Zaměřeno na slavíky

Ráno se opřelo slunce do oken jídelny, pak svítilo přes balkón obýváku, a když ho ani tam nebylo, našel jsem jej loučící v mlýnské zahradě. Měkkými tóny šátrající ve větvích.

Mezitím jsem viděl Klenici v Sukoradech a bylo mi, jako kdysi během jar. Byla plná vody a spokojená. Jel jsem si kolem ní pro pochvalu. Co nevidět, stoletá vrata, jsem omlazená vezl předat. Nikdy bych tento styl obživy už neměnil. Já musím být u práce pomalý, musím se k detailům vracet a pečlivost, mohl bych mít klidně na tričku. Nikdo by se mnou nepracoval, a já s nikým taky ne, krom syna. Ten sice někdy motivačně zrychluje kroky po kovárně, jestli si všimnu, já ale nevidím. Žiju nádherné roky v práci. Copak by šlo navázat na staré přesné a opracované, ikdyž polorozpadlé dílo, lajdácky? Značku jsem žádnou v železe nenašel, ale ví se, že dílna byla z Luštěnic. Všechny díly poctivě seznačeny, nešlo zpětnou sestavou zabloudit. 98 lidí ze 100 by trosku zahodilo do šrotu, tito lidé nikoli. Poznal jsem to už, když jsem pro ně tehdy přijel. Vše chtěli „po staru“ oživit. Dobrý to byl den.

Pod Starou Studénkou se hlína leskne jak havraní peří. Zemědělci jsou tady rozumní. Šedý ťuhýk pátrá nad svodnicí, žijí tu odedávna. Od lesa křičí jeřábi, ti jsou tu naopak sotva pár let. Slavičí keře zde přežívají, prima. Kdybych zastavil a vystoupil z auta, uslyším zpěv skřivanů. Měl bych zítra odtáhnout do bažin. Byl by tam už modrák. Práci mám z krku, mohl bych.

Projížděl jsem vesnici jinou a uvědomil si, že bych měl napsat o topolech. V písni už, jedné, moc pěkně jsou. Já bych to zkusil na blogu. Potkávám je na mnohých slavičích pláccích, na jednom jde vážně o kmeta, kam vždycky, než začnu líčit, musím zajít. Sukorady – jezero.

Topoly zvláštně voní a poctivě stahují blesky. Těla mají zjizvená, nikdy si pod ně úkrytem nestoupejte! Brzy zjara kvetou, bývá to nádhera. V síti se zavěšují fialové jehnědy, když je z výšin vítr shazuje dolů. A listí, když je rok staré, poslouží slavíkům k stavění hnízd. Kde nejsou duby, topol je fundovaně nahradí. Také jsem našel hnízdo, kde slavíku mohutný strom topolový „kryl záda“. Vystavěno bylo u paty v kopřivách, opravdu těžko hledatelné. Však vyhnízdili. Lokalita: Dolní Bousov – splav Červenského rybníka. Místo má místo v slavičí knížce – a já přidám maličký příběh, abyste celý den nemysleli jen na dezinfekci. Líčil jsem tam sítí na slavíka a nevšiml si, že za ní pod svahem při Klenici roste ptačí třešeň, osypaná. V první kontrole mumlám nezkušeně – kterýpak dobrák mi k tyči vhodil žlutý kapesník! Dalších pár kroků – a pak už jsem přispíšil. V síti poskakovalo toto…

Ne, ornitologie nenudí.

Vážení příznivci přírody, buďme v současnosti opatrní, disciplinovaní, nikoli však vyděšení. Mnohá média trestuhodným přeháněním si dávno zaslouží nebýt. Na druhou stranu internet oproti době dřívější, může být nápomocen k snazšímu překonání problému.

Kdyby nic jiného, jasně se konečně ukazuje, že příroda zůstává největší silou, která má nad životy nás všech opravdovou moc. A předvede to, kdy si vzpomene. Věřme, že s přispěním zodpovědnosti, se nad námi ještě slituje a neoplatí nám nakládání s ní.  

