Dnes je sváteční den!

Žádné komentáře u textu s názvem Dnes je sváteční den!

Ve 22 hodin a 59 minut nastává rovnodennost.

Ne – až tady budou, až keře zabouří v tónech vyhlížených… teď! Teď to je nejkrásnější! Český slavičí rok se sklání do vstřícně otevřených dveří.

Měl bych započítat i červenky, ty jarní proud otvírají. A s nimi úhledný bramborníček kolem cest po metlicích. Ten otužilejší s černou hlavou, dřív tolik vzácný! A dnes? Až o sobotě vydám se na močál za modráčky, bramborníčka tam uvidím. A kdybych měl čas, chytím ho sklopkou. Na krtinci, jako dřív. Víte, proč tam jsou ještě krtince? Protože jsou v zemi pořád červi, chemie mokřad nepřejela, je pro něj drahá. Červi = krtince = nádherný bramborníček! Toť šňůrka perliček statečné „krajiny před rájem“! Té, jež mám k naučení se.

Prvním slavíkem každého jara je modrák. Mám dát fotku pro toho, kdo přichází míň a neviděl ho dosud? Jednu z odchytu…

Omlouvám se za přehmat. Tady je pastička, do které je vidět. Pokud ovšem ještě je to málo, tady je snímek názornější.
To však není stále modrák z následujícího příběhu. To je až tento.

Příběh.

Každý kroužek, který kleště zavřely, psal v čase místní jedinečnost. Záleží pak jen na nás, jak jsme pro chvíli vnímaví, co na to Štěstí, a zda na to nezapomeneme.

Slyšel jsem ho tehdy z bochníku Brodku. Vzadu jsou dva. Diví vepři si o větve těch vrb otírají zablácené štětiny a jejich dámy v pahnízdech z trávy vrhají potomstvo (to všechno zjistíte během sklopkaření). Šel jsem ta na něho pastičkou, ale přinatáhl i síť, nějak se mi to nezdálo. Chytil jsem nakonec dva, každého jinak. Oba loňští, jeden už označený. U modráčků to nepřekvapí, jsou jako moudivláčci. Kroužkovaní často. A každý kroužek nově nasazený má šanci velikou na zástih jinde. A už to z kroužku odečítám – OZZANO ITALY. Slavíka jsem pozdržel v strachu. Ne 2x. 3x jsem znaky projížděl i fotil! Modráčci nejjednodušší nejsou na stanovení věku občas. A tady svítil čerstvý kroužek centrály, které jsem se na mezičce začínal najednou bát. Je loňský, letos chycený na jihu za Alpou? Dali mu do seznamu dvojku, jako dám já? Na hliníku jsem vnímal i rýpnutí kleští, a kdyby starší byl, bahenní soli by to provalily. Kov je na ně alergický. Dávám 2K, jsem si tím jist. Pouštím jej. Zase už zpívá „Ital“ poblázněný. Hlášení od nového století nikde nepřešlapují, jak tomu bývalo dřív a tak mám výsledek brzy doma. Odechnutí bylo slyšet možná až u Brodku v rákosí. Všechno sedí a navíc – ten pták má následnou kontrolu v pobytu. Bonus jako hrom! O cennou větu toho prozradil víc.

Pojďme tedy dál…

Když už modráčci zpívají nad rákosím, je čas slavíků megarhynchů. Těch, lidem nejznámějších. Boty přestávají čvachtat lepivým blátem a tuhnou „floky“ z trnek. Keře jsou v květu, jde o svátek svátků. Kdo stejné neprožil s reprákem v dlani, neví, co dokáže pár žhavých tónů na koberci jara. Zlatý hřeb slavíkaření! První sólisté se moc nechytají, nebývají při chuti. Čas to ale změní. A když se květen ukotví v krajině, šance je na „uhra“. To potom nad pastičkou mluvíte nahlas a ruce by mohly solit housky v pekárně. I bývaly časy, kdy jsme vyjížděli i na tundráky. Za tamním znalcem Bobem. Příležitost příležitostí a já za ni dodnes nepřestávám děkovat…

To už se ale slavičí rok u hnědých obecných prosmýkl hnízděním, neúspěšní, co to přežili, si vše zopakují, a spěchá se pelichat. Mladí omezeně, staří nadoraz. Léto už taví kraj jaksepatří, pak i to pomine, už sahá si po tepu a pod hvězdami se začalo pospíchat. Dnes je až neskutečné, že i tady umím být s nimi. Do poslední urousané naděje. A pak? Ale tam jsme přeci byli nedávno. Teď všechno začíná. Slavičí rok se ohlíží za rovnodenností, dívá se na hodinky pohledem přísného arbitra, spouští je – a půjdeme na to!


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.