Jakmile v Slavičím háji rozkvete ledenec přímořský, jisto je, že slavičí mámy musí na zem, inkubují. Tady je obrázek…
Začíná čas, kdy se i já doopravdy začínám bát. Moc bych jim přál, aby snůšky proměnily v kropenaté potomstvo a pak jej i vyvedly ven. To už ale bude červen a rok stoupat k zenitu. Ano, ten náš „propřírodní“. Je mi velice příjemné držet se této verze pohledu na svět. Už si ji mohu dovolit.
Pojďme k bilanci…
Nemáme žluvy, to už několik let, ale bývaly vzadu za rybníkem. Nemáme cvrčilku zelenou, je to definitivní. A nemáme onu hrdličku divokou, to se dalo čekat. Jsou to mrzutá odcházení, nenadělám však nic. Jen snad „přitlačit na pilu“ a snažit se mozaiku druhů ptačích udržet v rovině současného. Ne, málo to není – to bez diskuze. Když člověk vidí větev v prostředku rákosinky, která má samozřejmě kovovou patku a je zabodnuta v zemi (aby vydržela víc), na které se střídá strnad rákosní s bramborníčkem černohlavým a donedávna tam notoval i modráček, radost probíhá. Když sedím na špalku a kukačka volá s časem o závod – co lepšího jsem si mohl pro volný čas vymyslet?!
Nebudou třešně, alespoň tedy u nás. Vše opadalo bezcenné. Špačci ale žijí z minuty na minutu a prázdné větve jim nevadí. Chodí loukami a loví hmyz mladým po dutinách. Dokonce až na druhé straně města, dá se to vysledovat. Je jaro a čas k rozjímání. Lepší kulisu už pro náš rok neseženeme.
Šla posledně od jihozápadu bouřka. Domousnickou branou vlezla i k nám, ale Jizera si pro ni sáhla nazpět. Jen trochu pokropila. Nazul jsem holínky a šel krajem louky. Viděl krajinu děkovat a brát si příležitost. Všem místům okolo to tolik sluší. Tančí v nich život!
