Z kruhu do kruhu

Žádné komentáře u textu s názvem Z kruhu do kruhu

Od ledna tomu bude čtyřicet let, co jsem vyšel za slavíky. Oslnění to bylo obrovské, když se ukázalo, že zpěv opravdu patří králi. Začalo mne to měnit. Jako první to odneslo rybaření. Se vším všudy, i s pytlem nevděčných funkcí, které jsem u spolku měl. A slavíci přitlačili ještě víc – najednou jsem stál před zkouškou na kroužkování v bájné „Hornoměcholupské“. Ale to všechno znáte z blogu či některého rádia, tím se totiž často začíná. Jen se mne nikdy nestačili zeptat, co vařím – a jestli už mám sepsanou kuchařku. To by lidi v éteru asi popadali. A slavíci na mne volali čím dál hlasitěji. Jako čerstvý kroužkovatel jsem vycítil, že jsem na poctivě namydlené ploše. Roky šly, vždy se začínalo příletem a pak přišlo hnízdění. Potom se končilo, víc jsem toho neuměl, o prázdninách slavíci „nikde nebyli“. To se dalo i vyčíst v chytrých sděleních. Ale i takové „kruhy“ času stačily. Vyplnily se seznamy propisovačkou, odeslaly a čekalo se na další jaro. Z kruhu do kruhu. Pak se ale zrodila krize, ono taky – kdo by tvrdnul u jednoho tématu víc než pět let?

Neměl jsem „rodinný“ čas a do toho „poznal“ modráčky. Najednou tu ten ptačí zázrak opravdu byl a já na ně „začínal umět“. To byla sklopkařinka! Úplně jsem viděl všechny ty chlapy přede mnou na březích řek, o nichž jsem tolik četl, jak jim to pod vrbičkami klape. Modráci byli neskuteční, zrádně magnetičtí. Utrhl jsem se jim přeci nakonec. Přišlo poučení z krizového vývoje a pokus o návrat. Jestli v něčem jsem v životě dobrý – jsou to návraty. Se svým vřazením mezi znamení Zvěrokruhu ani nemůžu jinak. Navracení k pravým slavíkům mne začínalo bavit. Měl jsem už zase i o něco víc času, najednou jsem znovu stál pod větví divoké růže a věděl, že zítra vyrazím zas. Na toho vedle. Místní slavičí rok se od těch dob vlastní zásluhou přenastavil do výměru čtyř zelených měsíců, poslední roky po nich šátrám za nocí ještě, když už lavice čerstvě zas skřípou.

Kdybych měl uchopit třeba jen dnešní den před půlí prosince… Sebrat se třeba a odjet na některé z míst (občas jsem to dělával), stoupnout si z cesty a ujasňovat nároky druhu. Proč právě tenhle kout? Proč ještě ne ten, který jsem nedaleko míjel? A proč už jiný opustili před několika lety? Mohl bych hledat rozkleslá hnízda v prostředí a učit se z jejich umísťování či volby materiálů. Mohl bych se dívat kolem a přemýšlet nad krajinou. Kde jsem se usadil, proč to mám rád? Kolik jen všemožných nadějí a za nimi dočkání se! Anebo ne! Nedočkání. Špatných otipování, promáchnutí. Pak přijde ke slovu pověstný bič a nešetřím se. V zjištění, že jsem to neodhadl. Že dál mnohé nevím, nezvládám. Když vezmu, že je to koníček, nemusím tlačit na výsledky, neskládám účty nikomu. Nechám běh, ať mě baví. Že jsem nic nenachytal? Že stálo peníze přepravování z místa na místo? Že zmáchané boty zebou? Že netopýři nadobro zničili síť? Předposlednímu hned, a poslednímu otazníku už za chvíli, budu se smát. První dva neřeším. Za jinou zálibu vydal bych víc. Tak bývá v terénu, jak je to mimo něj? Sedím už pěkných dní v křesle a vkládám do programu udané kroužky v rámci plnění povinností k pověřovateli. Za každým je uložený příběh, moje zručnost, štěstí, že to vyšlo. Nemuselo, to už jsem psal. Kdyby nebylo slavíků 504, jen 54, přežil bych to taky. Pravda, měl bych menší příležitost něco se dovědět, míň zážitků. Co to ovšem je v objemu let? V obsahu kruhů, kde začíná se odletem na sklonku prázdnin a končí novým pelicháním před cestou. A český slavičí rok? Tak to je čas pro zbláznění se! Dnem, kdy to začne. Po první noci, z těch dávno těhotných. Umím už roky popsat mnohé, kdejakou proběhlou emoci. Ale vteřiny první odpovědi z ještě bojácně nakvetlých keřů, před tím pořád klečím. Pak se to rozběhne, trošičku zevšední, ale nevychladne. V každém líčení je tušení překvapení. Příroda na to má! Podívejte se na obrázek. Není to přeobdivné?

Co dovede liánovitá akébie v zahradě. Škrtí, až zabije. A vedle jsem rozštípnul větev japonské vrby. Strakapoud nejprve poklepem „zrentgenoval“ dřevo, pak naprosto cíleně zaútočil. Ohebným jazykem s šipkou, ze svého navijáku. To muselo být ve vyžraném tunelu překvapení! Nikdo lépe – a nikdy, nenaučí mne tolik, co příroda. Způsobem záživným, nabídkovým. Škoda jen trochu (víc), že jí mnohde tak nakládáme.

Ale o „jablku ze stromu“ větu závěrem: Dívám se v médiích na předávání „Petice za krajinu“ a mírně v ústraní poznávám moc milou tvář. Děkuji ti, Pavli.    

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.