Kdo se nablízko dívá modráčkům do života, nestačí žasnout. Nikdy si jisti nemůžete být ničím. Teprve Slavičí háj naštelovaný pod drobnohled odkrývá podivnosti okolo hnízdních sezón tohoto druhu slavíka. Samci zřejmě během účinkování v soukromé hnízdní pozici vykonávají všemožné odlety – a snad i zálety.
Letos se zdálo, že situaci v parku mám ohledně nich pod kontrolou – asi ne. Objevil se zničehonic jedinec, známý z předloňska i loňska. Ne z letoška. Na lokalitě s největší pravděpodobností nebyl. Teď byl potvrzen sítí a podle kroužku identifikován. To, jaké nese znaky, nebudu snad ani komentovat, u modráčků se badatel musí připravit na všechno.
…A slavíci jdou z hnízd! Stihli vše v máji a je to časné. Neděje se tak ovšem nějakými uspíšenými návraty. Rychlost spočívá ve změně oproti minulému století, kdy samice po příletu okamžitě staví základní kámen příbytku. Stav prostředí, změněný oproti dávným časům, jí jde naproti.
Dobrá zpráva i nakonec: V oblasti přes noc (po několika odkladech) přeci jen zapršelo.
Jdu cestou, co prošli jsme včera. Bylo nás hodně a Slavičí háj k nám pohlížel. Tolik lidí na vlnách ornitologie!
Z pole, kde stále ční hroudy a mezi tím nějaká kytka, vylétá znovu skřivan. Jo jo. Máme je tu, jak bývali tenkrát za starých majitelů. Dokázali jsme je na pole vrátit. Už je vysoko a dál prozpěvuje. Jak z poznámkových bloků básníků. Jsem hrdý na tyto obyčejnosti. Už jim příbytky nezrušíme.
Tak, jak se vlní od pasu nahoru trávy po lučinách, vlní se s nimi motýli. Už to začalo. Na dálku svítí křídla ohniváčků a žár těch barev podletí mírní modř modrásků, jen na ty vzácné se ještě čeká a čekat bude. Do prázdnin. Jeden z ostruháčků sedá v žáru dne na nejmladší lístky slivoní. Ten barvami šetří, ale kdo jej zná, bere, jak je. Před pár dny se na stejných místech třepotaly mohutné samičky otakárka ovocného, aby ukotvily další pokolení. Je to jak z učebnice krásy. Obdiv se drží v přijatelné rovině do doby, než křídly prostoupí slunce. Kdy už se nepozná, je-li to rub či líc. Při kladení se motýl konečně zpomalí a lze všeho užít. To ale není ku správci nejdůležitější. Vrchol je jinde a bez barev. Jde o pocit, že i další generace se může narodit. Rozumíte tomu? Že s postřikovačem na zádech nás tady nikdo neuvidí; že jsme vespolek pochopili, jak jít rozmanitosti naproti. A vyprávěl jsem to právě i hostům. Že je to jako s tím obalečem jablečným, který tím zážitkem až tolik nemusí být. Ale zjištění, že se do jablka ještě „zakousl“, k zúčastněnému říká, že potud vše ještě v pořádku, na jabka odjinud mnohde by se třeba už nevychystal.
Potokům dochází dech a záchrana mohla by přijít po další noci. Jezírko propadá hladinou, divoký polabský leknín vše zhlíží s obavami. Přednastaven na hlubší vodu, za pád dnů by měl rozprostřít poupata. Pokud zaprší, oddechne si.
Je posledního máje a hodilo by se děkovat. Za každý jeden obrázek, za příležitosti k naučení. Šlo se tím měsícem den za dnem i letos ladně. Přesně takový, o kterém básníci horlí. Byl časem pro lásky i naplnění. Předskokanem zrání na cestě pod vrchol.
Až bude červen, zas se tu potkáme. Zastavte se, přijde-li vám to ku prospěchu.
…Růžinu jevil vonný vzdech… a Mácha byl opravdu mistr!
Šípkové keře zalily květy Slavičí háj, který ještě občas jakž takž zpívá slavičí noty. Jde už o jakési vyklusávání, ale sešlo se to. Dokonce i ta hrdlička z příběhu v úterý byla slyšet, byly ale tři a zmizely. Viděl jsem je odlétat.
