Jak jsem se konečně vychystal

Žádné komentáře u textu s názvem Jak jsem se konečně vychystal

Podél plechového města šlo v tom čase už poctivé slavičí jaro. Však taky máje bylo prvního. Neměl jsem vůbec toho dne chuť jet z Kněžmostu na jih, kde leží průmyslový lem Boleslavi. Ne, že by tam nebylo zajímavo, ale právě, že jsem věděl o páleništi ohňů čarodějnic hned vedle tamní lokality, čas to byl nevhodný. Ještě, že jsem ovšem jel! Chytací příležitosti disponují tuatamově všemožnými překvápky či adrenaliny, tam se mi povedlo prožít konečně pořádný tah. Doufám, že nikdo nehledá za sdělením výjev, kdy z očouzeného sudu tam ještě u ohniště dotéká zvětralé pivo. Tah jsem zažil ptačí, slavičí. Slýchal jsem o něm na setkáních od starého kroužkovatele, který jezdíval až z Plzeňska k Litoměřicím, když slavíci začátkem května v tamních pásech keřů báječně táhli. Pořád se chytali noví, říkal. Jednou jsem viděl už podobný obraz na oseckých lukách, stranou červenské kosy. To jsem ale neměl moc času – a popravdě – že šlo o průtah, došlo mi spíše později. Pro specialistu to je opravdový zážitek, protože ptáci v této fázi cesty už hodně zpívají. Chytat se to ale nedá – ostatně, to jsem zažil právě tam. Horka je lesík – málem u plechových hal města, na půli cesty z Plazů. Pod ním ono spáleniště a první zpěvák hned při okraji lesíka! Běžně se tam hnízdí, takže jsem myslel, že slavíka cvaknu a zase pomažu. Chytil jsem ho, to ano. Byl krásně letitý, úhledný mistr.

Takhle jsou ti staří jarní zářivě rezaví, mám tu jejich barvu moc rád.

Než jsem ho okroužkoval, zjišťuji, že hned vedle na doznělé vydráždění reaguje další. A vedle další – a jiný opodál. Poskočil jsem v oharcích a v hlavě si projel počet sklopek v autě. A sítí? Spíše tedy tyčí, ty jsou limitem, beru s sebou tak jedny. V lese, protkaném cestkami, bylo nádherně, ale límec se začínal potit od zděšení. Ptáci nešli „ulíčit“! Byli tady, hned o kus dál – a tady ne. Když jsem vysekal pracně ulici, kde zpívali tři, žádný už tam nikdy nepřiletěl. Kdo chce víc, nemá nic! A to já zas měl! Chytil se za celou dobu jeden další jediný nešťastník. Nikdy jsem podobně nerezignoval, mám se za člověka vytrvalého, ale tady mi přišlo nejlíp – sednout si na zadek, zbytečné zabalit, a jen si to žít. Lesík byl jako orchestrion. Kolik jich tam mohlo být, netuším. Ta vědečtější půlka mé postavy mne přesto masírovala – věděla, že to by byla panečku příležitost! Nachytat ty, kteří jsou ještě v pohybu. A čekat. Čekat na vyzrazení domovenky nějakou z náhod. Tohle mi ve výzkumu chybí, a myslím si, dnes tady sedící nad seznamy, že se na ten příměstský orchestrion přeci jen nějak líp po zimě připravím. Bude se 100%ně opakovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *