Zaměřeno na slavíky

Byla to milá spolupráce a na podzim bychom měli uvidět výsledek. Podle pánů od scénáře a za kamerou to vyšlo prý pěkně, tak uvidíme. Obavy ze sebe budu sklepávat ještě ráno. V přírodě nic není na objednávku a i my jsme okusili. Ovšem do příběhu letitý slavík od hráze, co se vrací sedm let, vstoupil profesionálně. Předvedl rodinu právě začínající. Zpívat moc neumí, ale proč z Afriky pospíchá, moc dobře ví. Kéž by mu štěstí dál přálo a ještě pár návratů zvládl.

Soukolí času se otáčí, úkoly k němu vztažené procházejí, co bude dál? Až se z role trošičku dostanu, začnu schytávat hnízdící páry po okolí. Děkuji všem, kdo jste mi výskyty hlásili, hodí se mi to vždy. I kdybych se na nové místo nedostal, každou informaci eviduji.

Tak ještě jednou díky všem.

Kde bych byl bez ornito-slavičích kroužků! Dá-li si člověk práci okroužkováním, může držet naději, že se dozví některou ze záhad. Chodím tomu naproti, a tak mě dozvídání nemíjí. Ano, na poznatcích z kroužků v mezích možného rostu. Kolikrát už jsem opisoval kombinaci, kdysi slavíku přidělenou. Za takových situací se hodí, je-li člověk nad výsledkem sám. Aby měl klid. Ostatně, roky už chodím políčit sám. A baví mne to. Nemusím nikomu vysvětlovat, co právě prožívám. Konzumuji si „navařené“, v žaludku nekručí. Jako dnes…

Tráva po naučných stezkách roste jako o život. Třeba ji tnout. Čtvrtá z nich se jmenuje „Za lesním tichem“. Asi tušíte, že autorství je moje. Zhruba ve třetině od startu se konečně poutníku ukazuje les. Odjakživa se v místě říká U Boroví. Od silnice na Vlčí Pole přibíhá cesta. Jako nejedna tady, ta původní ukryta v slívách a hloží. Vedle vede nová načerno, taková dost krkolomná. Po práci sedím na lavičce a kochám se směrem k severu. Už odtud nefouká, vítr je dávno jiný, přívětivý. Ale ta panoramata! Volají žluvy, děkují znaveným křídlům. Vzpomínám, že kdysi jsem v křoví chytal slavíka a není tedy od věci zkusit „zahrát“. A vyplatilo se! Tak toto dnes jediné políčení si opravdu užiji. O technikách mluvit nebudu, ale mám jej za chvíli v hrsti. Má kroužek, ale koho to na oblasti tady překvapí. Série vysoká, mladá. To on bude z noci z našeho parku, říkám těm slívám. Zadávám jej přes displej, a je!

Vědecký rozměr ponechme stranou, pojďme ještě pár slov k setkání. V létě po okroužkování odletěl do Afriky. Zcela jistě tam byl, pobyl, a vrátil se nazpět do rýhy zdejších souřadnic. Píšu asi po padesáté tady na blogu – vnímáte onu jedinečnost? Kde jsou všechny ty dny loňského léta?! Jeden z momentů ale přetrvává – kroužek, co umí promlouvat. Ten všechen čas mezi tím, ten nevyčteme. Musel být ale ku zdaru. Protože slavík žije! Právě ho pouštím po vyfocení. Míry se nijak nezměnily, v tomto kabátě tehdy odlétal. Tak jen si kontroluji tehdejší přesnost měření. A novou hmotnost, trošičku přibral. Jde o slavíka jinak velmi drobného, zda je tu v páru, netuším. Jak je ale dobře, že se na Dolnobousovsko vrátil! Ne tolik pro můj výzkum, ne pro Kroužkovací stanici – pro krajinu zdejší u lesa. Pro mirabelky, co kvetly, když bral tenkrát za kliku.

Tak to je od Boroví dnes asi vše. Vydržte vyladěni

Jakmile v Slavičím háji rozkvete ledenec přímořský, jisto je, že slavičí mámy musí na zem, inkubují. Tady je obrázek…

Začíná čas, kdy se i já doopravdy začínám bát. Moc bych jim přál, aby snůšky proměnily v kropenaté potomstvo a pak jej i vyvedly ven. To už ale bude červen a rok stoupat k zenitu. Ano, ten náš „propřírodní“. Je mi velice příjemné držet se této verze pohledu na svět. Už si ji mohu dovolit.

Pojďme k bilanci…

Nemáme žluvy, to už několik let, ale bývaly vzadu za rybníkem. Nemáme cvrčilku zelenou, je to definitivní. A nemáme onu hrdličku divokou, to se dalo čekat. Jsou to mrzutá odcházení, nenadělám však nic. Jen snad „přitlačit na pilu“ a snažit se mozaiku druhů ptačích udržet v rovině současného. Ne, málo to není – to bez diskuze. Když člověk vidí větev v prostředku rákosinky, která má samozřejmě kovovou patku a je zabodnuta v zemi (aby vydržela víc), na které se střídá strnad rákosní s bramborníčkem černohlavým a donedávna tam notoval i modráček, radost probíhá. Když sedím na špalku a kukačka volá s časem o závod – co lepšího jsem si mohl pro volný čas vymyslet?!

Nebudou třešně, alespoň tedy u nás. Vše opadalo bezcenné. Špačci ale žijí z minuty na minutu a prázdné větve jim nevadí. Chodí loukami a loví hmyz mladým po dutinách. Dokonce až na druhé straně města, dá se to vysledovat. Je jaro a čas k rozjímání. Lepší kulisu už pro náš rok neseženeme.

Šla posledně od jihozápadu bouřka. Domousnickou branou vlezla i k nám, ale Jizera si pro ni sáhla nazpět. Jen trochu pokropila. Nazul jsem holínky a šel krajem louky. Viděl krajinu děkovat a brát si příležitost. Všem místům okolo to tolik sluší. Tančí v nich život!

Slavičí rok je v posunu o další krok. Jo jo. Slavice sedí jak přibité, inkubují. Slavíci zpívají stylem, který lze označit flákajícím, žádná sláva. A jak bylo chladno, zatáhli koncerty nadobro.

Nesu novinu…

Ještě jsem stav ověřoval, protože jsem prostě na sebe přísný. Když koníček – tak se vší parádou! Naivní slavík z křovité vrby našeho parku zmizel. Ne dneska (to jsem tam ještě nebyl), ne včera, ale předevčírem dvanáctého. Je mlád a věřil – nevím v co. Žádná by ten „okrsek“ v rákosince neuznala, to bylo jasné i mně. Myslel jsem tedy na nějaký prohnaný zálet k sousedovi, ale myslím, že ne. Ti mají ve snůšce vajíčka jen tři – čím to je, nevím. Je zvláštní přicházet k té vrbě, ponořené v smutek. A taky je na místě ptát se: „Kde neúspěšný zpěvák může být?“. Možná jsme před problematikou „později bludných ptáků“. Sezóna totiž letí, však to první větou oznamuji.

Je příjemné dokazovat si, že odhad nějaký přeci jen mám, že roky výzkumu nabyly plané. Věděl jsem, že zpěvák z vrby dřív nebo později odletí pryč. Vydržel opravdu dlouho. Jaké to musí být v hlavě – jedno je jaké a čí – když panika přeteče okraj a verdikt pro změnu sepne. To je takové to lidské: „je po naději, něco se sebou dělej!“

Slavičích protějšků na rozdávání v přírodě není, to už jistě tady ze stránky víte. Šťasten každý, kdo svoji má. A scéna pokračuje… nejednu uloví na hnízdě šelma a stavy padají hloub. Kolik příběhů na toto téma mi kroužkování předložilo. Co vše jsem uviděl za roky na prazích houští!

