Já se tam vrátím…

Ne, nepůjdeme v stopách Františka Halase, řeč bude o Zábrdce.

Je neděle a pracovní povinnosti mne vypravily přes Klášter Hradiště, kousek za něj do lesů k Bukovině. A když jsem pak měl volno a odjížděl, řekl jsem si – odolný jsem už dost, roky dávno utekly, zkusit bys to mohl. Nepodlehneš. Zastav a sejdi se k ní podívat.

A to jsem věru neměl! Na můstku to po mne sáhlo, zatřepalo se mnou, vůně lesní vody zatančila pobřežím a já mazal pro foťák.

Musím se vrátit. Se sítěmi jako tenkrát, do vody skorců! Nic, nic z té krásy neodteklo! Horští žlutaví konipasi, jásot střízlíků a na kamenech, na kamenech stopy pobytu skorců. Letos tam prostě ještě musím. Věci, které jsem prožil v nádheře – a že jich bylo, před jedinou zavírat oči nedovedu. A kdyby každá z nich řekla – koukej zas přijít alespoň na chviličku, neodolám. Je to zvláštní, ale na sebe to vím. Sytí mne vzpomínání.

Zábrdka je za ten čas jiná, je určitě jiná, ale spadnout do toho bylo tak snadné.

Kdysi jsem k ní táhl novináře, když přišel – o čem že bychom napsali. Mne napadlo o Ní. Skorec se tenkrát nechytil a tolik bych ho potřeboval k textu. Je to nejhorší, když máte někomu v přírodě naplnit zadání. Jste z toho na nervy a krása je pryč. Proč bych měl úkolovat sebe i tady? V chrámu, který tak bezmezně ctím, kde mi je dobře, kam dávno patřím.

Tak radši vyrážím přírodou sám. S prohrami počítám, jsou to však vůbec prohry?! Vždyť mi je blaženě jen při tom třpytu. Při známém zavonění, které mělo být šikovně načasované a vím, že bylo. Teď se to kopcoví baví, jak že si mne po čase vychutnalo. Jak jsem tam prohrál u svodidla s kytkou.

Jak jsem zrak pozvedal do lesů a cítil je oddechovat. Jak moc dobře vím, co Zábrdka umí. Však sítě v kabinetu čekají – ty zvláštní, pro chytání nad vodou. Jenom je vzít, skočit do auta a odletět tam. A celé vše v dokonalé úctě zakončit zase u soutoku. V záhybu veliké řeky kde potok o jméno přechází. Ve skalních srubech Jizery, Mnichovu Hradišti nadohled. V zátočině, kde jsem tenkrát našel ten kousek dřeva vodou omílaný. Z vody jej vylovil a opatrně sušil. Pak zleštil železný otřep z měkčeného staletého srdce zvonu, přeměnil v brož a přikoval k tomu prkénku. Darem příteli Štěpánovi, za to jeho zpívání kytary při omlazeném hlasu zvonu nad soutokem. S chutí mu daroval. Z krajiny mojí i mé.

Zábrdka! Kolik jen přinesla chvil. A vzpomínkami, těmi se po cestách nových s takovou chutí vždy odstrkuji.