Zaměřeno na slavíky

Začínáme.

Zde je první obrázek zahrady „naproti“. Co vidíte? Jasně, podivně dobíhající podzim, kdy naprostá absence sněhu dovolila travám jedinečně se ještě tyčit. To nebývalo, ale to nemyslím. Mlýn bez života a jabloně, jež se už rozdaly. Obzor, tvořený Hrádkem, ale to taky nemyslím. Řadu starých jasanů podél již neexistujícího náhonu na mlýn, jinde umírající břízy (jako dnes už skoro všude). Královský ořešák, dávno sklizený partou spižírníků, ale ani o to nejde. No nic, pojďme dál. Ještě se sem očima rádi vrátíte.

Už máte jasno? Zoom nám chce pomoct. Rozebral mimikry a plátno rozdýchal. Řekněte – není to příjemná vstupenka v zahradu ticha? K přeskočení plotu směrem k nám. K utišení. Ten úkaz za chvilku vpije se do prostředí, z kterého před jinou vzešel. Jako by nikdy nebyl. Jako by zahrada nedýchala. Ale než se tak stane, tady je finále!

Vidíte. Stačilo mi poodstoupit v jídelně od stolu. Nad všechny televize, veškerá rádia, nad všechna vyprávění – je chvilka oživlé zahrady za silnicí! Nabízí připojení, vyladění někam, kam tolik moc – a čím dál víc – potřebujeme. Do tichoty i lehounkého samobytí. Odložte všechno, co obrázek by snad zakalilo. Staňte se tou samou Přírodou. Buďme napojeni…

Nezvyklé konce roku zažíváme s počasím. A jinak to nejspíš hned tak už nebude. Pro přírodu je to ovšem v mnoha ohledech malér. Pro dřeviny zejména. Ale na straně druhé – všimněte si, kolik ptačích druhů naprosto zásadně začíná měnit svá podzimní rozhodování. Červenky, střízlíci, pěnice, rehkové, budníčci, bekasiny, slučky, špačci, skřivani, holubi, drozdi, čápi. Jeřábi též.

Nevidím jim do hlav, ale váhaví jsou možná už i někteří modráčci. A to už jsme u slavíků! Ne, běžím si vychladit hlavu pod vodovod. Toho se nedožiji. Nezimují ještě ani ve Středomoří, ač se to místy mýlením říká. Nadřízený mechanismus to pokaždé nesmlouvavě v srpnu ještě rozhodně za ně.

Přišel dotaz od absolventky našich VPZ, zda se do konce roku objeví vážně jenom dva texty? Přidám tedy dnes článek znovu o mlýnské zahradě, tady přes ulici. V hlavní roli divočina, jak jsme na blogu zvyklí.

Běží třetí díl prosince, než se rozkoukáme, bude po něm. A pak už se rozprostře letopočet dvou dvacítek. Vyvěsím PFku a přestoupíme. Nejvíc člověk v životě potřebuje štěstí. Ano, je to tak. Myslím jako, aby měl kliku, nemyslel jsem loterie. Ať jej prosím máme už teď v konci roku, ať přestoupíme všichni.

Tady se objeví nejprve text, který udrží v naději kroužkovatele, že je přeci jen dobré přes všechny ty vykopávky a poezii si počkat, že dostanou informace, které jinde nemohou. Bude o ručních křídelních krovkách – tolik mnohdy přehlížených. Určovací klíče s nimi téměř nepracují, jsou ale pokladem přinejmenším u slavíků. Tam na ně upozorňuji už od konce století. Neděje se tam sice takové divadlo jako u loketních, ale zase jsou jistotou prvního peří. Přinejmenším u slavíků, abych se držel svého kopyta. Půjdeme se na ten zázrak podívat společně.

Mimo to nabídnu ještě jeden text zcela jistě, a ten by mohl být třeba veselý. Pak už si půjdeme každý po svém, kdo umí bilancovat, bič zahoďte do popelnice, kdo se chce do nového roku třeba jen propít, přeji líh jen ověřený (nejlépe z vlastní zahrádky). Kdo se vydá za ledňáčkem pro štěstí, pár let už tady můžete kamkoli, voda nezamrzá a rybaříci jsou.