Máj bude v půli. A představte si – šeříky v parku zmrzly před rozkvětem. Nebudou. Stokrát a jednou dokázal jsem si, že hromadu věcí člověk ovlivní. Má-li chuť s hrstkou odvahy. Jsou ale jiné, kde odvaha s chutí nestačí. Jedna z těch mocností má jméno POČASÍ. Všechny vládnoucí elementy, co kdy důvěřivý lid deformovaly – ani jeden z nich veličinu nepřepral. To přijde vzrušující.

Až se za chvilku karta obrátí a bude v krajině přelíbezno, nečekejte na nic a běžte! Májové fluidum nepočká a bude čím dál vzácnější.

(Příště už určitě pověsím obrázek…)

Chování opeřenců za daných situací – téma nevyčerpatelné! Protože každý jeden moment je originál. Třeba vlaštovky. Člověk je v našem parku moc nevidí (okroužkoval jsem všehovšudy jednu), ale existují situace, kdy jich je plno. Jako tyto dny…

Obecně ve vzduchu mnoho potravy nebude, hmyz vyčkává. A přeci ony ví, že někde záchrana existuje. Nad vodou! Tam se nasytit lze i za přechodných ochlazení. My můžeme za cestou (není náš) nabídnout hladinu Piváku, a taky mokřady s vodními oky (ty vlastníme). A vlaštovky loví a loví. Z trav lagun si nízkým letem potravu vyplaší, a je to. Je těch elegantních ptáků najednou u nás hodně a mohu se dívat. Jak se chovají, jak celý náhradní program funguje. Ony ne, ale já mohu snít, jak přijdou už brzy dny docela jiné, k vlaštovkám přívětivé. Zmizí. A já je zahlédnu jenom na přeletu navečer ke Zvolínku. Tam totiž některé nocují, které nespí okolo hnízd. Ráno samozřejmě začnou s odlovem právě nad hladinou, až potom ložnici opustí.

Značně jich ubývá a nejde o planý poplach. Moc bych si přál, aby je zažívaly i děti našich vnoučat. Aby se v krajině udržely. Kdo je má doma hnízdící, závidím mu. My pro ně nemáme podmínky. Ani pro rorýse, ty bych chtěl taky. Když je fasáda „zelená“, budky nezaberou. A pro vlaštovky nemáme hospodářství. Jsou i páry, které domácí chovy nepotřebují. U Červenského rybníka při Klenici hnízdívají v staré, z betonu, rybářské boudě, která má stěnu do hladiny (odvrácenou) částečně nezakrytou. Jak tedy vyletí, potravní banku i rákosí mají po ruce. Vždycky se dívám, když kolem projíždím, jestli už pod střechou jsou, jestli přiletěly. Je to moc milé okolo projíždění.

Tak sobě naposledy zatopte a vyčkejme na sluníčko. Bude přátelské.

Co vyvedou? Vždyť už kvete po Slavičím háji nejedena vzácnost!

A když jsem potřeboval, slavíci nezpívali. Ani jeden. Severní vítr surově vymetal louky, bylo opravdu čerstvo. Ale rozkvetl ledenec přímořský, v plné parádě. To proto, že odkvetly prvosenky. S pampeliškami. To se tak u nás každoročně střídá.

Z ptáků jediný kdo pracuje, je kukačka. Chápu ji, nemá moc času. Za chvíli, už aby zase letěla. Lehčí o košík vajíček. Když člověk vidí podle zahraničního projektu, jak řeší kukačky cestovní strategii, žasne. Co jí řekne „minutu po poledni“, že je už hodnou chvíli nad Atlantikem? A ona otočí šikovně k Africe. A „dá to“! Ne, nikdy nepřestanu žasnout nad opeřenými dálkaři. A budu dál chodit obdivovat.