Pokud vám to okolnosti dovolí, pozorujte ji i nyní. Mluvte na ni, vítejte. Ptáci od jihu přilétají, zpěvem nešetří, život chce jít dál, protože musí, má to tak nastaveno. Evoluce. Že padnou i přednášky moje, mrzí. Beru to jako trest, že jsem málo její barvy obecně hájil. Budu tedy sponzorem větším, a i tento blog bude žít aktivněji.

Buďte zdrávi, pokud to půjde!

Níže je vše, o čem jsem dnes psal. Pořídil jsem to pod zabouřenou oblohou. Po straně ovšem už zase vychází slunce.

Víte, kolik je v číslech pochytaných letních slavíků za tři sezóny kříženců či ptáků s podezřením na ně? Ani se neptejte, proto posledně zmíněn ten déšť.  

Nebyl jsem na něco takového připravený. Vůbec jsem netušil, co může přijít s první možností v historii – chytat „přespolní“ slavíky na odletu. U nás se úspěšně kříží také ostatně byl to tento výzkum, který fenomén doložil z míst, kde dnes leží ptačí park Josefovské louky. Jak jsem si osahal klíč, věci dostaly spád. Nemyslím, že by se dva hnědé slavičí druhy křížily v minulosti méně, chyběl ten klíč. A klíčové obrázky přinese za chvíli časopis Kroužkovatel, kde se naučíme lépe pracovat s odlišovacími znaky. Zvládnout hybridní jedince v ruce přinese mnohým velikou radost z vzácného setkání, které by jinak často nebylo. Nechť s propuštěním takového nikdo nepospíchá a zamyslí se nad onou „exotikou“. Uvědomí si, jakého selhání je s odstupem času svědkem. Jak výrazně jsme společně dál s determinací chytaných slavíků. Bude-li každý, kdo na ně líčí, měřit poctivě křídlo, vzácnost na sebe upozorní. K jistotě záznamu třeba však křídla prohlížet obě! Rovněž ověřovat, zda letky již dorostly do finále, nejde-li o slavíka, pelichání teprve dokončujícího.

Viděl jsem snímky míšenců z Česka, Slovenska, Polska. Odlišování chce cvik, ale znaky poměrně drží. U kříženců přímých. Pokud byste chtěli vidět, jak vypadá (uznaný) potomek zpětného křížení (samice = jeden z druhů x samec = kříženec F1), jako zřejmě jediný specialista i takový obrázek mám. Vy si jej prohlédnout můžete nyní.

Jsem s nimi 38 let s kleštěmi, a 40 roků s dalekohledem. Přijde mi spravedlivé, že téma je čím dál lákavější. Víc a víc od sklopek přes prsty k srdci prosakuje ona závislost.

Nejdříve mapku…

 Ještě by bylo dobré pro naší republiku/ornitologii odříznout z obrázku část, rozprostírající se jižněji. Je k dalšímu zbytečná, netýká se nás. A pokud má právo zůstat první slovo nadpisu (přes mírnou nadnesenost), zapomeňme ještě lépe na jaro a pojďme rovnou do léta!

Snad už konečně mohu sdělit, co mne tak oslnilo a svedlo k aktuálnímu prohlášení.

Stojíme jako kroužkovatelé slavíků před fenoménem, který bude daleko monstróznější, než si ještě i dnes, s několika lety již fungujícího chytání, dovedeme představit. My opravdu ještě netušíme, co se na prázdninové noční dálnici děje. Úspěšnost přilákání zpěvem oslovených cílů dovede sice vzpružit emoce, když vidíme po peří rezavou síť, toť však stále jen tušená hrstka křídel, která nám slétla napovědět. Abychom okusili úchvatného a s večerem vyjíždět nepřestali. Věřili, pročítali a hlavně přemýšleli. Skládali tu stavebnici poznání. Kostku novou, když se nezdá – vzali, a počkali s ní, ona se dost brzy hodí jinam. Pak snad už můžeme opatrně tlesknout, ale jen potichu, tak nějak pro sebe. Je totiž větvícím stromečkem otázek dalších a z hlav se nám kouřit už nepřestane. Půjdeme pod hvězdy zase a znovu, protože dávno už máme tam být.

