid. Funguje ta pošta mezi kroužkovateli, nemyslete.

Umím se do nálady položit. Čím jsem starší, daleko s větší pečlivostí našlapuji krajinou a máte-li se vrátit do místa, kde srdce nejen moje pod pačesy trav je zastrčeno, jde to snadno. Nevystavěl jsem místo přeci jen sám.

Pojďte, vezmu vás na loučení se slavíky už bez slavíků.

Přeci musí být některý z těch dnů už v zápisu prázdným. Jak jinak zkoumání ukončit než potvrzenou nulou.

Že to je chytačsky smutné? Tolik zas ne. Chytil se mladičký kos, co táhnul podél svahů rachvalských. Dva obecní rákosníci – ti, kteří letí cestou slavíků obecných! Věděli jste to? A chytil se rákosník zpěvný – ten, který uhne a poletí po cestě slavíků tmavých. Do Afriky docela jinam. Není už toto zajímavé? Mapu, máte-li v hlavě, vyšlete představy po cestách statečných opeřenců! Chytila se pozdní cvrčilka zelená, ještě je máme, nechce se některým. Chytil se obecný strnad, jeden ze starých věrných kamarádů háje. Toho jsem okroužkovat potřeboval. Až bude zas po zimě prohánět s manželkou kukačku, tak abych věděl, že je to on. Že se mu jinak docela vede.

Hrál jsem do noci slavíky s modráčkem, nepřišel jediný. Čemu to vadí, pojďte k obrázkům…

Takto tam zmožené tělo dokáže ukládat slunce. Uprostřed fotky vysazená jeřabinka a dole cvrčilčí trávy.

Část úrody se nechává. Však ona nepropadne.

Vrby nám jdou i vysetá rákosinka vlevo! Třeba mne jednou chytnou tu do kazajky, ale než se tak stane, pod košilí vlevo mi to příjemně tančí. Novináře zaujalo, že někdo může vysazovat kopřivy. Ano, roky moc dobře vím, co slavíkům svědčí. Vytahovat se lze, až výsledky přijdou, ale my tam ty slavíky s Pavlem už máme.

Chytací ulice příčná – ach, co mi tam cvrčilka provedla! Zkušená, ráno dva metry před sítí, zkontrolovat se nedala. Nevyletí, zmizí v travách…

Ta lajna však ještě pamatuje před týdny do sítí vlákaná křídla tří druhů slavíků. Co mám chtít víc. Copak před pár roky někdo tušil, jak zvědět o tahu, jak kroužkovat pod hvězdami?

A poslední obrázek… S berličkou vzadu.

Kalousi a poštolky se na ní střídají, jen polobudník od kroužku mladých ochránců na kůlu zatím v průvanu čeká.

Toho času se třtiny ani nehnuly. Bylo teplo. Ne, léto za sebou dveře úplně nezavřelo.

Slavičí háj je „mrazovou kotlinou“, stromy to s poupaty mívají těžké, ale když se povede, větve se tuží. Jako letos.

Tedy nejen rok slavičí, ale skvělý i po ovoci! Očesal jsem hrušky Konference. Je čas. To ovoce je čisté jak horské prameny. Nikdy tu chemie neřádila, zahradník by to nedopustil. Takový je. Ráno se zastavil a v koši měl po jabkách. Všemožných „značek“, kterým nerozumím.

Ví to už ode mne, že slavíci odletěli. Dávno se neděsím, nebojím o ně. Domov jim ohlídáme.

Křoviny narostly – myslím, že brzy dojde na řeč o nových bytech. Pro dvě mladé rodiny.

Ne, nepůjdeme v stopách Františka Halase, řeč bude o Zábrdce.

Je neděle a pracovní povinnosti mne vypravily přes Klášter Hradiště, kousek za něj do lesů k Bukovině. A když jsem pak měl volno a odjížděl, řekl jsem si – odolný jsem už dost, roky dávno utekly, zkusit bys to mohl. Nepodlehneš. Zastav a sejdi se k ní podívat.

A to jsem věru neměl! Na můstku to po mne sáhlo, zatřepalo se mnou, vůně lesní vody zatančila pobřežím a já mazal pro foťák.

Musím se vrátit. Se sítěmi jako tenkrát, do vody skorců! Nic, nic z té krásy neodteklo! Horští žlutaví konipasi, jásot střízlíků a na kamenech, na kamenech stopy pobytu skorců. Letos tam prostě ještě musím. Věci, které jsem prožil v nádheře – a že jich bylo, před jedinou zavírat oči nedovedu. A kdyby každá z nich řekla – koukej zas přijít alespoň na chviličku, neodolám. Je to zvláštní, ale na sebe to vím. Sytí mne vzpomínání.