Jak dnes vyjdete ven, přivoňte si. Vůně je jemná, podmanivá. Barvy lehounké, neurazí. A léto se někde v zákulisí pomalu připravuje. To tak bývá, když šípky nastoupí. Krajina se v jejich svatbách úplně topí. A první slavíci jdou z hnízd. Našlo by se ještě více paralel, o černých bezech už tady bylo. Ale stejně jsou na tom „české olivy“, ty když zavoní okolo silnic z umělých výsadeb – i ony navozují změny u slavíků. Vše je z mé dílny, vyhledávač ti nenajde. Snad jen toho Máchu. Jak se ti básníci Česku daří: Karel Hynek Mácha, Karel Kryl, Karel Plíhal.
Na dnešek jsou objednány bouřky. Vodu potřebujeme, snad budou rozumné. My máme sraz v parku ve čtyři odpoledne. To už by mělo být dokropeno. (Bouřky nakonec odloženy)
………………………………………………………………………………………….
Okolní louky lehly ve dvou hodinách k zemi, druhý den v dalších dvou byly sesbírány. Čekáme u nás nával všeho, co nebylo odvezeno.
A začínají létat opravdové motýlí drahokamy: oba otakárci a ohniváčkové. Dokvétá u mokřadu ledenec, v plném běhu je divoká pažitka. V jemně fialovém koberci. Třešně nebudou, hrušky sem tam, švestky vyšly v poklidu. Jablka? Uvidíme, tam třeba opatrnost.
A vlní se louky. Ty naše. Je to moc pěkné prohlížení. Netrvá dlouho, jakmile trávy uzrají, divadlo končí. Rok tím vším opravdu zvolna se ubírá k zenitu, to v té skautské básni bylo tehdy napsáno trefně. Před víc jak půl stoletím.
Tak hned jak se rozední, vyrazte ven. Čeká se tam už jenom na vás. A buďte pozorní, ohleduplní a přátelští.
Je vysoký čas! Máj mizí k odžitému, červen za dveřmi, slavičí dámy jako by se do země propadly. Čučet k obloze a zpívat už je marnost, místo taky za moc nestojí, pelichání dorazí každou hodinou. Co s tím?!
Zpravidla podobné situace řeší ptáci dvouletí. Ano, tak mi to výzkum napovídá. Prostě, s minimem zkušeností záměr nevyšel. Přeletují územími, občas zažalují – ale jen krátce, přemýšlí o tečce za sezónou. A já k tomu říkám: je-li studijní plocha, vše možno dokázat. Zrovna včera…
A přeci jsou otazníky jiné právě nad touto etapou jejich pobytů doma. Hodně jsem rád. Je práce, a když je co dělat, výsledek očekáván. Nějaký, jakýkoli – ale výsledek. Pokud se jeho stav bude zdát vratký, přijde doověřování. Či uchopení z jiné strany, odněkud jinak. Nástrojů k tomu se najde v portfoliu už dost, jen neměly dosud konkrétní cíl. V praxi to znamená, „vlézt“ – až se červen rozběhne – do první zkušební noci. Ještě před lety by se krok jevil absurdní, ale to jsem si myslel o chytání za letních nocí onehdy též. I o dalších, a dalších. A kdyby byla v dosahu „klika“, člověk výsledkem povyskočí.
Líčení na zoufalce – to je v podstatě ponocování startovní výstřel. Pak potřeba jít se ještě na houf dní vyspat, prázdniny budou přenáročné.
Slavíci jsou věda! A co chvíli opravdu vzpomínám na tehdejšího šéfa stanice, když jsem od něho přebíral oprávnění. On to tehdy řekl trošičku jinak, ale obsah je týž. Možná mne bude mrzet, jak jsem byl v začátcích pomalý až líný. Třeba čas k bádání bude mi chybět. Zatím ale otázky přijímám plnými hrstmi – a hlavně – úkolem se nechávám bavit. To je rozměrnost konání, zde jsou deponovány metráky prima nálad.
Vzpomínkou na natáčení mi Honza Hošek věnoval slavíka na zeď. Bude mi připomínat časy, kdy jsme zhodnocovali minuty spolupráce.
Pak už ale budou okolo všude jen slavíci, kteří to na kraji srpna zvednou a odletí. Aby se nejeden z dotčených vrátil a vracel. A možná se i krajinou šířil nakonec o něco „výš“. Zprávy mám od Lomnice nad Popelkou, i z okraje Turnova. Kdoví, čeho se ještě dožiju. Pokud trend bude držet, příští rok se nad Lomnici rozjedu.