Ode mne je to v tuto chvíli vše, ještě snad upoutávku – jeden slavičí text najdete zanedlouho na velmi dobře fungujících webových novinách: Avifauna.cz.

Je po dvacátém, rekord zase nepadl, ale v knize příletů dubnově už zapsáno mám. O to mi teď nejde, mám místo, kam jsme vložili své představy. A chodíme kontrolovat, jestli jim to alespoň trochu odpovídá. Jestli se nám to povede.

Pořád je po dvacátém, mirabelky dokvétají. Je na škodu disproporce posledních časů. Slavíci nespěchají, keře však ano. Chtěl bych, aby se to kvůli mně ještě někdy potkalo. Pamatuji to ze vzpomínek dávných. Šly ovšem zimy tehdy jiné a slavíci přilétali do květů.

Musí už být blízko, určitě jsou. Ještě jednou zkouším hrát, krátce. Nepatří sem trapná umělina zpod dírek „empétrojky“, co točí se dokola. Zpěvák je v ní navíc polský. Budu sedět dál radši potichu. Usrkávat náladu, jak v tom nejmilejším hrnečku přelitou mateřídoušku. Modřinky, bydlící v infotabuli, zase už hnízdí. Byl to perfektní nápad, jeden z kůlů vydlabat a zaklopit odsuvnou stříškou. Přiletěly hned. Nikdo takovou naučnou tabuli nemá! Slova i obrázky jsou u nás obydlené.

Je po dvacátém. Mám podobné dny rád. Vzduch typicky voní večery, ještě chladnějšími. A tady obzvlášť.  Dnes ale posedím. Nezjistil jsem ho ještě, ale tohle napětí mne baví. Jsem tvrdohlavý, chci být u návratu, vítající ve dveřích! Má to zde jinou dimenzi. Když jedu k Husí Lhotě – nevím, jak to je možné, a jak to ten plácek zajistí – tam mne však rekord nepřekvapí. Prostě, i když tam zahraji v nejšílenějším datu, musím počítat s tím, že to může vyjít. Jako jednou, když jsem jel na schůzi do města. Ještě, že jsem si přehrávač vzal! Ale koukám, že odcházím v příběhu jinam.

Je stále po dvacátém. Lavička zebe, vstávám, jdu na obhlídku. Boty se vznášejí nad pěšinou v sadu – a tam, tam někde vzadu, vrbička v rákosí. Před ní se chytil loni. Ale to jsem o něm věděl od cesty, než mne chtěl převézt odletem kolem rákosiny. Naletěl si, byla tam síť. Měl kroužek, což tady opravdu nepřekvapí. Teď ale procházím východním okrajem, který k parku už patří, a vracím se na lavičku. Dalekou cestu k borům dokončují právě brávníci. Zpívají a přilévají sem dolů do nálady. Jak vidí rachvalské vlny a za nimi vršky skal, neudrží se. Proč by měli? V přírodě je vše opravdové. Vždyť to „za chvíli“ znovu prožijí!  Až se pískovce rozpálí a oni podletím vyvedou mladé. A potom odletí, aby se domů navraceli. Aby to měli, jak to mám já. Slavičí háj teď zpívá v tónech strnadů. Jsou místní a trochu pospíchají. Ale slavík, slavík tu není, ještě nepřiletěl. Přijedu ráno…

