Zaměřeno na slavíky

Jako před týdnem. Jsou tři a nemohu spát. Táhne mne to do bažin. Co se tam asi událo za fůru ptačího času? Jim běží život daleko rychleji. A mám tam otazník, který bych rád narovnal ve vykřičník.

Do mlýnské zahrady nahlíží ráno a den bude švihácký, vypočítal jsem si to z předpovědi.

Kolik za podobných nocí přiletí ptáků domů sem k nám? Ornito-doprovod přijede malinko později, jsem tedy nespěchavý. Kněžmost dnes nezapáchá, nechápu, co se děje. Chytací den musí tak vyjít! Panely kývají autem, kdyby snad rutinou oči se zavíraly. Jak by však mohly! Už vidím zas v travách bekasiny vyletovat a kvičet chřástaly. Uhýbám žábám, co z Hrádku až shora putují na trdliště. Moje vědomí zas už na nic nečekalo a hned u lipové hráze Brodku přepnulo k souznívání. Nechám ho tak, ať si je zas samo sebou. Všechny tlaky pracovní, všechny hlouposti zbylé, ať mlhou odtáhnou, kde o ně stojí. Já tady ne.

Mlha je těžší, než byla před týdnem, ale to se mi hodí, jdu totiž líčit na modráčka zpod kazatelny, toho mazaného. Ještě jsem ani nepřeskákal stoku po žebříku a už ho slyším. Ta jeho píseň je jiná, než mají souputníci kolem po mokřinách. Bravurně umí cvrčet jak Locustella luscinioides! Moc se tím bavím, vylétá nad rákosí poblíž probuzených lagun, odkud vystartuje – tam se nevrací. Ale neposedí. Dneska je v ráži, to on už bude v páru! Třicátého je datum, které to umožňuje. Síť pnu do ulice, kde jsem prve zkrachoval, dnes ale k pomoci přibírám mlhu. S přehrávkou velice opatrně, abych to nepřepálil a hned dálkově vypínat. Jen vždycky nažhavit a potom čekat. Nejde to. Stojím vylezlý na tyčovém označníku ve skruži, oranžovo-černém, převodu plynovodu. Tady je totiž sucho a gumovky v ledové tříšti nezebou. Trčící u tyče, svírám ji rukou, když jíní se v místě rozpustilo. Myslím na mistra Hrušínského v Obecné škole a kluky s jazyky krvavými od zábradlí. Tady by dopadlo stejně, kdyby to vyhlásil po drátě rozhlas. – A první chybička! Slavík, letící nad kanálem, přefrčel půl metru nad hlavou a zaměřil mne. Koncert končí, balí se fidlátka. Já ale bývám nevzdávavý, to už by mohl vědět. Vím, že má kroužek, dobře to vím… Přestávám ve zpěvu taky, je pauza k vynadání. Dávám pak v taktice pozměněné k odpálení do bažin píseň skandinávského tundráka a velmi opatrně od tyče pokus sleduji. Neskutečné tóny z repráku, v kterých se ale i on tak trochu najde. Z pravé strany od vetchého posedu se zavlnila přesně v půli jemná síť od zámořského AVINETu, koupená spolu s jinými za totáče známým v Anglii. Dáma v letech, ale nic z časů, kdy byla ve formě, nezapomněla. Dal jsem jí přednost před novější jiné provenience. V žlutém pozimním rákosí jsou totiž víc vidět. Nespěchám, hluboké síťové kapse věřím. Ani si to dovolit nemíním, toto je chvíle, kdy by se napětí dalo naporcovat. Bude v hliníku, nebo ne? Modráček v síti působí jinak, než v pastičce. Je vidět po břiše s přetemnou hrudí. Už jsem mu na dosah, už kroužek vidím. Nikdo tu ještě okolo není, tak si můžu dovolit mluvit nahlas: „Ty jsi ten důkaz, že kout má cenu chránit! Máš i na jihu adresu při sobě uloženou, nevím, co děláš po cestě, ale vím, že to ovládáš. To už z kroužku vyčíst dovedu“. Pak jde na váhu, fotí se peří, prohlíží tuk. Zaměřuji křídlo, nakláním křídelní krovky ze všech stran, abych se naučil i jim porozumět a volám hostům, zda už se blíží. Ano, jsou čerstvě v místě a modráčka budou moct zažít. Jinak bych ho pustil a čekali bychom na jiného. Když ho pouštíme s opsaným kroužkem, je rád a vyčítá si, že znovu naletěl. Máme to od něho určitě naposledy. Ach jo…

Ptáci se chytají pastičkou všelijací. Vysvětluji mladému zájemci, kterak si poradit v rákosí se strnadem, ale i s červenkou. Dívá se pozorně a všechno fotí. V otázkách, jak jeho kolega před týdnem. Chci, aby mladí viděli z tématu právě i sklopky. Aby si zkusili, jak věci fungují. Aby si uvědomili, že nejen z japonských sítí živeny jsou kleště. Pak ale přeci jen síť jednu stavíme – v místě, kde do Nového rybníku spojnicí natéká příležitostně Kněžmostka. Zpívá tu modrák, kterého nejspíš znám z minula. Bude-li to tak, hodí se jej zvážit a hmotnosti v pokusu cenném porovnat. To se povedlo a mladý asistent hlásí, že tenhle je jiný, s tou modrou jiný…

Má pravdu, samozřejmě. To je ta nádhera okolo modráčků, že jeden pták není stejný. To baví hodně! A platí to i pro samičky, jenže my takovou dnes nechytili. Sklopku totiž obsadila rychlejší červenka a kolem sítě se mihla modráččí dáma těsně za tyčí. V tichosti, jak ony umí.

Rybník se vypouští, jsou na něm bahňáci, my ještě sítí chytili bramborníčka. Černohlavého, tedy bramborničku. Spěchá už na poledne. My víme, že čas je odtud padat, děkujeme si vzájemně – a jak předesláno – padáme.

Já se sem vrátím ještě. Prohrát končiny kompletně. Spočítat páry a držet jim palce. Po prvním týdnu dubna mne ale jako vždy zavolá křoví. Gumovky zastrčím do police a vstoupím do pevných bot. Za vůní trnek. Kvetoucí křivatec nahradí jabloně, a po té vůni se letos už nejspíše docela zblázním. Neznám totiž po světě nádhernější!

Přichystal jsem pro vás ještě jeden text volnější, než přijde sobota a cesta do bažin za modráčky. Budeme chytat samičky, už by měly být ty zkušenější doma.

Titulek znáte z písně od Kamelotu, půjčil jsem si jej pro první obrázek. Vidět byl z náhorní plošiny nedaleko Bítouchova, kde mám montážní práce.

Místo je za okrajem rozšíření slavíků, ale když se podíváte mezi duhu a stěnu Příhrazských skal (zcela vpravo), tam někde uprostřed vine se Nedbalka v roklině Dolců. A tam už mnichovohradiští slavíci pravidelně jsou. Kdo chodí s námi na VPZ, vzpomene jistě (kroužkovali jsme tam krom jiného sojku).

Tady za Zvířeticemi jsme už za druhým břehem Jizery, krajina se obtáčí lesy a to pro slavíka není.

Pro zpestření nabízím obrázek sýkorníku s okovaným vchodem (měď ztmavne), který je součástí sestavy. Kdo zná logo ČSOP, ten jej s posílenou představivostí ve výřezu najde.

V místě se prohání vítr jak o závod. Poblíž je úhledná vodárnička a dva královské ořešáky. Jinak nic, jen zmíněný vítr. A přeci jsem uslyšel melodii, která mne z výkonu vyřadila. Zpěv jsem poznal hned, málokterý pěvec umí podobný repertoár, ale postavičku nikde nevidět. Oba stromy šlo přehlédnout snadno, nikde nic. A přeci jsem ji našel! Podzemní část zásobníku byla též úhledně zatravněna a po úbočí kryta trnitým skalníkem. Tam byl domov konopky, zpívající za domkem na plotě. To už se ale kolem hnal drobný krahujec, až mi rýč málem vyrazil. Vůbec mne neviděl a naštěstí neviděl ani konopku, protože – kdyby se mu ji povedlo zvednout do vzduchu, rozdílem rychlostí by snadno byla jeho. Ještě, že tak – a stromy, až se olistí, pěvce vezmou pod svoji ochranu.

A ještě jedna ptačí návštěva se tu ukázala. Nad hlavou velmi nízko a v obří eleganci si s povětřím pohrával luňák červený. Zastavil se nade mnou, vykrojeným rýdovákem udržoval pozici a vůbec se nebál. Zvláštní. Kdyby to bylo na průletu Maltou, co je součástí evropské kultury, už by z rýče vyšel oheň a dravec se v krvi poroučel. K pobitým druhům na korbě teréňáku. Tady jsme naštěstí v Česku, převážně kultivovaném, a když už jsi milý luňáku doletěl až sem, buď pěkně vítán! A šestého se ukaž znovu, to bude kolem vysázeného stromořadí zahajovací slavnost a lidé si tě rádi prohlédnou…

Vstávám ve dvě, po jistotě. Věci jsou od večera v autě, jedu na modráčky.

Za stěrači prošel obrovský měsíc, kněžmostský jih je na rozhraní světla a tmy ještě o třídu hnusnější. Montážní plechové krabice, známé z polí od Prahy, nadzvedávají boseňský kostelík, tedy jeho figuru, zhruba tak od pasu. Kdyby nezmizel větrolam, aspoň by hrůza nebyla vidět. Kostel kněžmostský se portálem vpasoval mezi obří nerezové sudy, krajinou páchne sirovodík. Močály přiklápí mlha jak na blatech, čápi z komína odletěli, zřejmě nadobro. Je to už docela jedno.

Na panelce mám na pátou či o něco později schůzku s pomocníky. Jsou jimi sourozenci z mladých ochránců přírody s doprovodem. To už mám lajnu vypnutou, modrák vábničku doprovodil. Ono to půjde.

Jeřábi křičí z louky a bekasiny vyháním z kaluží čvachtáním bot. Pod kazatelnou zpívá druhý slavík. Je to ten zkušený, co přiletěl v rekordu. Zpívá opravdu předpisově a vzlétá nad rákosí. Návštěva je už na místě, děti si přejí budníčka. A už proti přehrávce slavičího zpěvu jeden letí. Kroužkujeme a k tomu několik rákosních strnadů. Ozývá se z laguny chřástal, bekasiny se vrací. Husy jsou ve vzduchu, tedy houseři. V poli hoch vypichuje dvě čejky a vnáší do seznamu v notýsku. Znám tuhle partu z Vítání ptačího zpěvu, i proto jsem je na modráčky vzal. Vím, že pro ně to má cenu, zažít takovou věc a opravdu jsem s nimi spokojen. Jsou soustředění, vychovaní. Alespoň můžu po čase odpovídat na otázky, které by mne nikdy nenapadly.

Den se dávno rozhostil a modráček v síti není jediný. Odjet bez cílového druhu lidi nenechám, měním strategii. Dochází na pastičky a v nich hubené červy. Instaluji podporu a sázím na první kontrolu. Nic ale ve vrbě není. Jdeme přes pole na místo číslo tři, k malému prameništi. Provokačka nezabírá, je ticho. Vyprávím o trpělivosti, o ztišení a naslouchání. Vše ještě opakuji a znovu čekáme. Pohled na mladé přírodovědce je příjemný, maminka může být hrdá. Dostali pírka z bekasiny, která jsem sebral na kaluži. Chtěli by takovou chytit, nechytám se. Nemám s sebou správnou síť. Z laguny vystoupává hlásek začínající zadrháváním. Modrák! Tak i tady už je. Líčíme a už ho vidíme na větvi, jak se rozčiluje. Odcházíme na kontrolu jinam, přes potok. V sítích pár modřinek, odcházím ke sklopce do vrbičky. Nalíkl jsem tam plátěnku, to kvůli chřástalovi. A je z ní stan! Příliš možností není. A ta nejžádanější platí. Máme ho. Víceletý bez kroužku. Maminka dětem říká: „Jak si pan Kverek v rákosí zpívá, chytil se.“

Instalujeme atelier a všichni se fotí. Měříme, záříme, propouštíme. Vracíme se k prameništi a tam je sklapnuto též! Stoprocentní úspěšnost. I tento mokřadní slavík je starší. Vše se v určení rutinně opakuje.

Labutě se po desítkách přesouvají do řepky, pak ten nápad půjdou zapít. Vidět jich třicet přistávat v tom salátu je zážitek!

Třetí modrák se nechytil a návštěva odjíždí k obědu. Já vydržím, čas je dnes přenádherný a posed se konečně povětřím neklepe. Vysekal jsem novou ulici tak, abych do ní viděl, i tak je vše marné. Jen další strnadi a nový budníček. K večeru se vyrojil jakýsi blanokřídlý hmyz a ptáci se slétli snad až od Boleslavi. Nikdy jsem podobné neviděl, přispělo asi počasí a já nad močálem už znovu žasnu.

Neznám ani strnady rákosní takto fungovat. Krmili se jeden přes druhého. Než jsem vše zabalil a terénně posvačil, začali přilétat špačci. Vůbec jsem netušil, že by tu mohli nocovat. Prošel jsem ještě pobřeží Brodku, kde byla nula ve výsledku a špačky nechal posedat. Musí jich být pořádná cifra, jméno má „černo“!

Auto po panelce poklapává a míří navykle k silnici. Do louky přistává hejno lučních lindušek, roky jsou tady jako přes kopírák. I lindušky jdou sklopkami kolem kaluží chytat, to ale k zopakování nechám až v jiném životě. Budu profesí badatel nad slavíky.

Ve 22 hodin a 59 minut nastává rovnodennost.

Ne – až tady budou, až keře zabouří v tónech vyhlížených… teď! Teď to je nejkrásnější! Český slavičí rok se sklání do vstřícně otevřených dveří.

Měl bych započítat i červenky, ty jarní proud otvírají. A s nimi úhledný bramborníček kolem cest po metlicích. Ten otužilejší s černou hlavou, dřív tolik vzácný! A dnes? Až o sobotě vydám se na močál za modráčky, bramborníčka tam uvidím. A kdybych měl čas, chytím ho sklopkou. Na krtinci, jako dřív. Víte, proč tam jsou ještě krtince? Protože jsou v zemi pořád červi, chemie mokřad nepřejela, je pro něj drahá. Červi = krtince = nádherný bramborníček! Toť šňůrka perliček statečné „krajiny před rájem“! Té, jež mám k naučení se.

Prvním slavíkem každého jara je modrák. Mám dát fotku pro toho, kdo přichází míň a neviděl ho dosud? Jednu z odchytu…

Příběh.

Každý kroužek, který kleště zavřely, psal v čase místní jedinečnost. Záleží pak jen na nás, jak jsme pro chvíli vnímaví, co na to Štěstí, a zda na to nezapomeneme.

Slyšel jsem ho tehdy z bochníku Brodku. Vzadu jsou dva. Diví vepři si o větve těch vrb otírají zablácené štětiny a jejich dámy v pahnízdech z trávy vrhají potomstvo (to všechno zjistíte během sklopkaření). Šel jsem ta na něho pastičkou, ale přinatáhl i síť, nějak se mi to nezdálo. Chytil jsem nakonec dva, každého jinak. Oba loňští, jeden už označený. U modráčků to nepřekvapí, jsou jako moudivláčci. Kroužkovaní často. A každý kroužek nově nasazený má šanci velikou na zástih jinde. A už to z kroužku odečítám – OZZANO ITALY. Slavíka jsem pozdržel v strachu. Ne 2x. 3x jsem znaky projížděl i fotil! Modráčci nejjednodušší nejsou na stanovení věku občas. A tady svítil čerstvý kroužek centrály, které jsem se na mezičce začínal najednou bát. Je loňský, letos chycený na jihu za Alpou? Dali mu do seznamu dvojku, jako dám já? Na hliníku jsem vnímal i rýpnutí kleští, a kdyby starší byl, bahenní soli by to provalily. Kov je na ně alergický. Dávám 2K, jsem si tím jist. Pouštím jej. Zase už zpívá „Ital“ poblázněný. Hlášení od nového století nikde nepřešlapují, jak tomu bývalo dřív a tak mám výsledek brzy doma. Odechnutí bylo slyšet možná až u Brodku v rákosí. Všechno sedí a navíc – ten pták má následnou kontrolu v pobytu. Bonus jako hrom! O cennou větu toho prozradil víc.

Pojďme tedy dál…

Když už modráčci zpívají nad rákosím, je čas slavíků megarhynchů. Těch, lidem nejznámějších. Boty přestávají čvachtat lepivým blátem a tuhnou „floky“ z trnek. Keře jsou v květu, jde o svátek svátků. Kdo stejné neprožil s reprákem v dlani, neví, co dokáže pár žhavých tónů na koberci jara. Zlatý hřeb slavíkaření! První sólisté se moc nechytají, nebývají při chuti. Čas to ale změní. A když se květen ukotví v krajině, šance je na „uhra“. To potom nad pastičkou mluvíte nahlas a ruce by mohly solit housky v pekárně. I bývaly časy, kdy jsme vyjížděli i na tundráky. Za tamním znalcem Bobem. Příležitost příležitostí a já za ni dodnes nepřestávám děkovat…

To už se ale slavičí rok u hnědých obecných prosmýkl hnízděním, neúspěšní, co to přežili, si vše zopakují, a spěchá se pelichat. Mladí omezeně, staří nadoraz. Léto už taví kraj jaksepatří, pak i to pomine, už sahá si po tepu a pod hvězdami se začalo pospíchat. Dnes je až neskutečné, že i tady umím být s nimi. Do poslední urousané naděje. A pak? Ale tam jsme přeci byli nedávno. Teď všechno začíná. Slavičí rok se ohlíží za rovnodenností, dívá se na hodinky pohledem přísného arbitra, spouští je – a půjdeme na to!

Tento obrázek jsem rozbalil mezi dárky. Čerpá ze slavičí knížky.

Ve formátu A3 už visí na zdi.

Byly to krásné časy a dobře, že se mi nevyhnuly. Měl bych dál tolik plánů se psaním, ale jsem pomalý. Když ale začnu, už mne to nepustí.

Na besedě v Mnichově Hradišti budu moct o knížce promluvit opravdu z hloubi. Příběh vznikl u nich, přestože slavičí kout už neexistuje. Snažil jsem se se společností, která v okolí hospodaří, domluvit vstřícnější chování. Kdyby totiž uváděli v život možnost „přechodových pásů“, hnízdiště by nezaniklo. V Bruselu řešení našli, a když jsem se dotazoval na jeho uvedení v život, bylo mi řečeno, že je to byrokraticky vleklé a nevyplatí se. Tak jsem zase šel. Možná chcete říct, že toto je v gesci úředníků, že bych s tím nemusel utrácet čas já a dělat si nepřátele pro zpupnost. Nikdo jiný však hlas nepozvedl.

Některé slavíky z toho místa jsem pak potkal jinde, kroužky to řekly. V hluboké strži vedle železnice. Velmi temné místo se svítivým potůčkem v stařičké olšině. Kdybych o tom plácku věděl, v příbězích by se objevil. Chodím za tu dráhu chytat dodnes. Oni si ptáci dokáží ještě najít záplatu na bolest, dá to však shánění. Nejvíc mne mrzí to osamění. Moje osamění. První by měli bubnovat myslivci. Čekal bych malíře krajináře. Jasně, nejsou. Tak aspoň nějakého učitele – osvícence. A víte co – třeba zastupitele. Proč jim to je jedno? Někoho od rybářů, od spolku včelařů, od houbařů – prostě bývalé složky Národní fronty. Anebo od lesníků. Vždyť les s okrajem jak růže na střelnici, je neodolný.

Slavíci bydlili v límečku při dubovém lese, co svobodně vstoupil do polí. Byly tam trnky z toho obrázku. Přesně takové. Znáte je, jsou trpké a kvasilo se z nich víno.

 Je moje sezóna plná rituálů, proč by nebyla? Dělám výzkum, aby mne bavil co nejvíc. Když v patině kuličky v závěru léta dozrají, chystám se chvíli ustát obličej odporu, který mi naskočí po ochutnání, ale dát si musím. Mám ty keře rád. Patří do erbu mojí krajiny. Z obrázků prostých, však nálad jedinečných!

Doba, která mne před půlkou března navštívila s jistým upozorněním, je též příležitostí k pohledu zpátky…

Vždycky to bylo krásné, ale pokaždé jinak. Zkraje jsem se učil chytací taktice a objekt zájmu okukoval tak nějak po povrchu. Poznával jsem jeho prostředí, nároky. Po pár letech cesta když viděla, že nikam nescházím a myslím to vážně, začala mne sama navigovat a chystat úkoly. To jsem potřeboval, to se mi hodilo! Dostal se mi pak jednou poctivým chytáním do ruky první divný slavík, a právě pro nasbírané zkušenosti se dlaň po okroužkování hned nerozevřela, zůstala čekající. Dozkoumání jedince a následná chuť hledat informace v temnotách Evropy už další směřování nastavily. A nutno říct, že mezidruhové křížení slavíků je pro moji práci dodnes klíčové. Máme ovšem štěstí s naší republikou, že ač pruh překryvu hnědých slavíků vede mimo nás, „čára“ je rozvolněná a i za ní se občas dějí věci! Ostatně, tady to začalo i pro dnešní odchyty v Polsku…

Je jiné to chytání dnes.

Je jiné, pečlivější a košatější. Pravdou ovšem je, že dnes se v terénu pracuje úplně jinak, než před třiceti lety. A vše se zrychlilo. Jen slavíci jsou pořád stejní. A je to vůbec pravda? Jistěže ne! Nejsou už tak démonicky tajemní. Posledním průlomem hned po přidělených přístrojích k zapisování cesty je dovednost pochytat je na podzimním tahu. Toť téma očekáváním přetékající. Tam čekají jistě ohromné objevy a skvělé je, že se mohou týkat obou druhů, byť zatím spíše tohoročních mláďat na první cestě. Staré slavíky dosud nachytat neumíme. Jejich taktika bude jiná.

Už samo řemeslo vyžaduje cit a vytrvalost, pak ale nebývá nouze ani o překvapení. Pod síťkou je místo slavíka hranostaj a i když ho pustíte, sklopka je cítit týden. Norník síťku poškodí, než se mu podaří utéct, když se však chytne slavík tmavý napůl bílý, štípete se chvíli v zmatení do tváře! A teď si představte, že jdete k úkolu, kde v místě je vzácný slavík sám. A vy jej musíte dostat před lidmi do ruky. Ke sklopce v hrdosti po břiše přilézáte a on ji obsadil zahradní rehek. Ne, že byste takový klenot rádi neviděli, ale za dané situace byste jej nejradši odvezli na druhý konec hranic. Slavík zatím zařízení okoukl a pokračování může být těžké. Proto je nejlépe po jaru, když po vás nikdo nic nechce a vy si v oblasti chytáte podle chuti. I to se ale rychle může změnit, stačí, aby se o kus dál ozval hlas úleku hrubší, a pot límec nepobere. Taková situace v Česku může být už od posledních hodin dubna. To mohou roští být opravdu tajemná. Nejlepší na tom je, že většinu možných cílů v prostředí ani netušíte. Spadly tam v noci či nad ránem, pak se nakrmily a teď někde v příšeří studují tahovou mapu. Před večerem síly doplní, a pokud jste byli šikovní, do další etapy jdou už s přiděleným číslem. Pak doma koukáte na obrázek, který bude muset postačit pro vzpomínku na jednu neznámou ptačí cestu. Až se ale štěstí unaví, objeví se v počítači vzkaz ze stanice z Prahy, že kroužek tam a tam potkali. Zde k tomu 36 roků zatím nestačilo.

Není ale nudné ani dnes chytání po křovinách. Zejména překlopkami.

Letošní vycházka pro veřejnost se uskuteční v regionu Obrub.

Vyjdeme na okraj pískovny a zmizíme v lese zvaném Pteč.

Natáhl jsem tam první půjčenou silonovou síť a navíc sklopkou chytil cvrčilku říční. Z nedaleké vsi kousek od Obrub mám manželku, takže místo máme prošlapané. Tedy z dřívějška, dnes je těžbou písku výrazně pozměněné. Je tam ale část uchráněná, kterou též navštívíme, už jsem s vlastníkem vše dohodl.

Přijďte večer, ke zprávě se rozepíši podrobněji, ať vás nalákám.

Od dnešního dne povyšuji všechny dny následující do hodnosti – cenné.

Byly časy, kdy jsme stavěli čapí stožáry. Když se čápy podařilo ubytovat, kroužkovali jsme mláďata. Už nestavíme, dnes to dokáže zařídit mnohá organizace, necháváme to jim, jsou lépe vybaveni.

V Kněžmostě stojí hnízdo v lukách u Koprníku od roku 1997 a je obsazované. I letos už tam čáp je. Toto jsme osadili v roce 2014 a čápi o něm vědí. Loni dokonce pár pobyl velmi dlouho, byl však mladý a na potomstvo to nebylo. Měli jsme ale radost z toho zájmu a říkal jsem, že – jestli ptáci přežijí, za rok to může vyjít. Zdá se, že přežili, před chvílí přiletěli a jak to bývá, samička po cestě odpočívá, on nad ní stojí.

Jsou to momenty, které v ornitologii vyhledávám a silně je prožívám. Známe-li, co střelci v Libanonu čápů postřílí na obou tazích, člověk je až dojatý. Teď sedí na hnízdě, které ještě odpoledne bylo prázdné, čekající. Jel jsem z údržby naučných stezek a napadlo mne přeci jen ke komínu odhlédnout. A už jsem hledal místo k zastavení.

Zasloužený zážitek.

Jak jsem loni řekl předsedovi ČSO v rozhovoru pro Ptačí svět, že jednáme o zvětšení ptačího parku, tak se v tuto chvíli stává. K dispozici získáváme severní část za potokem v místě třešňovky. Chci ovšem k této události přistoupit rozvážně, celou ji určitě keři nepodsadíme, budeme tentokrát myslet i na rostliny a motýly.

Přímo po severní hraně se táhne divoký živý plot šíře dostačující pro usazení slavíků, loni jsem tam již sklopkou některé v létě nachytal.

Je vynikající v čase, kdy slavíkům místa spíše mizí, že my jim dovedeme domov rozšířit.

Neskromným odhadem veden, troufám si vyslovit číslo – 6 párů. Kdyby se nám ve finále meta povedla trefit, byl bych šťasten na druhou. To už však opravdu záleží pouze na nás. Na „Týmu tří“, jak prozíraví budeme.

Dalším druhem, který je v místě zájmovým, je cvrčilka zelená. Bude tam hnízdit tak dlouho, dokud jí to dynamicky se měnící prostředí dovolí.

Oblast je výborná i pro tah. Leží pár stovek metrů od Klenice a rybníků na jejím středním toku. Mnoho pěvců v létě v oblasti zastaví a toulá se z místa na místo. Činí tak i mladí slavíci, jak ukázaly odchyty pro kroužkování.