Modráčci v parku mladé vyvedli, první oddychnutí mám tedy za sebou. Ještě se ale oddychovat bude, bude-li důvod. Jak rozkvetou černé bezy, slavíci jdou z hnízd. To platilo už tenkrát, proto jsem příměr ustanovil. A bezinky kvetou už i nám. Jsou ještě mladé, ale snaží se. A taky jsem pořídil na jedné z lokalit u Boleslavi ořešák popelavý. Přijde mi vzácný, jinde, než za obcí Plazy, jsem ho nikdy neviděl. Tam je skryt v polním listnatém lesíku na okraji, k jihu. Dívá se na Chlum, odolává, a ořechy padají do brázd sousedního pole. Jeden stačil na okraji současné řepky vzklíčit – a ten byl můj! Vezl jsem ho co poklad, v pytlíku na slavíky. Ujal se, to asi pro mojí cestovní péči. Je to jinak moc krásný strom, hlavně v květu – těším se. Místo pro něj máme, snad jsem vyvolil dobře. Hned u naučné stezky.
Je pozoruhodné, kam se v komentářích vždycky poodnesu. Začínal jsem darem a teď řeším ořech. Tak ještě snad, abych zmínil „záhon“ báječně na fialovo kvetoucího česneku u mokřiny, hned vedle ledence. Moc pěkně se barvy doplňují. Jenom mokřina – ta má za současných veder namále a nevydrží s dechem dlouho. Voda rachvalskou stokou už neproudí, jen odkapává. Trnický potok na tom bývá o půllitr líp, zatím se drží statečně, ale uvidíme. Předpověď změněna, slunce udrží vrch.
S některými z vás se uvidím o sobotě v kurzu u tabule, ovšem – i vy ostatní: „Buďte blaženi“. V mezích možného.
Třeba to tak bude už napořád, kdo ví. V Slavičím háji si stačí přesednout o pár desítek metrů jinam a hnízdí před vámi slavíci docela jiní. Ano, u lávky pod hrází rybníka hnízdí slavík obecný, přes louku za můstkem nad Trnickým potokem v seseklé rákosince právě vyvádí slavík modráček. Nikdy jsem takovou příležitost neměl a už to sype první srovnání…
Zatímco modráčky je vidět při krmení v dalekohledu dobře, slavíky obecné stěží. Ti se jen mihnou jakýmsi „stínem“ a už je nevidět. Dnes jsem tam proseděl pořádnou chvíli, vše je tak zajímavé! Když jsem s mými přáteli zakládal hnízdiště pro slavíky, absolutně jsem netušil, že by mohl po letech výsledek vypadat takto.
Ptali se mne od kamery, jestli je někde ještě jiný soukromý ptačí park. Nevěděl jsem. Nejspíš ne. Dáváme do místa nemalé prostředky, odvádíme poplatky státu. Vyplatí se vůbec ekonomicky taková věc? Já prostě říkám, že jo. Z naší trojice jsem já realizátorem ornitologie, a to v naprosté svobodě. Co si vymyslím, mohu vyzkoušet vybudovat. A potom čekat. Ubytoval jsem slavíky dvou druhů, kdybych prostředí nepřipravil, nebyl by nikde jediný. Dokonale jsem zhodnotil znalosti z předchozích desetiletí, nadřel se jako mezek, ale v radosti. Nyní už se jedná příměrem o jakési žně, jež jednoho dne neznámého roku přejdou v dožínky.
A zajímavost nakonec: Nejpočetnějším hnízdičem je strnad obecný, po něm vrabec polní. Zásluhou pomístně nízkých trávníků s odhalenými mraveništi je dva roky už hnízdícím krutihlav obecný. Dalším čerstvým druhem v prostoru hráze je konipas bílý. A čeho ubylo? Kupodivu pěnic hnědokřídlých. Pokud tedy ještě nějaké nedorazí. Když máte tři zelené hektary na očích podobně jako mnozí doma akvárium, vidíte z života opravdu dost.
Posledním měřením zapisujeme 30°Celsia, mrazy už asi nepřijdou. Hodila by se odshora voda. Kdo tam držíte známé, přimluvte se.
Rozhodně nelze napsat, že ptačí návraty skončily. Například teď se ukazují v parku první rákosníci zpěvní. V čase, kdy modráčci vyvádějí, slavíci téměř, a červen za dveřmi. Spoustu tajemství přírodní zákoutí nabízejí!
Hnízdí se, a čas je to drsný. Sojka dovede chytit koňadru, která je plně vzletná, hranostaj táhne úlovek též. Když máte „zookoutek“ denně pod lupou, nestačíte se divit. K těm, kteří vylétnou do života úspěšně, musíme mít obdiv. Jde o defilé snažení, odvahy i štěstí.
Ohromují mne podněty o vycházkách. Jde o nabídku pro silná přemýšlení. Když víte, kde vámi zajímaná hnízda jsou, nespíte málem vůbec. Furt se okolo něco děje. A přejete si, aby vše dopadlo ku prospěchu. Ať je daný scénář pohádkou. Příroda, vážení, ta ovšem pohádkových konců zas tolik nemá. Bývá to zápolení z pravé i levé strany. Jsou naše životy snazší? Jsou, ovšem tak nějak o fous.
Abych se vrátil k nadpisu…
Nevíme toho ještě docela dost. I proto, že situace se stále proměňuje. Oteplování a vliv na ptactvo? Ano, i ne. Slavíci například v hnízděních zatím jsou „v zákrytu“. Začínám ale víc a víc nabývat pocit, že stav naší avifauny za vegetačního období roku se nikdy kompletní nesejde. Vždyť uteče několik týdnů a podle moderních poznatků dospělé kukačky zamíří k jihu. V tu dobu klidně – anebo zcela jistě – ještě nějaký zpozdilý pěvec bude probíhat cílem. Už toho třeba moc v úkolu nepořídí, ale bude to tak. Kdo chytá a kroužkuje, občas nápovědu někde zachytí. Většině pěvců se orgány pod kůží vracejí k předmigračním rozměrům, tuk není a nebo sotva viditelný, a pak se na kraji lesa, kde natáhl jsem síť na slavíka, ukáže pěnice hnědokřídlá s „přetékající nádrží“. Ano, ta doma určitě není, i kvůli prostředí nevhodnému. Cestuje se dál, jen pro již přítomné událost spíše nevidíme.
O víkendu dorazí do parku pro letošek poslední skupina zajímajících, za mě i za prostředí říkám: „Ještě je kolem co obdivovat“. Běží čas mláďat – čas pilných křídel ustaraných rodičů.
Pověsím sem fotku-nefotku, na které je sedící samička od slavíka. Nechtěl jsem na ni pro blízkost vůbec zapínat blesk. Nám přeci náznaky stačí a pro ni to bylo důležité. Ony si totiž věří a nechají člověka přijít fakt natěsno.
Tak, pěkný konec máje, bude-li to ve vašich silách.
Nikdy slovy nedohoním divadlo slavičích pobytů doma. Skutečnost je totiž až neskutečná! Nebo to je tím, že jsem fenomén přijal do žití jak šálek dobré kávy. Takové, jakou jsem si dnes dopřál na schůdkách základny z naší louky. A pak jsem šel na obchůzku. Zkontrolovat hnízdící modráčky i slavíky pravé. Zatím to běží.
Pak mě čekalo zjistit, kdo je zpěvákem za cestou u rybníka. A výsledek promluvil do hledání odpovědi – kam se poděl naiva z vrby. Zabalil to v ní dvanáctého. Tady má místo o třídu lepší, času však málo. Je ale zpěvákem po parku nejlepším, o tom žádná…
Bylo by dobré se za každým večerem zastavit a pohrozit sobě, že pobyt slavíků kvapí. Abych jej začal žít ještě intenzivněji. Sbírám po okolí (dál jsem se zatím nedostal) kontrolní odchyty jedinců, označených po nocích v nedávných letech léta. Až výsledky jednoho zimního dne sečtu, budu mít myšlenku doloženu. Je podstatným segmentem dané problematiky. Sice se od toho pár nových podotázek odrazilo, ale přesně tak vypadá definice badatelovy cesty.
U jedné studánky jsem kolem poledne políčil na slavíka. A než jsem na stezce posekal kolem tabule, byl v síti i s kroužkem. Ohromně cenná jsou tato měření – srovnávací. Zpravidla doloží, co jsem kdy někde napsal. A slavíci se dál a dál vrací. Zvykl jsem si, ale je to ode mne nehezké. Vždyť jde pokaždé o ptačí veleschopnost! Ve světě už se docela ví, jak trefy na místa fungují. A přesídlení, dle mého, nebude chybou, nýbrž záměrem. Pokud nevstoupí do cestovních postupů bouře či jiný faktor, ptáci si umí poradit.
Tato vzdělávací alternativa nebyla hostem poprvé. Jen zase trošku jiní absolventi. Vedoucí zůstávají.
Týpí jim bylo noclehárnou a od rána „brali“ ornitologii. Tentokrát tedy počasí vyšlo na jedničku, ráno jsme museli spěchat, dokud je šance nachytat nějaké ptáky pro kroužkování. Před dětmi nižších věků je toto naprostý základ. Jsou pak aktivnější, líp se vykládá.
A na rozdíl od nedávného VPZ teď to vyšlo. Sýkora modřinka, on i ona od modráčků, obecný rákosník s domovem kdesi určitě hodně daleko (chycený v křoví, takže jej děti neuhodly ani náhodou), korunu všemu v závěru před stažením sítě nasadil krutihlav. Většina přítomných nic podobného dosud neviděla, nalistují si jej ve svazovém časopise. Tam moderuje rubriku k dětem. Pak jsme probrali zajímavosti jiných sfér Slavičího háje včetně vzácných květin, slunce se začalo opírat do kotliny o dost výrazněji než po ránu, pak přišel závěr a místo pro dotazy. Jsou zajímavé. Děti vyzradí třeba, kolik kočky pochytají ptáků a jak se s nimi přijdou ukázat ke dveřím. Mluví i o životech zachráněných, znají docela dost. Porovnávat mám s čím, v tématu jsem odbesedoval či odpřednášel hodin nepočítaně. U nás je ohromnou výhodou „terén“. Prostě živá učebnice. Tak si myslím, že udrží zážitků nejvíc. A Slavičí háj? Ten už je na podobné zvyklý. Jak to jen trochu jde, nechce nás zklamat. A to byl stav i dnešního dopoledne.
Dobrou investicí je počin od rodičů, od učitelů i ode mne. Jde o to pověstné světélko za tunelem – no, a že ten tunel v současné republice směrem od rozhodujících je vskutku pořádný.
Ťuhýci! Tak už jsou doma. Na mysli mám ty obyčejné, i když ťuhýk šedý se kolem parku také ochomýtne.
Máme jich čím dál víc. Jak se (koordinovaně) šíří křoviny, jak květnatá louka (i jiné) produkují velký hmyz, přibývají. Už zase podnikají vzlety z posedů do výšky za hmyzem, který neohrabaně poletuje. Jsou hladoví. Východním obloukem od Nilu doputovali po kraji Středomoří přes Moravu až k nám. Jsou mezi posledními, kdo ptačí jaro zavírá. Ještě nějaký ten rákosník zpěvný, ti si též dávají na čas. Ostatně, mají návratovou cestu podobnou. Z dalekých dálek.
Slavičí háj mi připadá nafukovací. Vlastníme krutihlavy, filmaři si jich včera všimli. Modráčci krmí. Loni se jim příliš nedařilo, letos je potřeba, aby je prostředí podrželo víc. Predátorů okolo dost.
Vlní se obilí a člověk neuvěří, jak dny po týdnech upalují. Domnívám se však, že zrovna tyto proměny jsou jedním z nejtěžších úžasů, které může člověk vycházkou pořídit. Český krajinný rok v plném běhu! Kdesi vysoko, ale fakt skoro v mracích, točí termikou dravci. Ano, ještě „komíny“ vyhledávají ke klouzavým přesunům dál. U této kategorie opeřenců je spousta ptáků nedospělých, nehnízdících. A ti mají čas ke všemu. Možná to jsou právě oni, kdo v oblacích nad parkem operují.
A přijde hlavní čas motýlů. Už zvolna klíčí. Tak, jak louka nakvétá, rodí se všichni ti čekající. Kukly pukají, křídla se pumpují vzduchem, oči rozhlížejí. Už to začíná. Hlavní sezóna barev z motýlích šupinek křídel.
Jaro je základnou k přežívání. Zajíci ztrácejí ostražitost, z toužení zpitomělí. Chodí a operativně rozhodují, na co by asi tak mohli mít chuť. Už nám to nevadí, kytek je v kobercích konečně dost a jejich výběr výsevy neohrozí.
Kotlinou při Klenici putuje vlání. Vegetace je ve formě a závany vzduchu jí berou k tanci. Zelená, ve stavu nejsvěžejším, bliká k poutníkům na dálku. Zdali jí vidí? Teď je potřeba vycházet z obydlí a pobrat krásy krajin. Ne, vůbec je do dneška nepoztrácela. Není to statečné? Je to statečné!