Teď – vězte – teď je čas slavičích záletů. Zahýbání, chcete-li. Slavík v osamocené vrbě našeho parku už nejspíš ví, že protějšek „na stálo“ nesežene. Nemá k tomu ani pořádnou nemovitost a nulové zkušenosti. Je mlád. A přeci i na něj ponejspíš dojde a vzrušení láskou zažije. Má totiž soused pod hrází při sobě partnerku a ta jeho stesky slyší. Nebezpečně v čase, kdy sobě snáší do hnízda. Pro jedno vajíčko od souseda se svět jistě nezboří, uvažuje. A tak jsou nakonec v Slavičáku spokojeni všichni.

Pankrác se zvedá ze židle, prý, už aby šel. Servác slibuje pro letošek změkčení hnusné pověsti. A Bonifác? Četl jsem předpověď – prý už ani on neudeří. A přeci jsem choulostivé dřeviny nové výsadby ještě zakryl. Prosím – ať naposledy.

Otázka, která k nám křičí: „Přemýšlejte víc!“ A doplnit neuškodí: „A místy jinak!“

Dnes dorazil další výsledek pro slavíka – tuzemský, ale pozoruhodný. Okroužkován v Čechách, kontrolován na Moravě. Takových moc po stanici nemáme, ale to není nejpodstatnější. Napovídá jiné. Abychom mohli s informací pracovat co nejpoctivěji, bylo by potřeba ji sem překlopit celou. Já se omezím na sdělení, že slavík byl označen co tohoroční jedinec formou letního chytání po noční aktivitě v roce ´21. V ten moment můžeme změřit věk, je jasný. Dále už známo, že jde o samečka, který letos hájí svůj revír. Na cokoli jiného je datum 8. máje příliš vysoké. A nebo ne?

Když se mladí osamostatní zpravidla v červnu (vyjma náhradních snůšek), začnou poznávat region. Ve dne, v noci. To se bude hodit, podaří-li se jim později odcestovat, dorazit, přezimovat, vrátit se podle ukotveného. Pak se další roky někam vrací či nevrací. Druhé možnosti se říká po česku přesídlení. Noční letní chytání hrne do seznamů především ptáky mladé. Takových nikdy moc nebývalo, teď hrají prim. A kroužkovatel žasne, z kterého prostoru se do tajemné problematiky naboural. Opravuje si v hlavě kdesi vyčtené, mění i představy svoje, vše další už raději podezírá. Kdyby tak člověk mohl být u jejich klíčových rozhodování tiše přítomen. Takto musí odvozovat ze zástihů, z projevů náhod. Brzy snad dovedeme přemoci „kostlivce ve skříni“ slavičí problematiky, kteří se fůru let směrem k nám z archívu pošklebují.

Vyjde brzy už klubový časopis a přinese i závěrečný díl nočního slavičího chytání. Je dobře, že jsem jej napsal a redakce postrčí k lidem.

Než půjdu spát, vezmu si tři další karty hlášení a budu do nich čučet výrazně přes půlnoc. Jsou povahy podobné a chtějí promluvit. Tak ať podstatné nepřehlédnu.

Pěknou neděli…

Poznámka: Přilétají ťuhýci, dnes mi skončil jeden pod síťkou.

Vedu-li odchyty někde po oblasti, lidé se občas zastaví, když kroužkuji u auta. Je milé, že znají slavíky, především tedy ode mne. A znají i jejich bousovský park. Znají naučné stezky tamní krajinou – no, a park je součástí jedné. Trojky. S novou tabulí a hlavně se slavíky mu to vážně sluší.

Odkvétá střemcha. Je mladá, vůbec se jí nechtělo růst. Některé dřeviny prostě v novém prostředí nespěchají. Ale už letos ukázala květy a zavoněla. I její vůně setsakramnetsky patří ke slavíkům. Prostě to tak mám od svých začátků. A máme tam i šeřík. Takový ten drobnokvětý, polodivoký. Nakvétá později, často jej lidé olámou. Domů. Jak ale bude větší, vadit mu to nebude, i když netvrdím, že to nevadí mně. Ze situace je jasné, že patří k výsadbám – co nadělám, když nikoho nechytím. – A třeba někdy jo. Poupata i vůně, barvy a nálady – vše patří tamním obyvatelům. I část úrody v létě. Prostě je ubytováváme, bereme za to nemálo, tak musí mít komfort. Jediný, od dveří odcházející, zaplatit nezapomene. Radostí, jež mi umožňuje.

