Z jiného soudku

Žádné komentáře u textu s názvem Z jiného soudku

Kdo chodí na blog déle, ví, že zaměření na slavíky občas velkoryse dovolí uchopit téma jiné. Mimo sezónu to lze a teď, když se mnohde mnohým posílají přání štěstí, pojďme se na jeden z symbolů podívat. Jednak proto, že jsme kováři – a taky proto, že historie domoviny mne čím dál víc baví. Díky nálezům. Řeč bude o podkově – symbolu štěstí. Už ne o té naší kněžmostské z patnáctého století ze zahrady, ale o čerstvě vyzvednuté (o něco mladší) z luk při severním břehu Červenského rybníka, z krajiny mé ornitologie. Je odtud zmiňováno prastaré sídliště a v hlíně je to po deštích odstínem vidět. To všechno ale opusťme – možná i to, proč přináší štěstí (mnohde už jsem o tom vyprávěl) a pojďme se zadívat do těch časů několik století nazpátek. Ano, tak dlouho ležela v hlíně. Teď si uvědomuji, že štěstí zmínit musím, bez toho by příběh neběžel.

V čase, kdy železo bylo vzácné, a to je i doba příběhu, ztratil-li hospodář z koně podkovu, vznikla škoda. Totiž ty ochozené, tenké, daly se v ohni složit v „bago“ klidně tři, svařit prokováním a bylo hned na podkovu novou. Zaplatila se mistrovi jenom práce. Podkova tedy znamenala štěstí v případě, že takovou po ztrátě zemědělec našel. Pokud nebyla ochozená, znovu se na kopyto použila přímo. To nebyl ovšem případ dnešní podkovy od města na Klenici. Ta ležela vmáčknutá snad v třiceticentimetrovém uložení měkké (dnes mokřadní) louky. Jak ji kůň v čase utrhl, nikdo ji nenašel. Dokazují to hřebíky, v místě zadržené. Přijde mi ten obraz fantastický. Už pozítří, v čase jednoho ze čtyř nejdůležitějších svátků časů pradávných, vzpomeneme energií, magičnosti – chcete-li. Celé to konání kolem konečně nepřibývající noci! Slunce se od té chvíle po pár dnech už nápadně začne „vracet“, den natahovat. Pojďme ale zpět k obrazu v hlíně. Tady je dokladové foto.

Podkova je prý zbrusu nová (z levé přední nohy), kůň ji ještě kale nenosil a hned taková lapálie! Hřeby se vytrhly, když zem se kolem zatáhla a nikdo si nevšiml. Až po tak dlouhé době přístroj, který na ni zareagoval a ohlásil ji v zemi. A hledač, specializující se právě na dávné podkovy, se rozzářil. A já chvíli poté, když jsem se v kovárně dověděl, odkud že je. Je to můj kraj. Jak vypadala dílna, kde koně okovali? Kolik měl kovář dětí, pomocníků, kolik dostal za dílo a čeho? Co se dělo kolem po kraji? Jaké v tu dobu šly časy? V kterém hamru se připravilo železo? A konečně to nejpodstatnější – znala krajina už slavíky? Nikdo mi na to už neodpoví. Ale vidět tu stopu po tak dlouhém čase vlastně dnes obnovenou, neztracenou, to je přeci báječné!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *