Doba, která mne před půlkou března navštívila s jistým upozorněním, je též příležitostí k pohledu zpátky…
Vždycky to bylo krásné, ale pokaždé jinak. Zkraje jsem se učil chytací taktice a objekt zájmu okukoval tak nějak po povrchu. Poznával jsem jeho prostředí, nároky. Po pár letech cesta když viděla, že nikam nescházím a myslím to vážně, začala mne sama navigovat a chystat úkoly. To jsem potřeboval, to se mi hodilo! Dostal se mi pak jednou poctivým chytáním do ruky první divný slavík, a právě pro nasbírané zkušenosti se dlaň po okroužkování hned nerozevřela, zůstala čekající. Dozkoumání jedince a následná chuť hledat informace v temnotách Evropy už další směřování nastavily. A nutno říct, že mezidruhové křížení slavíků je pro moji práci dodnes klíčové. Máme ovšem štěstí s naší republikou, že ač pruh překryvu hnědých slavíků vede mimo nás, „čára“ je rozvolněná a i za ní se občas dějí věci! Ostatně, tady to začalo i pro dnešní odchyty v Polsku…
Je jiné to chytání dnes.
První z nejrychlejších, ovšem průtažný. Hnízdil poté o kousek jinde.
Je jiné, pečlivější a košatější. Pravdou ovšem je, že dnes se v terénu pracuje úplně jinak, než před třiceti lety. A vše se zrychlilo. Jen slavíci jsou pořád stejní. A je to vůbec pravda? Jistěže ne! Nejsou už tak démonicky tajemní. Posledním průlomem hned po přidělených přístrojích k zapisování cesty je dovednost pochytat je na podzimním tahu. Toť téma očekáváním přetékající. Tam čekají jistě ohromné objevy a skvělé je, že se mohou týkat obou druhů, byť zatím spíše tohoročních mláďat na první cestě. Staré slavíky dosud nachytat neumíme. Jejich taktika bude jiná.
Už samo řemeslo vyžaduje cit a vytrvalost, pak ale nebývá nouze ani o překvapení. Pod síťkou je místo slavíka hranostaj a i když ho pustíte, sklopka je cítit týden. Norník síťku poškodí, než se mu podaří utéct, když se však chytne slavík tmavý napůl bílý, štípete se chvíli v zmatení do tváře! A teď si představte, že jdete k úkolu, kde v místě je vzácný slavík sám. A vy jej musíte dostat před lidmi do ruky. Ke sklopce v hrdosti po břiše přilézáte a on ji obsadil zahradní rehek. Ne, že byste takový klenot rádi neviděli, ale za dané situace byste jej nejradši odvezli na druhý konec hranic. Slavík zatím zařízení okoukl a pokračování může být těžké. Proto je nejlépe po jaru, když po vás nikdo nic nechce a vy si v oblasti chytáte podle chuti. I to se ale rychle může změnit, stačí, aby se o kus dál ozval hlas úleku hrubší, a pot límec nepobere. Taková situace v Česku může být už od posledních hodin dubna. To mohou roští být opravdu tajemná. Nejlepší na tom je, že většinu možných cílů v prostředí ani netušíte. Spadly tam v noci či nad ránem, pak se nakrmily a teď někde v příšeří studují tahovou mapu. Před večerem síly doplní, a pokud jste byli šikovní, do další etapy jdou už s přiděleným číslem. Pak doma koukáte na obrázek, který bude muset postačit pro vzpomínku na jednu neznámou ptačí cestu. Až se ale štěstí unaví, objeví se v počítači vzkaz ze stanice z Prahy, že kroužek tam a tam potkali. Zde k tomu 36 roků zatím nestačilo.
Není ale nudné ani dnes chytání po křovinách. Zejména překlopkami.
