Tento obrázek jsem rozbalil mezi dárky. Čerpá ze slavičí knížky.
Ve formátu A3 už visí na zdi.
Byly to krásné časy a dobře, že se mi nevyhnuly. Měl bych dál tolik plánů se psaním, ale jsem pomalý. Když ale začnu, už mne to nepustí.
Na besedě v Mnichově Hradišti budu moct o knížce promluvit opravdu z hloubi. Příběh vznikl u nich, přestože slavičí kout už neexistuje. Snažil jsem se se společností, která v okolí hospodaří, domluvit vstřícnější chování. Kdyby totiž uváděli v život možnost „přechodových pásů“, hnízdiště by nezaniklo. V Bruselu řešení našli, a když jsem se dotazoval na jeho uvedení v život, bylo mi řečeno, že je to byrokraticky vleklé a nevyplatí se. Tak jsem zase šel. Možná chcete říct, že toto je v gesci úředníků, že bych s tím nemusel utrácet čas já a dělat si nepřátele pro zpupnost. Nikdo jiný však hlas nepozvedl.
Některé slavíky z toho místa jsem pak potkal jinde, kroužky to řekly. V hluboké strži vedle železnice. Velmi temné místo se svítivým potůčkem v stařičké olšině. Kdybych o tom plácku věděl, v příbězích by se objevil. Chodím za tu dráhu chytat dodnes. Oni si ptáci dokáží ještě najít záplatu na bolest, dá to však shánění. Nejvíc mne mrzí to osamění. Moje osamění. První by měli bubnovat myslivci. Čekal bych malíře krajináře. Jasně, nejsou. Tak aspoň nějakého učitele – osvícence. A víte co – třeba zastupitele. Proč jim to je jedno? Někoho od rybářů, od spolku včelařů, od houbařů – prostě bývalé složky Národní fronty. Anebo od lesníků. Vždyť les s okrajem jak růže na střelnici, je neodolný.
Slavíci bydlili v límečku při dubovém lese, co svobodně vstoupil do polí. Byly tam trnky z toho obrázku. Přesně takové. Znáte je, jsou trpké a kvasilo se z nich víno.
Je moje sezóna plná rituálů, proč by nebyla? Dělám výzkum, aby mne bavil co nejvíc. Když v patině kuličky v závěru léta dozrají, chystám se chvíli ustát obličej odporu, který mi naskočí po ochutnání, ale dát si musím. Mám ty keře rád. Patří do erbu mojí krajiny. Z obrázků prostých, však nálad jedinečných!
