Začínáme.
Zde je první obrázek zahrady „naproti“. Co vidíte? Jasně, podivně dobíhající podzim, kdy naprostá absence sněhu dovolila travám jedinečně se ještě tyčit. To nebývalo, ale to nemyslím. Mlýn bez života a jabloně, jež se už rozdaly. Obzor, tvořený Hrádkem, ale to taky nemyslím. Řadu starých jasanů podél již neexistujícího náhonu na mlýn, jinde umírající břízy (jako dnes už skoro všude). Královský ořešák, dávno sklizený partou spižírníků, ale ani o to nejde. No nic, pojďme dál. Ještě se sem očima rádi vrátíte.
Už máte jasno? Zoom nám chce pomoct. Rozebral mimikry a plátno rozdýchal. Řekněte – není to příjemná vstupenka v zahradu ticha? K přeskočení plotu směrem k nám. K utišení. Ten úkaz za chvilku vpije se do prostředí, z kterého před jinou vzešel. Jako by nikdy nebyl. Jako by zahrada nedýchala. Ale než se tak stane, tady je finále!
Vidíte. Stačilo mi poodstoupit v jídelně od stolu. Nad všechny televize, veškerá rádia, nad všechna vyprávění – je chvilka oživlé zahrady za silnicí! Nabízí připojení, vyladění někam, kam tolik moc – a čím dál víc – potřebujeme. Do tichoty i lehounkého samobytí. Odložte všechno, co obrázek by snad zakalilo. Staňte se tou samou Přírodou. Buďme napojeni…
Nezvyklé konce roku zažíváme s počasím. A jinak to nejspíš hned tak už nebude. Pro přírodu je to ovšem v mnoha ohledech malér. Pro dřeviny zejména. Ale na straně druhé – všimněte si, kolik ptačích druhů naprosto zásadně začíná měnit svá podzimní rozhodování. Červenky, střízlíci, pěnice, rehkové, budníčci, bekasiny, slučky, špačci, skřivani, holubi, drozdi, čápi. Jeřábi též.
Nevidím jim do hlav, ale váhaví jsou možná už i někteří modráčci. A to už jsme u slavíků! Ne, běžím si vychladit hlavu pod vodovod. Toho se nedožiji. Nezimují ještě ani ve Středomoří, ač se to místy mýlením říká. Nadřízený mechanismus to pokaždé nesmlouvavě v srpnu ještě rozhodně za ně.