Pruh šikmo běžící nad územím státu produkuje nepředstavitelné množství slavičích míšenců. Potomků druhově rozdílných rodičů, kteří vypadají pokaždé „nějak“ (ti potomci). Výsledný obraz křížence nastaví jedinečně vzešlá převaha genů. I kým v páru je ona, méně pak on. Zda k hnízdění přistoupili partneři druhově „čistí“, protože dalším, k určovateli zamlžujícím prvkem, je stav, kde snůška je výsledkem snažení samičky čisté a zpěváka – již křížence. V procesu zpětného křížení. Ano i v takovémto složení páru lze potomky vyvést. A hned si přisadím – kdo však má takové slavíky nad ránem dešifrovat?

Opusťme špehování hybridní zóny a přenesme se o dva měsíce dál pod noční oblohu mezi Bousovy, při SV hranici Mladoboleslavska. Do míst, kde končící slavičí krajina se začíná vlnit, pozvedá k podhůří a začíná ztrácet polabskou otevřenost. Kde právě… ..čtvrtina prázdnin je v tahu, místní tohoroční slavíci překlápějí potulku v první kostrbatý odlet, souputníci z pásu mezidruhového křížení už na cestě přemnozí jsou. Přes Horní Bousov, vodárnu a pak dál k horám, směřuje naděje očí chytačových. Když vyjde, slavičí kroužky budou ze žluté bužírky jenom klouzat. Nad topoly je vymeteno, hvězdy se lesknou. První listová srdce v zlaté, neslyšně slétají do podmítky, země se koupe v příchuti domoviny. Kombinace sítí má pletivo v poloze „vismo“, budou zas spolehlivé, vítr nefouká. Umělé tóny jsou neseny nad pole kamsi vysoko, vábnička bude slyšet.

Ještě za tmy slétá z oblohy pták, hodlá usednout do bezinek. U auta pak jej prohlížím čelovkou a první obrovský problém je tu. – A to jsem chtěl vlastně říct druhým slovem nadpisu. Slavík je nádherně víceletý (staří jsou mnohem vzácnější v nočních odchytech), letky mu ovšem ještě nedorostly a už je na cestě pryč! Nedorostly – tak z čeho jej určit? Porostou už jen milimetrů pár, nebo přeci ještě víc?

Před desíti lety jsem měl v archívu dánu stranou hrstku „tvrdých oříšků“, determinačních. Dnes se jim s chutí zasměji, jsem daleko dál. Ovšem slavíka, co z pravé noci vletěl do sítě toho data, takový ořech nerozlousknu ani po rozednění. Kým je přízrak od Jizerských hor?

Obecným slavíkem severu rozšíření? Nebo je křížencem přímým? Nebo snad produktem křížení zpětného, o němž tu řeč už byla? Unesu ostudy s určením nepřesným, nemám s sebou laboratoř – a i tak, v množství vzorků by se člověk asi utopil. Ano, tolik letních ptáků přespolních, je k zařazení obtížně. Mají-li alespoň dorostlé peří, přeci jen práce jde snáz.

Případ je důkazem, jak nový objev (schopnost slavíků odlétat v neukončeném procesu pelichání) způsobí okamžitě podružný chaos v určování, a málem splněný úkol, rozkrájí na drobné další.

Tento titulek mne napadl cestou z přednášky ve škole typu Montessori, protože jsem žákům v závěru vylíčil příběh nejstaršího slavíka. A doma se v zahradě posledně chytil kos, který kroužek nosí už taky dost dlouho. Tedy ona. Kontrolní odchyty, když se podaří, jsou takovým poskakováním v čase. Životy neumí nic jiného, než prostě běžet. Běží můj, i té kosici. A pak se mým snažením prostě protnou. Prosím vás – kdo se už nadechuje, aby mi sdělil, že kroužkování je vědecký výzkum a kontrolní odchyty nutno vnímat docela jinak, pravdu bezesporu má, ale musí k ní najít jiného moderátora. Já jsem si dnes před posluchači znovu ověřil, že způsob, kterým téma předkládám, je dokonalý. Lidi přitom sleduji – a nejen já, i hrdí učitelé. Jde o „šou“, pro jejíž formu dotčený, na setkání hned tak nezapomene. Obzvláště, pomáhá-li modelovat sám. A školy tohoto typu samostatnosti svěřenců vstříc přímo utíkají. Proto radost nad výsledkem společná, proto hrdost zmíněná.

Zahrada za kovárnou ubytovala první migranty. Od včera večera se do toho opřel zpěvný drozd a stěny nás neochrání. Sklopka chytla kosa a kroužek promluvil. Peří jí v rýdováku většinově dorůstá, o vlas unikla nejspíš kočce. Když jsem ji kroužkoval tehdy, byla pod vlivem kosí nemoci, jež kosí kosy. Načepýřená, v létě seděla na rozhraní hladiny a břehu jezírka, peří vypadané, nápadně hořící. A přesto přežila. Já vidím sílu rozhodování – zda kroužkovat v takovýchto případech, právě v tom. Tady měl úkon smysl, prozradil k nám daleko ještě víc, než jen sledování věku a prokázání věrnosti místu. Mohl bych kosici pogratulovat, osud s ní počítá dál, ale já si spíš myslím, že vše je shoda náhod. Ať tak či onak – potkali jsme se po letech, a to je fajn. Dám obrázek, jak mne klove do ruky. Jen ale moment, než jsem ji pustil. A tak nějak přátelsky.

Ne, nemyslím si samozřejmě, že z nás chytaní ptáci mají radost, ale kdyby toho nebylo, třeba o slavících byste tady četli třetinu. Teď bych se tedy tady asi výzkumem zaštítit potřeboval, jen pro zálibu a radost z hlazení by nám to nikdo nepovolil.

Cesty ptačích kroužků jsou tajemné a s majitelem vydrží do smrti (kroužky). Někdy právě i ta smrt pošle zpětné hlášení, přetvořeno v obraz – nakreslil bych Tu s kosou nad zastřeleným drozdem, jak kartičku vypisuje a odesílá. Ze Středomoří. Tenhle náš drozd měl ale kliku a teď o tom z vršku smrčiska v afektu křičí. Čeká ho oslavnější fáze žití. Už brzy.

Nedáváme ptákům/slavíkům ale jen hliníkový kroužek. Loni byl přidán jednomu slavíku v našem parku na záda batůžek – geolokátor. Slavík byl dvouletý, ne příliš zkušený a není úplně jistota, že by – pokud přežije – vrátil se přímo do Slavičího háje. Ale nepoděje se daleko a letošní sezóna znovu počítá s poctivým prochytáním tabule od Humprechtu k Jizeře. Takže ho najdu. Přejme si to obrovské štěstí – a pokud přijde, bude to průlomové! Přečíst přístroj specialistům práci už nedá, a my bychom znali obě cesty i zimoviště. Považte – i časování migrace včetně odletu! To by byl dárek k osmatřicátému kroužkovacímu roku při slavících.

Jsme s textem dnes tak nějak delší, ale já tuším, že chcete ještě znát, jak to je s těmi slavíky dvouletými. Jedním z dávných objevů mého hledání v Pokleničí bylo, že okroužkovaná mláďata se následně v místě narození spíše neusadila. Některá ano, jiná jsem objevil v okolí, někdy až oblastí napříč. Pak tedy pták, chycený v druhém kalendářním roce svého života ve Slavičím háji, může – a nemusí být domovem tam. Narodit se mohl jinde a tam se v roce následujícím, kdy už se často situace s pobytem otce vyřešila, vrátí. Nemá jej kdo vyhnat – a domů, je přeci jen domů. Nejlépe to máte opsané ve slavičí knížce, tak si nalistujte, ať to zde nemusím vypisovat.

Hezké dny všem.

Brigáda v Slavičím háji

Každoročně mladí ochránci přírody přicházejí s vedoucími do ptačího parku zhodnotit výsledky snažení v podpoře hnízdění ptactva. Letos k tomu i trochu zapršelo.

Na obrázcích právě čistí unikátní sýkorník přímo ve sloupku tabule. Pravidelně patří modřinkám. Berou si s sebou, krom žebříku, i budky náhradní, kdyby bylo třeba měnit či doplnit. Není v lokalitě dost starších stromů, a tak hnízdní podpora boduje hlavně u sýkor. Ty jsou také prvními ohlašovateli jara společně s úpolníky, kosy a strnady obecnými. Co nevidět přiletí hřivnáči, drozdi – a pak vše rozkvete.

…..

Vycházka k mokřadu

Když vítr povykoval a zima byla přechodně v ráži, vydal jsem se o sobotě k močálům u Koprníku. Škoda počasí s přeháňkami, protože místo pak příliš výrazné není. Obyvatelstvo mlčí, skrývá se. Přesto je čas bekasin a ty zde najdete na jistotu početně. Jsou to ovšem ptáci průtažní. Jeřábi začínají hnízdit, divoké husy zrovna tak. Pak jsem si stoupl k slati a nechal hlavu zabrodit tam i nazpátek unikátním světem. Dívám se do ok lesklé vody, nikdy jsem takto nepřemýšlel. O ní, právě o ní. Voda bude obrovským problémem nadcházejících let. Tady jí je ještě dost. Řežeme pověstnou větev pod sebou a pád bude bolet!

Je ještě chvilka na to, aby z mnoha koutů dorazily žáby. Jsou tu i čolci, užovky, spousta zajímavých květin. Přes místo každoročně v předjaří táhnou strnadi rákosní. Právě jejich pozorováním v čase, kdy je vše přehledné, můžeme vnímat migrační strategii pěvců. Tito se zvednou ve skupince a trhavým letem směřují k horám. Na ně je z místa vidět, přestože blízko nejsou. Zdejší mokřady spolu s okolními rybníky jsou strategickým bodem na mapách ptačích turistů. A když se vzduch od křídel usadí, zbylí tu začnou hnízdit. Zejména večery nastalých květnů jsou v bažině záležitostí vpravdě luxusní. Obrovská učebnice všeho živého se horlivě předvádí, listována lačností po životě. Nekorunovaným králem lagun je slavík modráček, hnízdící v současnosti v síle až pěti párů. A budeme-li pozorní v podvečeru, dolehne k nám i zpěv slavíků pravých. Ne početně, ale jeden – dva páry v okolí jsou. V tuto dobu již zde na průtahu zastihneme bramborníčka černohlavého, který jedním párem i hnízdí. Protáhne bramborníček hnědý společně s bělořity. Zmíněné druhy jsem kdysi chytával sklopkou. Na obrovských krtincích stačilo zabodnout „vyhlídkovou“ větev, rozprostřít červy a chviličku počkat. V minulém století, když byly podmáčené louky ještě opravdu rozlehlé, hnízdil zde i vodouš rudonohý. Časy až takové se nevrátí, ale místo má potenciál nezměrný stále. A pro mne je tři desítky let málem lázněmi. A někdy doslova, slatinnými. Pokus, mimo zápisník ornitologa, vypadá následovně: naberete-li si holínky tlejícím kvasem, zebou jen chvilinku. Pokud je vylijete, vystelete suchou travou, brzy začnou hřát. A to i v dubnu, kdy časté jsou nad slatí sněhové přeháňky a chytací ruce zebou.

Nedějí se venku mezi ptactvem jen přílety, toť každému jasné. Dochází i k odlétání. Prostě, jak kdybych byl nyní terénním pobytem v Burkina Faso a slavíků k pozorování na druhý den v místě nebylo. Vyrazili domů. No a tak to bude i v naší zahradě. Červenka, která tu od ledna zpívá poctivě každý den, jednoho večera zmizí. Pod knutou severu zavolání. Proto jsem dnes ráno pospíchal, a přeci jen zkusil rozprostřít sklopku. Nevěřil jsem, že by se nechytila, byl jsem silně taktický. A za moment už jen kouknu z okna kovárny – poštěstilo se!

Jdeme kroužkovat a pořádně si to užiji. Sameček to je loňský a podle kondice rozhodně nestrádal. I proto mu je nejspíš do zpěvu. Kroužek barvím fixou na červeno, abych měl v dalších dnech přehled, a chytání končím. I mně tímto úspěšným pokusem vlastně začala sezóna. A červenka je takový jen trochu jiný slavík. Třeba ten „námrazový efekt“ límečku! Ano, tam se podobají též. (Kdo v tom nevidí zimní doplněk vojenského kabátu, dokázal se té pakárně vyhnout).

Už ji zas vidím pod břečťanem, pro něco na zem seskočila. Loví tu pravidelně krahujec, ale tito „přízemní“ ptáci z něho strach příliš mít nemusí. Zahrada je hustá a každého schová včas. Pokud nezpanikaří a nevzlétne. Pak má smůlu. Rozdíl rychlostí umí krahujec velice úspěšně využít ve svůj prospěch.

Je nádherný den pátého března. Příroda dávno nedoutná, začíná hořet. I nás to ovlivní, bude co obdivovat, proč zpívat…

Nechci kopírovat téma na poctivě vedeném webu Avifauna.cz, myslel jsem na tuto pololegrácku už dávno.

Jak se tedy slavíka dočkat? Zanechte zahradničení, nechte vaši oplocenku zestárnout, a pak už jenom čekejte. Pod keři listí neodnášejte, trávník – když už jste si „zatočili Kolem štěstí“ a vyšla na vás sekačka – koste na přeskáčku, kytky nechte dozrát. Neslibuji nikomu ani pak, že slavík zahradu obsadí, ale na zazpívání to být může. Jako se stalo u nás v roce deset. Do sedmadvacátého dubnového dne jsem vstával překotně. Prý v zahradě zpívá slavík. Zpěv jsem slyšel už od ložnice, ovšem vymyslet takový žertík by v domě plném přehrávačů i zpívajících plyšáků nebyl velký problém. Zpěv ale opravdu přicházel zvenčí a to už bylo divné dost. Pak se k nám odpoledne odněkud vrátil a to dělat neměl. Skončil v síti i před objektivem. Rok předtím se někde narodil a u nás se mu to zamlouvalo přinejmenším k zastávce pro občerstvení. Od té doby jsem už nikdy neměl tak zanedbanou zahradu a schází i ten zpěv. Letící ptáci umí moc dobře číst pozvánky zdola. O ledňáčcích od jezírka už tu řeč byla. Zastavují se na tahu i žlutí konipasi horští, to když s létem slétají od Českého ráje.

Mám podobné pozdravy moc rád. Když jsem začínal kroužkovat, moc jsem si taková setkání přál. Netušil jsem tehdy, že se ocitnu v horách, když za nocí a dnů tam přelétají tisíce křídel. Že zmíněné konipasy budu vyhlížet na letní bousovské Klenici v kamenných dlážděních, od jejich pobytu obílených. Vůbec mne nenapadlo, že bude někdy možné vyčkávat táhnoucích slavíků, a to i těch obdivně tmavých! Tam jsem ale stopu přeci zachytil, poslechněte si: Musel bych prolézt staré knihy a v jedné to najít, anebo v kabinetu ve stohu výstřižků, někde to je. Sedlák nad ránem uviděl rezavého pěvce znaveně sednout do větrolamu, mluvil skutečně o slavíku. Ano, vrhám se na podobné úsečky, jak kuna na sušenou švestku. V hlavě je pro ně místa pořád dost. Zemědělcova zkušenost se mi – věřte, nebo ne – připomněla u žehuňské rezervace v roce opakovaného pokusu s nočním chytáním. Stál jsem dobrou hodinu před rozedníváním „v aleji“, tak se místu říká, zmuchlaný pod listí krušiny, a zažíval epochální slavíkářův ráj. Zafrčení křídel, zašustění větví v okraji stromů, a pak to jejich „kvokání“. Byli nabuzení přehrávaným divadlem. Do rozednění zobáky nezavřeli. A já si říkal – kdepak jednodruhové! Kolem mne větrají emoce oba – rdzawy i szary. Mohou být klidně právě i polští, proč ne. A pak to začalo! Bylo to jak dvacet za sebou v tenise nepovedených podání. Tyčky se oklepávaly za doteky v polích, osnovy těžkly. Tohle by si sedlák zasloužil uvidět! Než se nadobro rozední, vyprávěl bych mu o tom. Pak už ne, nastoupí nikdy za roky předtím nezažitá kroužkovací dřina. Ale nespěchám, to si příležitost opravdu nezaslouží. Každého proklepu, jak odvodní komise vojáka Švejka. A snímeček na závěr, alespoň křídel.