Chystám Slavičí háj na tuze pěknou věc, hned po neděli. Uvedu událost ovšem až v čase naplnění. Termín jsme vybrali skvěle. Kvetou především jabloně, tedy pozdnější, časné dostaly trošičku zabrat. Ale i ony mají z praxe už něco náhradních poupat pro časy, až vše půjde snáz. Je to všechno báječná škola. S novými žáky, sledováním docházky, kontroly připravenosti na důležitou fázi života a podobně.

Není vše ale „na růžovo“, jak by se ze zpravodajství mohlo zdát. Nevrátí se už cvrčilka zelená, protože prostředí uhnulo jinam. Ke slavíkům, docela natvrdo. Travin už tolik není, šance bude ještě v celku novém, sousedícím s rákosinou, tam se pokusím sečí bývalé podmínky z „Jedničky“ přenést. Vím, co by to chtělo. Docela je škoda o takového zpěváčka přijít. Umí totiž notovat i v noci, aby na to slavíci nebyli sami. Podobně se po místech ozývají krtonožky, což je trošičku jiný příběh. Trvalo mi, než jsem objevil původce. A když jsem u hmyzu, prosluněné dny patří otakárkům ovocným v první generaci. Někdo rád používá obrat „splněný sen“. Já nemohu, nic takového jsem nikdy netušil že může nastat, a nebudu lhát. Že to je ale velenádherné, to mi věřte. Stále platí, že nejsem na ně úplně navyklý, vždyť tady nebývali. Jako kluk je absolutně neznám. A to jsem síťku proháněl.

Ty dny kus od Klenice jsou moc fajn. Protože i voda odshora se „minutu po poledni“ dostavila, a ještě dostaneme přidáno. Zmrzlí mužové, ať už nechodí, vystačíme bez nich!

Je pátého a slavičí páry mnohde kompletní. Ono se to tak úplně nepozná, často náhodou. Ještě se ale přilétat bude. Ještě táhnou hnědí bramborníčci, tak přílet slavíků nekončí. Dokud to v polích bude poskakovat, slavíci budou ve vzduchu. Abych neopomněl, bramborníčky doprovázejí bělořitové.

O tomto čase vždy řeším, co je ke kroužkovateli lepší. Jestli chytat slavíky již okroužkované, nebo kroužkovat nové. Počty a statistiky jsem nikdy moc neřešil, to spíše sleduje pověřovatel. Jeho jsou údaje kapitálem. A přeci je zajímavé, co jsem nastínil. Daří-li se schytávat kroužkovance, jde vlastně o prémie za odvedenou práci. Každý ten výsledek je informacemi obtěžkán. Pokud slavík ovšem kroužek dosud nevlastní, navýší sumář připočtením. Osobně mám radši, když mohu vědět víc, tedy možnost první. Jako třeba dnes, než se od Křižánku přihrnulo bouřkové temno. Naše báby říkávaly: „Jak to de vod Křižánku, bude peklo!“ Pro vás, co tady nebydlíte, směr je to k Bousovu jižní.

Chytil jsem dalšího k odečtu, který je z noci z našeho parku. Okroužkovaný v létě třináct, od té doby se někde schovával. Musím říct, že to jsou asi nejkrásnější slavíci. Okolo čtvrtého roku. Ještě nemizí z formy, ovšem jinak už zmužnělí. Peří až skvostné, praporů rozložitých – a ono, když na ně v křovinách náhodou posvítí slunce při nějaké aktivitě k milému protějšku, jsou až sametoví! V ruce se dojem umocní. To všechno se nechá naučit, když se na daný druh specializujete. Je vidět daleko víc, než předkládají slova v papíře. Tady jde o vyšší poznávací. (Vložený odstavec, jenž líčí následný rychloodchyt u Podlesáku).