Je po jednadvacátém a kvítky v trnových větvích už neumí udržet se. Padají a rozkrývají temnotu slavičích křoví. Sameček modřinky si mne prohlíží z vršku doubku. Ten roste u tabule jako z vody. Spodní větve jsem mu začistil, aby byl jednou elegán. Kde z hlavní cesty uhýbá se k výsadbám, mihnul se ryšavec. Vymýšlím plán, ale mohlo to po těhotné noci být cokoli. Přehrávám krátce. Znám zdejší chytráky a oni mne. I za mořem by si mne vybavili. Nic se však během obchůzky neozvalo. Zase tak plodná být ta noc nemusela – říkám si polohlasem. Biokoridorem podél cesty táhnou nyní z narezlých rovněž rehkové.  Mohl to být některý z nich. Tak jsem se na dnešek těšil, že hned neodjedu. Výheň doma určitě naříká, sem to však slyšet není. Sedám si na fošnu pevného okování, když štrachání v travinách mění se v střízlíka. Takhle se tady na tahu chovají. Prolukou za mými zády chtěl proletět pták, ale otočil se. Nebyla to pěvuška, už vůbec ne červenka – a rehek to tedy nebyl taky. Ba ani pěnice černohlavá. Měl smůlu, že jsem se tím směrem právě koukal. Slavík! Tak přeci tady je a kontrolovat mu kroužek bych nejspíš ani nemusel. Číslo vysypu z hlavy.  Ne. Samozřejmě, že tak vůbec nemusí být. Hnízdívají zde tři páry a tenhle by musel pamatovat boudu pro hlídače, než skončila.

Nevím, kolik máte času v předvánočním shonu, třeba už „přetékáme“ do vámi plánovaného úklidu. Zkrátím to. Tak tedy – byl to on. Chytil jsem ho sítí, když jsem předstíral, že mne to vůbec nebaví a odjíždím. Byl toho dne sám, ale já jsem už nemyslel potom při práci na jiného, než na ten zážitek. Na ptačí nasazení, odhodlanost, na jeho chytrost poslechnout zadání v hlavě a odrazit domů včas. Jak mívala jeho máma a sousedé, kteří tady tenkrát kvůli výstavbě nedaleko, o hnízdiště přišli. Slavičí háj, na sluneční straně města na Klenici, jim nikdo už nesebere..

Jsem člověk přírody a zajímá mne všechno kolem ní. Zeměpisné pásmo, které mne hostí, planeta obecně. Vzácný řád. Fascinuje obraz zdejšího roku, čtyři období. Jejich předzvěsti, průběh i doznívání. Ale i přechod hned znovu v další, pokračující. Život v tom, a moje ohromné štěstí. Příležitost chvíli jít, a že jsem ji od rodičů dostal. A až spolu s ní došlapu do finále, nikdo mne fňukat neuslyší. Teď ale znovu mám možnost potěšit se. Už je to za dveřmi, málem ve dveřích!

Láká mne pohlížet do pradávna, kdy fenomén Slunce začínal platit výrazněji. Kdy lidé měli už nad krkem nachystáno pobrat z úkazu víc a někteří hodně. Starověk a doba druidů. Ti byli schopnostmi nejdál. Čas všechno proměnil, i rozměr slunovratů. Využili jej mnozí, až po dnešní obchodníky. Ti první se ale s pokorou dívali k přírodě, zatímco ostatní ji už tolik nepotřebovali. Já ovšem ano, proto zde píšu a úvod mohu podtrhnout. Položím pro sebe, ale i pro vás, tu desku letokruhů na začátek, a tak jako před hodinou nezhmožděného dějepisu, kdy „mám službu na pomůcky“, už s nimi spěchám…

A doteky mohu k těm keltským přidat. Podívat se znovu jejich očima do místa, odkud se odrazí Slunce. Je totiž jeho veliký čas! Vytušit (už) z prožitého, že poznačené místo vstávání na obzoru se už nepokrátí a bude se co nevidět stoupat! Životodárný oblouk se prodlouží prvními krůčky a tma zase prohraje. To přeci volá po oslavě! Já pod tím vlivem se v noci vrátím, dám slavičí příběh. Protože – ještě pár jinovatek a jsou tady zpátky!

Kdo chodí na blog déle, ví, že zaměření na slavíky občas velkoryse dovolí uchopit téma jiné. Mimo sezónu to lze a teď, když se mnohde mnohým posílají přání štěstí, pojďme se na jeden z symbolů podívat. Jednak proto, že jsme kováři – a taky proto, že historie domoviny mne čím dál víc baví. Díky nálezům. Řeč bude o podkově – symbolu štěstí. Už ne o té naší kněžmostské z patnáctého století ze zahrady, ale o čerstvě vyzvednuté (o něco mladší) z luk při severním břehu Červenského rybníka, z krajiny mé ornitologie. Je odtud zmiňováno prastaré sídliště a v hlíně je to po deštích odstínem vidět. To všechno ale opusťme – možná i to, proč přináší štěstí (mnohde už jsem o tom vyprávěl) a pojďme se zadívat do těch časů několik století nazpátek. Ano, tak dlouho ležela v hlíně. Teď si uvědomuji, že štěstí zmínit musím, bez toho by příběh neběžel.

