Slavík z dubového lesa – ach, kde jsou časy předlouhého sepisování! A těch příběhů kolem! Tolika z vás jsem vstoupil do soukromí, když jste psali ohlasy. Ale nebojte, slíbil jsem při tom, co jste většinou očekávali – ať zůstanou s knížkou v mém srdci. A přitom – tolik by se hodilo v tomto čase pár z nádherných představit.
Nic, spíše sdělím, že skladem jich už opravdu moc není. Dávno na prodej netlačíme, jen jaksi samovolně dojíždí. Budu ji ale brát s sebou na besedy do končin, kam mne pozvou. Jediný stín to má, tady ten Kněžmost. Jediný si zakryl oči, když od Vrchlabí po Sobotku se na ni těšili a pomohli nápadu. Knížce to nevadí a já jsem si zvykl. V zdejší knihovně ji ale údajně přeci jen najdete. Pojďme od toho pryč..
Stihli jsme kolem toho rodinného vydání i dost chyb – inu, prvotina. Se psaním nekončím, budu-li zdráv. Už teď stavím na nohy pohádku pro děti, formátu – tak akorát pro rádio. Bude ale povahy interní, zilustruje ji opět dcera a bude pro její děti a zbylé v dosahu. Taková komorní záležitost, ovšem nápady, které mne hned popřepadaly, za to určitě stojí. Chci přitom, až parta přijede a vyjdou si do Slavičího háje s rodiči, aby tušili – tak tady, tady někde to pohádkové najdeme! Není to ovšem tak, jak by se mohlo zdát, že děj se otočí kolem slavíků. Scházet tam nesmí, ale sotva tak dotekem pírka.
Když jsme otevírali první slavičí výstavu, tehdy v Mladé Boleslavi, pod názvem Čtvrt století s králem pěvců, legendární Jarka Klápště v úvodním slovu vyzval, že očekává monografii druhu. Mám tu jednu německou pro modráčka, vím, jak to udělat. Tam by se dalo uskladnit všechno co vím. I z technik chytání. Bylo by to ovšem tak časově nákladné, že odvaha rychle mizí. V roce dvacet to ještě zcela jistě nebude. Ale pokud by měly mé koleje ještě dost pražců před sebou, před výzvou se neschovám. Jen Jarka, ten si ji už nepřečte.