Zábrdka je za ten čas jiná, je určitě jiná, ale spadnout do toho bylo tak snadné.

Kdysi jsem k ní táhl novináře, když přišel – o čem že bychom napsali. Mne napadlo o Ní. Skorec se tenkrát nechytil a tolik bych ho potřeboval k textu. Je to nejhorší, když máte někomu v přírodě naplnit zadání. Jste z toho na nervy a krása je pryč. Proč bych měl úkolovat sebe i tady? V chrámu, který tak bezmezně ctím, kde mi je dobře, kam dávno patřím.

Tak radši vyrážím přírodou sám. S prohrami počítám, jsou to však vůbec prohry?! Vždyť mi je blaženě jen při tom třpytu. Při známém zavonění, které mělo být šikovně načasované a vím, že bylo. Teď se to kopcoví baví, jak že si mne po čase vychutnalo. Jak jsem tam prohrál u svodidla s kytkou.

Jak jsem zrak pozvedal do lesů a cítil je oddechovat. Jak moc dobře vím, co Zábrdka umí. Však sítě v kabinetu čekají – ty zvláštní, pro chytání nad vodou. Jenom je vzít, skočit do auta a odletět tam. A celé vše v dokonalé úctě zakončit zase u soutoku. V záhybu veliké řeky kde potok o jméno přechází. Ve skalních srubech Jizery, Mnichovu Hradišti nadohled. V zátočině, kde jsem tenkrát našel ten kousek dřeva vodou omílaný. Z vody jej vylovil a opatrně sušil. Pak zleštil železný otřep z měkčeného staletého srdce zvonu, přeměnil v brož a přikoval k tomu prkénku. Darem příteli Štěpánovi, za to jeho zpívání kytary při omlazeném hlasu zvonu nad soutokem. S chutí mu daroval. Z krajiny mojí i mé.

Zábrdka! Kolik jen přinesla chvil. A vzpomínkami, těmi se po cestách nových s takovou chutí vždy odstrkuji.

· 4. září v 15:59 ·

Pojďte se zaradovat. Přišlo další hlášení!

Je krásné, jednak je prvním ze Slavičího háje a také se v něm píše, že pták byl chycen a puštěn kroužkovatelem. To je na oslavu.

Pojďme slavit vyprávěním.

Při nočních odchytech táhnoucích slavíků nahrávka zláká často i druhy jiné.

Rákosník velký je jedním z nich, on ve slokách slavíka tmavého se tak trochu slyší. A zvědavost už vše zařídí. Poděkujme ptačí zvědavosti, zařídila vzácné poznání.

Ten ptačí cestovatel cestující v noci nad kotlem Klenice odněkud loni vyletěl. Někde vzdáleně od nás prostě vyhnízdil a letěl, ne poprvé do Afriky. Vyšlo mu to, přezimoval, vykrmil se tam na cestu zpět, domů. Někam, kde to neznáme. V Polsku u Mazurských jezer? V doprovodných rákosinách Prosny? V Německu, anebo vysoko ve Skandinávii? Nevíme. Víme ale, že se mu dařilo a přišel čas, kdy se poohlédl po ošoupané mapě a udal tradiční směr. Jestli znovu tou tečkou cestovní mapy byl Slavičí háj, nevíme, stalo se ovšem, že síť jiná křídla mu zastavila, tentokrát Africe blíž, v Itálii. Před cestou přes moře.

Už jsem to zmínil, tak ještě jednou pro radost větší – ten rákosník i tam vyletěl z dlaně člověka zvídavého – ne, nenažraného, který by ta jeho játra už nejradši viděl na vidličce.

Jsou daleké cesty opeřenců. Některých, těch stěhovavých, jak se říkalo dřív. Tenkrát, když jsem v čítance nad obrázky pozvedal oči do dálky netušíc, že jednou tomu budu tak blízko! V čítance nápadně přepodobné učit se zase už znát.

Ještě bych rád dnes při tom slavnostním končení sdělil, že chytání do zimovišť odlétajících slavíků výborně zapadlo do tématu pohnízdního pelichání adultních ptáků. Získal jsem důkazní podporu pro některé domněnky a to je přímo báječné! Pelicháním jsem se zabýval opravdu dlouho a byl si vědom, že některé věci prostě jen chytáním nikdy neověřím. Třeba to, že ptáci ve svém místě jsou – a pak „někdy“ zmizí. Nyní vím kdy a v jakém stavu opeření.