Pokud text tady na stránce sledujete se mnou, je vám dávno jasné, že s titulkem nesouvisí už skoro nic. Mohu si to dovolit coby slavičí moderátor.

Běžte jaru vstříc!

Vítejte v čase, kdy už se v krajině objeví první slavíci. Ano, je to tak. Nezapomínejte, že modráček pořád zůstává slavíkem, a tedy tím nejotužilejším.

Od 90. let s nimi, byť v přestávkách, zažívám neskutečné věci. A hlavně procvičuji chytání sklopkami po čase půstu. Není to – a nikdy nebylo – chytání na čísla, potkáme v prvních dnech výskytu (kol 20. 3.) – jednoho, nejvýše dva. Ale o to víc je to k zapamatování.

I letos se tady v močále bude chytat. Nejde o žádný výzkum, protože na samičky a jejich hnízdění už čekat nemohu. Jde spíše o schytávání zpěváků. A o vzpomínání, to především. Dřív se totiž vyčkávalo u pastiček po celé dny, zda nějací modráčci nepotáhnou. Nebylo je jak lákat a – po pravdě – na ty průtažné to příliš nefunguje.  Nemají mnozí ještě v sobě ten kvas, potřebu na cestě s někým se přetahovat. Občerstvit nenápadně, velice skrytě – a upalovat dál…

Absolutně nikdy nezapomenu na stav, v jakém jsem se vyskytl ve chvíli chycení prvního, o kterém jsem v prostředí vůbec nevěděl, a jen ohromná touha mne na kole odháněla z domu do prostředí, které ani nikým zmíněno tehdy nebylo. Do rákosí rybníků! Vrcholilo totiž obrovské zklamání z předešlé sezony, kdy jsem poctivě chytal a vyhlížel (podle literatury) na břehu řeky ve vrbičkách, a neprošlo tudy nic. Červenský rybník se ale už otcovsky připravoval, hned za rok věrného svého uchlácholit. Každý jistě pochopí, jak i dnes mi je v místech prvního setkání. Ti ptáci už nežijí, místo je změněné – ale vzpomínky, ty drží opravdu pevně. Dnes není problém ve správném čase s aparaturou, v mokřadech modráčky vyhecovat a uvidět. Jejich výskyt se proměnil, a proměnil ku prospěchu. Všeho a všech. Vy ovšem, vážení, pokud sem přijedete, zvukovou aparaturu v místech nepoužívejte ani pro focení. S přilákáním v tom nejpotřebnějším čase měl bych pak problém.

Zvláštní hlášení:

8:03 – právě se hnízdit do zahrady vrátil od jihu nádherný hřivnáč. Je zatím sám, ale dlouho jistě nebude. Jdu se dívat…

Jsem vzpomínací typ a hodí se mi zpětná zrcátka z cest. Tady jej nastavili lidé z Malechovic, kam jsem v létě zajel. Ne, nebyl jsem tam poprvé – a snad ani naposledy. Jen se slavíky to v nočním odchytu jaksi nevyšlo, ale výsledek to byl snad cennější, než kdybych nachytal. To je napsáno v blogu jinde. Potřebuji lidi k životu čím dál víc. Dobíhá ve mně samotář z houští a já prostě potřebuji už sdílet. Bylo to milé a přátelům ještě jednou děkuji. I za ohlédnutí, které se objevilo ve Zpravodaji města Sobotky pod názvem Oslava života a harmonie v nás. Cítíte též, jak se sem povaha slov nadpisu hodí?

A protože v kovárně se před pár dny rodily ceny pro jiné město, tedy podstatná část, ovšem ta nejdůležitější, posílám obrázek právě pod Novákův kopec do Malechovic…

…na východ, přes prvně této zimy zasněžený Hrádek.

Ale špačci, přátelé, špačci už se nedají, a vítají směle.

Buďte zdrávi.