Kde bych byl bez ornito-slavičích kroužků! Dá-li si člověk práci okroužkováním, může držet naději, že se dozví některou ze záhad. Chodím tomu naproti, a tak mě dozvídání nemíjí. Ano, na poznatcích z kroužků v mezích možného rostu. Kolikrát už jsem opisoval kombinaci, kdysi slavíku přidělenou. Za takových situací se hodí, je-li člověk nad výsledkem sám. Aby měl klid. Ostatně, roky už chodím políčit sám. A baví mne to. Nemusím nikomu vysvětlovat, co právě prožívám. Konzumuji si „navařené“, v žaludku nekručí. Jako dnes…
Tráva po naučných stezkách roste jako o život. Třeba ji tnout. Čtvrtá z nich se jmenuje „Za lesním tichem“. Asi tušíte, že autorství je moje. Zhruba ve třetině od startu se konečně poutníku ukazuje les. Odjakživa se v místě říká U Boroví. Od silnice na Vlčí Pole přibíhá cesta. Jako nejedna tady, ta původní ukryta v slívách a hloží. Vedle vede nová načerno, taková dost krkolomná. Po práci sedím na lavičce a kochám se směrem k severu. Už odtud nefouká, vítr je dávno jiný, přívětivý. Ale ta panoramata! Volají žluvy, děkují znaveným křídlům. Vzpomínám, že kdysi jsem v křoví chytal slavíka a není tedy od věci zkusit „zahrát“. A vyplatilo se! Tak toto dnes jediné políčení si opravdu užiji. O technikách mluvit nebudu, ale mám jej za chvíli v hrsti. Má kroužek, ale koho to na oblasti tady překvapí. Série vysoká, mladá. To on bude z noci z našeho parku, říkám těm slívám. Zadávám jej přes displej, a je!
Vědecký rozměr ponechme stranou, pojďme ještě pár slov k setkání. V létě po okroužkování odletěl do Afriky. Zcela jistě tam byl, pobyl, a vrátil se nazpět do rýhy zdejších souřadnic. Píšu asi po padesáté tady na blogu – vnímáte onu jedinečnost? Kde jsou všechny ty dny loňského léta?! Jeden z momentů ale přetrvává – kroužek, co umí promlouvat. Ten všechen čas mezi tím, ten nevyčteme. Musel být ale ku zdaru. Protože slavík žije! Právě ho pouštím po vyfocení. Míry se nijak nezměnily, v tomto kabátě tehdy odlétal. Tak jen si kontroluji tehdejší přesnost měření. A novou hmotnost, trošičku přibral. Jde o slavíka jinak velmi drobného, zda je tu v páru, netuším. Jak je ale dobře, že se na Dolnobousovsko vrátil! Ne tolik pro můj výzkum, ne pro Kroužkovací stanici – pro krajinu zdejší u lesa. Pro mirabelky, co kvetly, když bral tenkrát za kliku.
Tak to je od Boroví dnes asi vše. Vydržte vyladěni
