Tento titulek mne napadl cestou z přednášky ve škole typu Montessori, protože jsem žákům v závěru vylíčil příběh nejstaršího slavíka. A doma se v zahradě posledně chytil kos, který kroužek nosí už taky dost dlouho. Tedy ona. Kontrolní odchyty, když se podaří, jsou takovým poskakováním v čase. Životy neumí nic jiného, než prostě běžet. Běží můj, i té kosici. A pak se mým snažením prostě protnou. Prosím vás – kdo se už nadechuje, aby mi sdělil, že kroužkování je vědecký výzkum a kontrolní odchyty nutno vnímat docela jinak, pravdu bezesporu má, ale musí k ní najít jiného moderátora. Já jsem si dnes před posluchači znovu ověřil, že způsob, kterým téma předkládám, je dokonalý. Lidi přitom sleduji – a nejen já, i hrdí učitelé. Jde o „šou“, pro jejíž formu dotčený, na setkání hned tak nezapomene. Obzvláště, pomáhá-li modelovat sám. A školy tohoto typu samostatnosti svěřenců vstříc přímo utíkají. Proto radost nad výsledkem společná, proto hrdost zmíněná.
Zahrada za kovárnou ubytovala první migranty. Od včera večera se do toho opřel zpěvný drozd a stěny nás neochrání. Sklopka chytla kosa a kroužek promluvil. Peří jí v rýdováku většinově dorůstá, o vlas unikla nejspíš kočce. Když jsem ji kroužkoval tehdy, byla pod vlivem kosí nemoci, jež kosí kosy. Načepýřená, v létě seděla na rozhraní hladiny a břehu jezírka, peří vypadané, nápadně hořící. A přesto přežila. Já vidím sílu rozhodování – zda kroužkovat v takovýchto případech, právě v tom. Tady měl úkon smysl, prozradil k nám daleko ještě víc, než jen sledování věku a prokázání věrnosti místu. Mohl bych kosici pogratulovat, osud s ní počítá dál, ale já si spíš myslím, že vše je shoda náhod. Ať tak či onak – potkali jsme se po letech, a to je fajn. Dám obrázek, jak mne klove do ruky. Jen ale moment, než jsem ji pustil. A tak nějak přátelsky.
Ne, nemyslím si samozřejmě, že z nás chytaní ptáci mají radost, ale kdyby toho nebylo, třeba o slavících byste tady četli třetinu. Teď bych se tedy tady asi výzkumem zaštítit potřeboval, jen pro zálibu a radost z hlazení by nám to nikdo nepovolil.
Cesty ptačích kroužků jsou tajemné a s majitelem vydrží do smrti (kroužky). Někdy právě i ta smrt pošle zpětné hlášení, přetvořeno v obraz – nakreslil bych Tu s kosou nad zastřeleným drozdem, jak kartičku vypisuje a odesílá. Ze Středomoří. Tenhle náš drozd měl ale kliku a teď o tom z vršku smrčiska v afektu křičí. Čeká ho oslavnější fáze žití. Už brzy.
Nedáváme ptákům/slavíkům ale jen hliníkový kroužek. Loni byl přidán jednomu slavíku v našem parku na záda batůžek – geolokátor. Slavík byl dvouletý, ne příliš zkušený a není úplně jistota, že by – pokud přežije – vrátil se přímo do Slavičího háje. Ale nepoděje se daleko a letošní sezóna znovu počítá s poctivým prochytáním tabule od Humprechtu k Jizeře. Takže ho najdu. Přejme si to obrovské štěstí – a pokud přijde, bude to průlomové! Přečíst přístroj specialistům práci už nedá, a my bychom znali obě cesty i zimoviště. Považte – i časování migrace včetně odletu! To by byl dárek k osmatřicátému kroužkovacímu roku při slavících.
Jsme s textem dnes tak nějak delší, ale já tuším, že chcete ještě znát, jak to je s těmi slavíky dvouletými. Jedním z dávných objevů mého hledání v Pokleničí bylo, že okroužkovaná mláďata se následně v místě narození spíše neusadila. Některá ano, jiná jsem objevil v okolí, někdy až oblastí napříč. Pak tedy pták, chycený v druhém kalendářním roce svého života ve Slavičím háji, může – a nemusí být domovem tam. Narodit se mohl jinde a tam se v roce následujícím, kdy už se často situace s pobytem otce vyřešila, vrátí. Nemá jej kdo vyhnat – a domů, je přeci jen domů. Nejlépe to máte opsané ve slavičí knížce, tak si nalistujte, ať to zde nemusím vypisovat.
Hezké dny všem.