V čase, kdy železo bylo vzácné, a to je i doba příběhu, ztratil-li hospodář z koně podkovu, vznikla škoda. Totiž ty ochozené, tenké, daly se v ohni složit v „bago“ klidně tři, svařit prokováním a bylo hned na podkovu novou. Zaplatila se mistrovi jenom práce. Podkova tedy znamenala štěstí v případě, že takovou po ztrátě zemědělec našel. Pokud nebyla ochozená, znovu se na kopyto použila přímo. To nebyl ovšem případ dnešní podkovy od města na Klenici. Ta ležela vmáčknutá snad v třiceticentimetrovém uložení měkké (dnes mokřadní) louky. Jak ji kůň v čase utrhl, nikdo ji nenašel. Dokazují to hřebíky, v místě zadržené. Přijde mi ten obraz fantastický. Už pozítří, v čase jednoho ze čtyř nejdůležitějších svátků časů pradávných, vzpomeneme energií, magičnosti – chcete-li. Celé to konání kolem konečně nepřibývající noci! Slunce se od té chvíle po pár dnech už nápadně začne „vracet“, den natahovat. Pojďme ale zpět k obrazu v hlíně. Tady je dokladové foto.

Podkova je prý zbrusu nová (z levé přední nohy), kůň ji ještě kale nenosil a hned taková lapálie! Hřeby se vytrhly, když zem se kolem zatáhla a nikdo si nevšiml. Až po tak dlouhé době přístroj, který na ni zareagoval a ohlásil ji v zemi. A hledač, specializující se právě na dávné podkovy, se rozzářil. A já chvíli poté, když jsem se v kovárně dověděl, odkud že je. Je to můj kraj. Jak vypadala dílna, kde koně okovali? Kolik měl kovář dětí, pomocníků, kolik dostal za dílo a čeho? Co se dělo kolem po kraji? Jaké v tu dobu šly časy? V kterém hamru se připravilo železo? A konečně to nejpodstatnější – znala krajina už slavíky? Nikdo mi na to už neodpoví. Ale vidět tu stopu po tak dlouhém čase vlastně dnes obnovenou, neztracenou, to je přeci báječné!

Podél plechového města šlo v tom čase už poctivé slavičí jaro. Však taky máje bylo prvního. Neměl jsem vůbec toho dne chuť jet z Kněžmostu na jih, kde leží průmyslový lem Boleslavi. Ne, že by tam nebylo zajímavo, ale právě, že jsem věděl o páleništi ohňů čarodějnic hned vedle tamní lokality, čas to byl nevhodný. Ještě, že jsem ovšem jel! Chytací příležitosti disponují tuatamově všemožnými překvápky či adrenaliny, tam se mi povedlo prožít konečně pořádný tah. Doufám, že nikdo nehledá za sdělením výjev, kdy z očouzeného sudu tam ještě u ohniště dotéká zvětralé pivo. Tah jsem zažil ptačí, slavičí. Slýchal jsem o něm na setkáních od starého kroužkovatele, který jezdíval až z Plzeňska k Litoměřicím, když slavíci začátkem května v tamních pásech keřů báječně táhli. Pořád se chytali noví, říkal. Jednou jsem viděl už podobný obraz na oseckých lukách, stranou červenské kosy. To jsem ale neměl moc času – a popravdě – že šlo o průtah, došlo mi spíše později. Pro specialistu to je opravdový zážitek, protože ptáci v této fázi cesty už hodně zpívají. Chytat se to ale nedá – ostatně, to jsem zažil právě tam. Horka je lesík – málem u plechových hal města, na půli cesty z Plazů. Pod ním ono spáleniště a první zpěvák hned při okraji lesíka! Běžně se tam hnízdí, takže jsem myslel, že slavíka cvaknu a zase pomažu. Chytil jsem ho, to ano. Byl krásně letitý, úhledný mistr.

