Vstávám ve dvě, po jistotě. Věci jsou od večera v autě, jedu na modráčky.
Za stěrači prošel obrovský měsíc, kněžmostský jih je na rozhraní světla a tmy ještě o třídu hnusnější. Montážní plechové krabice, známé z polí od Prahy, nadzvedávají boseňský kostelík, tedy jeho figuru, zhruba tak od pasu. Kdyby nezmizel větrolam, aspoň by hrůza nebyla vidět. Kostel kněžmostský se portálem vpasoval mezi obří nerezové sudy, krajinou páchne sirovodík. Močály přiklápí mlha jak na blatech, čápi z komína odletěli, zřejmě nadobro. Je to už docela jedno.
Na panelce mám na pátou či o něco později schůzku s pomocníky. Jsou jimi sourozenci z mladých ochránců přírody s doprovodem. To už mám lajnu vypnutou, modrák vábničku doprovodil. Ono to půjde.
Jeřábi křičí z louky a bekasiny vyháním z kaluží čvachtáním bot. Pod kazatelnou zpívá druhý slavík. Je to ten zkušený, co přiletěl v rekordu. Zpívá opravdu předpisově a vzlétá nad rákosí. Návštěva je už na místě, děti si přejí budníčka. A už proti přehrávce slavičího zpěvu jeden letí. Kroužkujeme a k tomu několik rákosních strnadů. Ozývá se z laguny chřástal, bekasiny se vrací. Husy jsou ve vzduchu, tedy houseři. V poli hoch vypichuje dvě čejky a vnáší do seznamu v notýsku. Znám tuhle partu z Vítání ptačího zpěvu, i proto jsem je na modráčky vzal. Vím, že pro ně to má cenu, zažít takovou věc a opravdu jsem s nimi spokojen. Jsou soustředění, vychovaní. Alespoň můžu po čase odpovídat na otázky, které by mne nikdy nenapadly.
Den se dávno rozhostil a modráček v síti není jediný. Odjet bez cílového druhu lidi nenechám, měním strategii. Dochází na pastičky a v nich hubené červy. Instaluji podporu a sázím na první kontrolu. Nic ale ve vrbě není. Jdeme přes pole na místo číslo tři, k malému prameništi. Provokačka nezabírá, je ticho. Vyprávím o trpělivosti, o ztišení a naslouchání. Vše ještě opakuji a znovu čekáme. Pohled na mladé přírodovědce je příjemný, maminka může být hrdá. Dostali pírka z bekasiny, která jsem sebral na kaluži. Chtěli by takovou chytit, nechytám se. Nemám s sebou správnou síť. Z laguny vystoupává hlásek začínající zadrháváním. Modrák! Tak i tady už je. Líčíme a už ho vidíme na větvi, jak se rozčiluje. Odcházíme na kontrolu jinam, přes potok. V sítích pár modřinek, odcházím ke sklopce do vrbičky. Nalíkl jsem tam plátěnku, to kvůli chřástalovi. A je z ní stan! Příliš možností není. A ta nejžádanější platí. Máme ho. Víceletý bez kroužku. Maminka dětem říká: „Jak si pan Kverek v rákosí zpívá, chytil se.“
Instalujeme atelier a všichni se fotí. Měříme, záříme, propouštíme. Vracíme se k prameništi a tam je sklapnuto též! Stoprocentní úspěšnost. I tento mokřadní slavík je starší. Vše se v určení rutinně opakuje.
Labutě se po desítkách přesouvají do řepky, pak ten nápad půjdou zapít. Vidět jich třicet přistávat v tom salátu je zážitek!
Třetí modrák se nechytil a návštěva odjíždí k obědu. Já vydržím, čas je dnes přenádherný a posed se konečně povětřím neklepe. Vysekal jsem novou ulici tak, abych do ní viděl, i tak je vše marné. Jen další strnadi a nový budníček. K večeru se vyrojil jakýsi blanokřídlý hmyz a ptáci se slétli snad až od Boleslavi. Nikdy jsem podobné neviděl, přispělo asi počasí a já nad močálem už znovu žasnu.
Neznám ani strnady rákosní takto fungovat. Krmili se jeden přes druhého. Než jsem vše zabalil a terénně posvačil, začali přilétat špačci. Vůbec jsem netušil, že by tu mohli nocovat. Prošel jsem ještě pobřeží Brodku, kde byla nula ve výsledku a špačky nechal posedat. Musí jich být pořádná cifra, jméno má „černo“!
Auto po panelce poklapává a míří navykle k silnici. Do louky přistává hejno lučních lindušek, roky jsou tady jako přes kopírák. I lindušky jdou sklopkami kolem kaluží chytat, to ale k zopakování nechám až v jiném životě. Budu profesí badatel nad slavíky.