V tématu je stále dost „neznámých“. Je velmi složité některé úkoly plnit. Ale třeba právě výše zmíněným momentem je vidět, že trpělivost, hledání a třeba i počkání si na kvalitní elektroniku je cesta. Témat a podtémat si lze v oboru navymýšlet ještě opravdu dost. Velmi s tím ale váhám, protože povahou patřím k těm, kteří už trošičku litují, že pro odchyty noční nezbylo na hnízdiště. Na ten v sílícím smutku prazvláštně nádherný čas utichání k výměně peří. Letos jsem – a je to strašné – spoustu hnízdišť ani nenavštívil. Nešlo to z časových důvodů.

Když jsem ale dnes nad ránem v předběžném hodnocení nočních odchytů vzpomenul toho nedostatku, mávnul jsem nad tím nakonec rukou. I když jde o výzkum a myslím to vážně, nemusím za každou cenu postihnout vše. Jezdit chytat z povinnosti a odškrtávat splněné.

Sice to nevidíte, ale mávnul jsem rukou u kávy nyní znovu, že to tak prostě bude. Musím mít se slavíky radost, nebránit novému a v kuse se těšit. Klávesy vepisují, že to tak je.

Ještě by se v místě chytali třeba rákosníci, dovolit si to už ovšem nemohu.

I moji svobodu hlídají pravidla.

Tak, u konce je i vybraný zářiový odchyt slavíků. Byl neúspěšný, chytání uzavírám. Označeno jich bylo přes dvě sta a desítka tmavých.

Jel jsem večer dřív, mělo být krásně a bylo.

Natáhl jsem sítě a připravil zdroje pro přehrávání slavíků, tentokrát tří, tedy i modráčka. Pak jsem chodil po polích plných kamení a hledal ty drahé. Ještě jsem to nezapomněl, i když zrovna v těchto místech naděje moc není. Našel jsem střípek z hrnku, pradávného. Vyorávají se tu prý daleko starší věci.

Viděl jsem v bezinkách, jak léto se nechce dát, ale van tlející řepkové slámy mne ihned upozornil, že změna stojí ve dveřích.

Mám rád nálady krajiny, vím, že sled mají kamenný, jen vždycky chviličku probíhá přetahovaná. Starší a unavený vždycky prohraje a tak lačný podzim bude mít vrch.

Ráno se objevili ptáci a dokonce i v sítích! První za šera aktivují červenky. Chycené jsou všechny mladé, letos někde narozené a míří k vysokým horám a potom k moři. A jednou nazpátek, až čas zase popoběhne.

Sem přijde zima, zapadají větve a potok bude mít vodu. Z úcty k tradici ji má slíbenou.

V noci přijela policie do pole pomoct a ochránit mne. V dáli hlaholil slavičí zpěv, a tak jsem měl důkazy po ruce. Bylo to rychlé a přátelské. Ve čtvrt na tři, právě jsem fotografoval měsíc.

Nachytali se rehkové zahradní, barevní ptáci. Rákosník proužkovaný, zpěvný, obecný, velký a cvrčilky zelené. Ještě táhnou. Z pěnic černohlavá, slavíková, pokřovní, hnědokřídlá a nějaký ten drozd.

Pak jsem vše zabalil a místa uklidil.

Už letos nepřijdu, ale za rok, za rok se objevím rád. Až přejde zima i jaro, až prázdniny zaklepou na dveře školákům o jeden rok starším. Pak místa pro sítě znovu obnovím.

Ano, je-li pro mne příroda knihou rozlistovanou a umím-li už zkušenostmi víc než na začátku, umím číst i mezi řádky. Sdělení, která tam vepsána nejsou.

To je ten proces přemýšlení – bádaní, řeklo by se vznosněji. K informaci dané přidáváte vlastní dohledávání. Podepřené zkušeností či vyburcované fantazií. Ale funguje to. Často pak zjistíte, že dosdělené či událé později jste vlastně tak nějak tušili a to i přesto, že to opravdu zpočátku byla víc fantazie.

Tak jsem přišel na celou řadu objevů, častěji spíše jen stop v oblasti kroužkování, které mne doprovází.

Poslední se vztahují k letnímu odlétání slavíků a jen co vše přepíši do správných záznamníků, začnu tam s těžbou. Těším se moc, limity-nelimity. Vím už teď, že stejně jako když dívám se po zahradě a tuším „že najdu“ (viz předešlý díl), i tady mne soubor dat obohatí. Hodnotou přidanou ke všemu už teď jeví se diskuse, jež chytání provázejí. Na síti tak trochu jiné – sociální, důležité však neméně.

