Jsem člověk přírody a zajímá mne všechno kolem ní. Zeměpisné pásmo, které mne hostí, planeta obecně. Vzácný řád. Fascinuje obraz zdejšího roku, čtyři období. Jejich předzvěsti, průběh i doznívání. Ale i přechod hned znovu v další, pokračující. Život v tom, a moje ohromné štěstí. Příležitost chvíli jít, a že jsem ji od rodičů dostal. A až spolu s ní došlapu do finále, nikdo mne fňukat neuslyší. Teď ale znovu mám možnost potěšit se. Už je to za dveřmi, málem ve dveřích!
Láká mne pohlížet do pradávna, kdy fenomén Slunce začínal platit výrazněji. Kdy lidé měli už nad krkem nachystáno pobrat z úkazu víc a někteří hodně. Starověk a doba druidů. Ti byli schopnostmi nejdál. Čas všechno proměnil, i rozměr slunovratů. Využili jej mnozí, až po dnešní obchodníky. Ti první se ale s pokorou dívali k přírodě, zatímco ostatní ji už tolik nepotřebovali. Já ovšem ano, proto zde píšu a úvod mohu podtrhnout. Položím pro sebe, ale i pro vás, tu desku letokruhů na začátek, a tak jako před hodinou nezhmožděného dějepisu, kdy „mám službu na pomůcky“, už s nimi spěchám…
A doteky mohu k těm keltským přidat. Podívat se znovu jejich očima do místa, odkud se odrazí Slunce. Je totiž jeho veliký čas! Vytušit (už) z prožitého, že poznačené místo vstávání na obzoru se už nepokrátí a bude se co nevidět stoupat! Životodárný oblouk se prodlouží prvními krůčky a tma zase prohraje. To přeci volá po oslavě! Já pod tím vlivem se v noci vrátím, dám slavičí příběh. Protože – ještě pár jinovatek a jsou tady zpátky!