Než jsem ho okroužkoval, zjišťuji, že hned vedle na doznělé vydráždění reaguje další. A vedle další – a jiný opodál. Poskočil jsem v oharcích a v hlavě si projel počet sklopek v autě. A sítí? Spíše tedy tyčí, ty jsou limitem, beru s sebou tak jedny. V lese, protkaném cestkami, bylo nádherně, ale límec se začínal potit od zděšení. Ptáci nešli „ulíčit“! Byli tady, hned o kus dál – a tady ne. Když jsem vysekal pracně ulici, kde zpívali tři, žádný už tam nikdy nepřiletěl. Kdo chce víc, nemá nic! A to já zas měl! Chytil se za celou dobu jeden další jediný nešťastník. Nikdy jsem podobně nerezignoval, mám se za člověka vytrvalého, ale tady mi přišlo nejlíp – sednout si na zadek, zbytečné zabalit, a jen si to žít. Lesík byl jako orchestrion. Kolik jich tam mohlo být, netuším. Ta vědečtější půlka mé postavy mne přesto masírovala – věděla, že to by byla panečku příležitost! Nachytat ty, kteří jsou ještě v pohybu. A čekat. Čekat na vyzrazení domovenky nějakou z náhod. Tohle mi ve výzkumu chybí, a myslím si, dnes tady sedící nad seznamy, že se na ten příměstský orchestrion přeci jen nějak líp po zimě připravím. Bude se 100%ně opakovat.

Slavík z dubového lesa – ach, kde jsou časy předlouhého sepisování! A těch příběhů kolem! Tolika z vás jsem vstoupil do soukromí, když jste psali ohlasy. Ale nebojte, slíbil jsem při tom, co jste většinou očekávali – ať zůstanou s knížkou v mém srdci. A přitom – tolik by se hodilo v tomto čase pár z nádherných představit.

Nic, spíše sdělím, že skladem jich už opravdu moc není. Dávno na prodej netlačíme, jen jaksi samovolně dojíždí. Budu ji ale brát s sebou na besedy do končin, kam mne pozvou. Jediný stín to má, tady ten Kněžmost. Jediný si zakryl oči, když od Vrchlabí po Sobotku se na ni těšili a pomohli nápadu. Knížce to nevadí a já jsem si zvykl. V zdejší knihovně ji ale údajně přeci jen najdete. Pojďme od toho pryč..

Stihli jsme kolem toho rodinného vydání i dost chyb – inu, prvotina. Se psaním nekončím, budu-li zdráv. Už teď stavím na nohy pohádku pro děti, formátu – tak akorát pro rádio. Bude ale povahy interní, zilustruje ji opět dcera a bude pro její děti a zbylé v dosahu. Taková komorní záležitost, ovšem nápady, které mne hned popřepadaly, za to určitě stojí. Chci přitom, až parta přijede a vyjdou si do Slavičího háje s rodiči, aby tušili – tak tady, tady někde to pohádkové najdeme! Není to ovšem tak, jak by se mohlo zdát, že děj se otočí kolem slavíků. Scházet tam nesmí, ale sotva tak dotekem pírka.

Když jsme otevírali první slavičí výstavu, tehdy v Mladé Boleslavi, pod názvem Čtvrt století s králem pěvců, legendární Jarka Klápště v úvodním slovu vyzval, že očekává monografii druhu. Mám tu jednu německou pro modráčka, vím, jak to udělat. Tam by se dalo uskladnit všechno co vím. I z technik chytání. Bylo by to ovšem tak časově nákladné, že odvaha rychle mizí. V roce dvacet to ještě zcela jistě nebude. Ale pokud by měly mé koleje ještě dost pražců před sebou, před výzvou se neschovám. Jen Jarka, ten si ji už nepřečte.

Od ledna tomu bude čtyřicet let, co jsem vyšel za slavíky. Oslnění to bylo obrovské, když se ukázalo, že zpěv opravdu patří králi. Začalo mne to měnit. Jako první to odneslo rybaření. Se vším všudy, i s pytlem nevděčných funkcí, které jsem u spolku měl. A slavíci přitlačili ještě víc – najednou jsem stál před zkouškou na kroužkování v bájné „Hornoměcholupské“. Ale to všechno znáte z blogu či některého rádia, tím se totiž často začíná. Jen se mne nikdy nestačili zeptat, co vařím – a jestli už mám sepsanou kuchařku. To by lidi v éteru asi popadali. A slavíci na mne volali čím dál hlasitěji. Jako čerstvý kroužkovatel jsem vycítil, že jsem na poctivě namydlené ploše. Roky šly, vždy se začínalo příletem a pak přišlo hnízdění. Potom se končilo, víc jsem toho neuměl, o prázdninách slavíci „nikde nebyli“. To se dalo i vyčíst v chytrých sděleních. Ale i takové „kruhy“ času stačily. Vyplnily se seznamy propisovačkou, odeslaly a čekalo se na další jaro. Z kruhu do kruhu. Pak se ale zrodila krize, ono taky – kdo by tvrdnul u jednoho tématu víc než pět let?

Neměl jsem „rodinný“ čas a do toho „poznal“ modráčky. Najednou tu ten ptačí zázrak opravdu byl a já na ně „začínal umět“. To byla sklopkařinka! Úplně jsem viděl všechny ty chlapy přede mnou na březích řek, o nichž jsem tolik četl, jak jim to pod vrbičkami klape. Modráci byli neskuteční, zrádně magnetičtí. Utrhl jsem se jim přeci nakonec. Přišlo poučení z krizového vývoje a pokus o návrat. Jestli v něčem jsem v životě dobrý – jsou to návraty. Se svým vřazením mezi znamení Zvěrokruhu ani nemůžu jinak. Navracení k pravým slavíkům mne začínalo bavit. Měl jsem už zase i o něco víc času, najednou jsem znovu stál pod větví divoké růže a věděl, že zítra vyrazím zas. Na toho vedle. Místní slavičí rok se od těch dob vlastní zásluhou přenastavil do výměru čtyř zelených měsíců, poslední roky po nich šátrám za nocí ještě, když už lavice čerstvě zas skřípou.

Kdybych měl uchopit třeba jen dnešní den před půlí prosince… Sebrat se třeba a odjet na některé z míst (občas jsem to dělával), stoupnout si z cesty a ujasňovat nároky druhu. Proč právě tenhle kout? Proč ještě ne ten, který jsem nedaleko míjel? A proč už jiný opustili před několika lety? Mohl bych hledat rozkleslá hnízda v prostředí a učit se z jejich umísťování či volby materiálů. Mohl bych se dívat kolem a přemýšlet nad krajinou. Kde jsem se usadil, proč to mám rád? Kolik jen všemožných nadějí a za nimi dočkání se! Anebo ne! Nedočkání. Špatných otipování, promáchnutí. Pak přijde ke slovu pověstný bič a nešetřím se. V zjištění, že jsem to neodhadl. Že dál mnohé nevím, nezvládám. Když vezmu, že je to koníček, nemusím tlačit na výsledky, neskládám účty nikomu. Nechám běh, ať mě baví. Že jsem nic nenachytal? Že stálo peníze přepravování z místa na místo? Že zmáchané boty zebou? Že netopýři nadobro zničili síť? Předposlednímu hned, a poslednímu otazníku už za chvíli, budu se smát. První dva neřeším. Za jinou zálibu vydal bych víc. Tak bývá v terénu, jak je to mimo něj? Sedím už pěkných dní v křesle a vkládám do programu udané kroužky v rámci plnění povinností k pověřovateli. Za každým je uložený příběh, moje zručnost, štěstí, že to vyšlo. Nemuselo, to už jsem psal. Kdyby nebylo slavíků 504, jen 54, přežil bych to taky. Pravda, měl bych menší příležitost něco se dovědět, míň zážitků. Co to ovšem je v objemu let? V obsahu kruhů, kde začíná se odletem na sklonku prázdnin a končí novým pelicháním před cestou. A český slavičí rok? Tak to je čas pro zbláznění se! Dnem, kdy to začne. Po první noci, z těch dávno těhotných. Umím už roky popsat mnohé, kdejakou proběhlou emoci. Ale vteřiny první odpovědi z ještě bojácně nakvetlých keřů, před tím pořád klečím. Pak se to rozběhne, trošičku zevšední, ale nevychladne. V každém líčení je tušení překvapení. Příroda na to má! Podívejte se na obrázek. Není to přeobdivné?