Číst mezi řádky mi dopřává uvidět zárodek budoucích poznání v čase, kdy jasné to vůbec nebylo. Svolává do hlavy soustředění k místům, kde by se klíčové mohlo ukrývat. Něco, co rozsvítí tam, kde objevy dosud dřímaly v přítmí. A takových určitě je!

Mělo by vás to nebavit? Hledat a snažit se nacházet? Být zítra chytřejším, zkušenějším. Nebát se sypat si hlavu popelem za chyby v putování. Dát na ně záplatu tušení nových. Když nohy vás podrží a ještě dojdete dál?

Dnes, dnes snad konečně předpověď vypadá, že by se mohla udržet. Od půlnoci do šesti zdají se hodiny klidné, k odchytu zářiovému, který jsem co pojistku plánoval, vhodné. Tak uvidíme.

Tah ptáků, kteří to s odletem ještě během léta mysleli vážně, se vhrnul do finále. Cestují počasí-nepočasí podle staletých scénářů, které podědili, to jenom my se v tom neumíme (zatím) nadobro vyznat a dokázat sčíst.

Kdo by snad hledal nesoulad s nadpisem, není to tak. Do poslední věty mne hbitě vehnala pokora.

Kniha knih, čtená pomalu a do písmene, mé druhé (anebo první?) profese vypadá nějak takto:

Chtěl jsem navzdory rozhodnutí jet ještě pod topoly chytat.

To jejich listí má před podzimem tradiční vůni. Ne, nehledejte ji po parfumeriích, leda tak přírody!

Ale nevyjel jsem. Předpověď operativně překopali, na to mají právo v cestě za nejpřesnějším doporučením a já stojím místo toho v zahradě. V pár metrech čtverečných, které jsem si kdysi zaplatil k životu. A navzdory velikým problémům s usazením domu dnes je to nejtajemnější místo Kněžmostu. Dávno mi věříte, vím to. Ale přesto – přihazuji důkaz. Bude z pravěku, takové už tu taky byly.

Déšť nejen dolil do jezírka trošku cenné vody (složitým mechanismem, na kterém jsem pracoval dva dny, je do něj přepouštěna voda od hlavního okapového svodu), odhalil při tom i další industrii.

No, podívejte sami, nechtěli byste kolem takového chodit. Takže se vraťme zpět někam do časů, kdy se tady štípaly valouny pazourků a prý i achátů kozákovských, to když byla nouze.

Kdosi zručný přede mnou ho vyrobil a některá jej jednou prostě z ruky upustila. Pak už přichází déšť před moje oči. Jsem další rukou na předlouhém běhu, jež nástroj zvedá, moje už jenom k odivu. A k uložení do rodinného muzea. Už tam těch exponátů je! Ještě pár dešťů a budu muset dům přistavět.

Dávné smetiště? Ano. Problém s tím nemám.

Mrchoviště? Když se tu tolik zvířecích kostí nachází? Proč ne? Ani to mi nevadí.

Pasuji sem, je mi tu královsky a kout bych nevyměnil. Půjdu si zase tam sednout, už neprší a budu mít v hlavě po úvahách – co všechno se tady muselo stát? A zakončím tradičně – Čas! Čas je tím fenoménem, který vše řídí. Přestavuje, ukládá, zapisuje, posouvá, vybízí, chystá.

Kéž jej každý z nás držíme v uctivosti..

Když je něco naposledy, člověk k tomu přistupuje jinak. A proklíná čas.

I chytání slavíků v roce 2018 mělo mít někde konec a ten se dostavil s nulovým výsledkem dnes ráno. Není to tak, že by nějaký slavík k jihu ještě neletěl, ale výsledky pro projekt jsou již předvídatelné a není potřeba stíhat každého slavíka.

Až vše spočítám, výsledky se zde objeví.

Není to nuda v chytacím místě, obzvláště takovém jako je biokoridor po Horami mezi dvěma Bousovy. Leží ve směru západ – východ a je přirozenou čárou, čekající v kterémkoli místě ptáky zachytit, nasytit, schovat a ubytovat.

Dnes odchyt začal po ránu v síti lapenou poměrně vzácnou pěnicí vlašskou. Kroužkoval jsem podobnou naposledy v roce 1986, je to vždy veliký svátek. Chytil se další velký rákosník, budníček větší, jejichž tah před týdnem začal naplno, chytli se menší rákosníci – zpěvný a obecný, cvrčilka zelená, pěnice slavíkové a dokonce půvabný stehlík. Těch v místě bývá v tomto čase dost, ovšem drží se stranou sítí. Byl tedy s prostředím, kde jsem prožil letos tolik času, dotekem na rozloučenou.