Jinak jsem na lokalitě u městského nádraží utratil hromadu času s dvěma zpěváky, z kterých jsem stejně nic nepořídil. Nedali příležitost. Vlaky do stanice vjížděly a zase mizely, za chvíli zase, a sítě zely prázdnotou. Oni o nich totiž na slunci moc dobře věděli a po zemi sklopečky byly rovněž liché. A čas po těch kolejích pořád utíkal. Už se i vystřídala směna naproti za dráhou, a z křoví pořád nic. Kdo, kromě mě, by si podobné mohl dovolit? Nikdy jsem času nelitoval a nyní už dokonce mám jej dostatek. Navíc – je tady krásně. Do nádražní hospody pomalu směřují pacienti, město na Klenici začíná vydechovat. A v sítích pořád prázdno. Chodím po rozpálené cestě a přemýšlím nad tématem. Takto to do hlavy natéká nejlíp. Slavíci posměšným zpěvem k mým krokům nešetří, ale já věřím v kulišárnu. Že by snad ten tišší z páru mohl do sklopky vlézt a já bych měl zas o fous jasněji, v jakém že stavu hnízdění jsou. Než jsem se dopálil a začal balit, na poslední štaci bylo splněno (fotku později). Přesně takovou cenu má moje bádání! Čas cáká kolem, hodiny letí, a štěstí se opravdu občas unaví, kdy usednutím, musí si na chvíli odpočinout. Posílám dík.

Tak buďte zdrávi.

Vykřičník v titulku smazat nelze, je potřeba použít důraz. Možná bych jej mohl i vystupňovat, protože sdělení je k vašim celoročním přáním klíčové.

Kdo chce zažít slavičí koncerty, mladičký máj je nejpříhodnější.

Hned, jak budete mít po práci čas, nachystejte svačinu, uši a záznamníky, a vyrazte k ptačím pódiím. Máte-li taková v dojezdové vzdálenosti, nebo za domem. A bavte se nápadem dopodrobna. Ideální je čas, kdy slunce zapadá, to byste měli stihnout. A zůstaňte, divadlo sotva odstartovává. A nebojte vzít klidně i první řadu hned u pódia, aktéři vás nijak nahoru vyvolávat nebudou. Počítejte s tím, že hůř budete vidět, o to líp ale slyšet. A kdo je citlivější, zažije s nimi i jemné vibrace. To vzduch, přecpaný vůněmi květů a natavené země, nebude chtít noty propouštět a bude rozechvíván. Ano, slavíci se do koncertů pro úvod máje vskutku dokážou opřít.

V Slavičím háji jich notuje přibližně sedm, ať dělám – co dělám, spočítat pozice za jejich taktizování zatím nedovedu. Můžete zajít na konci světlého dne tedy i tam, jste-li nablízku.

Ve věku, který mne doprovází, už najisto vím, že specializování bych vedl v životě vždy. Narodil jsem se totiž pro upřenou pozornost k čemukoli a časem nešetřím. Toť základní kameny specializace. Klidně bych bádal výskyt křišťálů po zdejší krajině, či ústup původních druhů droboučkých rybek z našich vod. Bavilo by mne obé. Slavíci ale vyhráli. Proč? Řekl jsem v sobotu také o vycházce. Jenom mne z pozice badatele občas tak trochu vyhání jemněji laděná duše. Je mírně na překážku, ale nejspíš – kdyby nebylo jí, vycházky by „chrastily suchem“. A tady na blogu byla by sotva hrstka přístupů.

Nebudete možná věřit, ale celý čas od obdržení posledního zahraničního hlášení (nedokončený přelet Alp) nemyslím na jiné, než jak to mají ti slavíci těžké. Chtějí domů přiletět hnízdit a ono se každému nezadaří. A pak jdu po cestě naším prostředím a v místě notování prastarého mistra jsem dojatý zcela nadoraz. Ksakru – tohle je ta správná věda pro mě!!