Co dovede liánovitá akébie v zahradě. Škrtí, až zabije. A vedle jsem rozštípnul větev japonské vrby. Strakapoud nejprve poklepem „zrentgenoval“ dřevo, pak naprosto cíleně zaútočil. Ohebným jazykem s šipkou, ze svého navijáku. To muselo být ve vyžraném tunelu překvapení! Nikdo lépe – a nikdy, nenaučí mne tolik, co příroda. Způsobem záživným, nabídkovým. Škoda jen trochu (víc), že jí mnohde tak nakládáme.

Ale o „jablku ze stromu“ větu závěrem: Dívám se v médiích na předávání „Petice za krajinu“ a mírně v ústraní poznávám moc milou tvář. Děkuji ti, Pavli.    

Připomenutí aktérů

Je těsně před půlkou května roku čtrnáct. Kwileň se chystá na tradiční pobožnost, jsem u řeky a líčím. Je tady neskutečně. Prosna je lenivá, nikam dál se jí taky nechce. Zpěvy slyším oba, mnohohlasý i ten tvrdý. Tomu se ale v místě vzájemného křížení slavíků tak docela věřit nedá. Pastičky jsou napnuté, máme to stejně. Už tam skáče a je to starý známý. Tmaví slavíci jsou tmaví, obecní dorezava. Jarní vyšisované šaty jim sluší a právě na jaře je rozdíl mezi oběma druhy markantní. Není to jen postava, zobák, křídla, podocasní krovky, barvy rýdováků a hřbetu, hruď, barva šíje – jsou to i hlasy, výběr prostředí, přílety na hnízdiště, tahová cesta, zimoviště. A taky třeba spermie, jak se ukazuje. Nejspíš i potrava a pro mne „vzácnost“. Neběžnost, chcete-li.

…..

Je hrstka dnů do konce dubna stejného roku čtrnáct. Stará Studénka vyhlíží zpod Baby první své mistry. Pruhy keřů v mezičkách už na nic nečekají, semafor děravé hrušně dává jaru jasně zelenou. Jede všechno najednou a ten třesk je okázalý. Jdu do kopce udýchaný (jak taky tady jinak) a přemýšlím, že až tam dojdu, jestli tam bude. „Ital“, co dostal kroužek loni zjara v přímořské rezervaci. Než doletěl sem, vyhnízdil, a když začal pelichat, já ho tam v křížení cest pastičkou chytil. Měl by se vrátit, lidem ve zpravodaji dole ve městě jsem to za něho slíbil. Než tam doklopýtám, naložený jak dromedár, zkusím prvního „příletu“ v půlce kopce. Česko je hnízdištěm slavíků obecných, jen opravdu vzácně najde se tmavý. Tady během hnízdění bývají jen ti rezaví a toto je jeden z nich. Červi se hecují o větší výmyk na kolíčcích, nic se kolem nich ale neděje. Divné. Že by pták tvrdohlavě držel ještě mediteránní catering? Budu muset seknout lajnu, ve svazích to je problém. Šestku se mi tam nakonec našikmo nastěhovat podařilo, zahraju. No, prosím.. Ale, ale, my se přeci známe! Mistr se nám loni na pelichání posunul do větší temnoty trnek, bydlí se ovšem tady, tak to je paráda! Kouká na mne, jestlipak se stavil zas ve Fondo Toce? A pak se vyhecoval do kopců dírou podle hraniční řeky Ticino. Je to jedno, hlavně, že je doma. To bude článek do zpravodaje pro jeho fanklub. Obecní slavíci jsou od tmavých jiní. Působí i štíhleji v ruce. Na slunci svítí, to ti druzí neumí, jsou na to moc umounění.

Slavíci. Znovu se nahoře na ně podívejte. Nedivím se hlavě, že si je tenkrát k doprovázení vybrala.