Jako před týdnem. Jsou tři a nemohu spát. Táhne mne to do bažin. Co se tam asi událo za fůru ptačího času? Jim běží život daleko rychleji. A mám tam otazník, který bych rád narovnal ve vykřičník.
Do mlýnské zahrady nahlíží ráno a den bude švihácký, vypočítal jsem si to z předpovědi.
Kolik za podobných nocí přiletí ptáků domů sem k nám? Ornito-doprovod přijede malinko později, jsem tedy nespěchavý. Kněžmost dnes nezapáchá, nechápu, co se děje. Chytací den musí tak vyjít! Panely kývají autem, kdyby snad rutinou oči se zavíraly. Jak by však mohly! Už vidím zas v travách bekasiny vyletovat a kvičet chřástaly. Uhýbám žábám, co z Hrádku až shora putují na trdliště. Moje vědomí zas už na nic nečekalo a hned u lipové hráze Brodku přepnulo k souznívání. Nechám ho tak, ať si je zas samo sebou. Všechny tlaky pracovní, všechny hlouposti zbylé, ať mlhou odtáhnou, kde o ně stojí. Já tady ne.
Mlha je těžší, než byla před týdnem, ale to se mi hodí, jdu totiž líčit na modráčka zpod kazatelny, toho mazaného. Ještě jsem ani nepřeskákal stoku po žebříku a už ho slyším. Ta jeho píseň je jiná, než mají souputníci kolem po mokřinách. Bravurně umí cvrčet jak Locustella luscinioides! Moc se tím bavím, vylétá nad rákosí poblíž probuzených lagun, odkud vystartuje – tam se nevrací. Ale neposedí. Dneska je v ráži, to on už bude v páru! Třicátého je datum, které to umožňuje. Síť pnu do ulice, kde jsem prve zkrachoval, dnes ale k pomoci přibírám mlhu. S přehrávkou velice opatrně, abych to nepřepálil a hned dálkově vypínat. Jen vždycky nažhavit a potom čekat. Nejde to. Stojím vylezlý na tyčovém označníku ve skruži, oranžovo-černém, převodu plynovodu. Tady je totiž sucho a gumovky v ledové tříšti nezebou. Trčící u tyče, svírám ji rukou, když jíní se v místě rozpustilo. Myslím na mistra Hrušínského v Obecné škole a kluky s jazyky krvavými od zábradlí. Tady by dopadlo stejně, kdyby to vyhlásil po drátě rozhlas. – A první chybička! Slavík, letící nad kanálem, přefrčel půl metru nad hlavou a zaměřil mne. Koncert končí, balí se fidlátka. Já ale bývám nevzdávavý, to už by mohl vědět. Vím, že má kroužek, dobře to vím… Přestávám ve zpěvu taky, je pauza k vynadání. Dávám pak v taktice pozměněné k odpálení do bažin píseň skandinávského tundráka a velmi opatrně od tyče pokus sleduji. Neskutečné tóny z repráku, v kterých se ale i on tak trochu najde. Z pravé strany od vetchého posedu se zavlnila přesně v půli jemná síť od zámořského AVINETu, koupená spolu s jinými za totáče známým v Anglii. Dáma v letech, ale nic z časů, kdy byla ve formě, nezapomněla. Dal jsem jí přednost před novější jiné provenience. V žlutém pozimním rákosí jsou totiž víc vidět. Nespěchám, hluboké síťové kapse věřím. Ani si to dovolit nemíním, toto je chvíle, kdy by se napětí dalo naporcovat. Bude v hliníku, nebo ne? Modráček v síti působí jinak, než v pastičce. Je vidět po břiše s přetemnou hrudí. Už jsem mu na dosah, už kroužek vidím. Nikdo tu ještě okolo není, tak si můžu dovolit mluvit nahlas: „Ty jsi ten důkaz, že kout má cenu chránit! Máš i na jihu adresu při sobě uloženou, nevím, co děláš po cestě, ale vím, že to ovládáš. To už z kroužku vyčíst dovedu“. Pak jde na váhu, fotí se peří, prohlíží tuk. Zaměřuji křídlo, nakláním křídelní krovky ze všech stran, abych se naučil i jim porozumět a volám hostům, zda už se blíží. Ano, jsou čerstvě v místě a modráčka budou moct zažít. Jinak bych ho pustil a čekali bychom na jiného. Když ho pouštíme s opsaným kroužkem, je rád a vyčítá si, že znovu naletěl. Máme to od něho určitě naposledy. Ach jo…
Ptáci se chytají pastičkou všelijací. Vysvětluji mladému zájemci, kterak si poradit v rákosí se strnadem, ale i s červenkou. Dívá se pozorně a všechno fotí. V otázkách, jak jeho kolega před týdnem. Chci, aby mladí viděli z tématu právě i sklopky. Aby si zkusili, jak věci fungují. Aby si uvědomili, že nejen z japonských sítí živeny jsou kleště. Pak ale přeci jen síť jednu stavíme – v místě, kde do Nového rybníku spojnicí natéká příležitostně Kněžmostka. Zpívá tu modrák, kterého nejspíš znám z minula. Bude-li to tak, hodí se jej zvážit a hmotnosti v pokusu cenném porovnat. To se povedlo a mladý asistent hlásí, že tenhle je jiný, s tou modrou jiný…
Má pravdu, samozřejmě. To je ta nádhera okolo modráčků, že jeden pták není stejný. To baví hodně! A platí to i pro samičky, jenže my takovou dnes nechytili. Sklopku totiž obsadila rychlejší červenka a kolem sítě se mihla modráččí dáma těsně za tyčí. V tichosti, jak ony umí.
Rybník se vypouští, jsou na něm bahňáci, my ještě sítí chytili bramborníčka. Černohlavého, tedy bramborničku. Spěchá už na poledne. My víme, že čas je odtud padat, děkujeme si vzájemně – a jak předesláno – padáme.
Já se sem vrátím ještě. Prohrát končiny kompletně. Spočítat páry a držet jim palce. Po prvním týdnu dubna mne ale jako vždy zavolá křoví. Gumovky zastrčím do police a vstoupím do pevných bot. Za vůní trnek. Kvetoucí křivatec nahradí jabloně, a po té vůni se letos už nejspíše docela zblázním. Neznám totiž po světě nádhernější!
