Nechci kopírovat téma na poctivě vedeném webu Avifauna.cz, myslel jsem na tuto pololegrácku už dávno.
Jak se tedy slavíka dočkat? Zanechte zahradničení, nechte vaši oplocenku zestárnout, a pak už jenom čekejte. Pod keři listí neodnášejte, trávník – když už jste si „zatočili Kolem štěstí“ a vyšla na vás sekačka – koste na přeskáčku, kytky nechte dozrát. Neslibuji nikomu ani pak, že slavík zahradu obsadí, ale na zazpívání to být může. Jako se stalo u nás v roce deset. Do sedmadvacátého dubnového dne jsem vstával překotně. Prý v zahradě zpívá slavík. Zpěv jsem slyšel už od ložnice, ovšem vymyslet takový žertík by v domě plném přehrávačů i zpívajících plyšáků nebyl velký problém. Zpěv ale opravdu přicházel zvenčí a to už bylo divné dost. Pak se k nám odpoledne odněkud vrátil a to dělat neměl. Skončil v síti i před objektivem. Rok předtím se někde narodil a u nás se mu to zamlouvalo přinejmenším k zastávce pro občerstvení. Od té doby jsem už nikdy neměl tak zanedbanou zahradu a schází i ten zpěv. Letící ptáci umí moc dobře číst pozvánky zdola. O ledňáčcích od jezírka už tu řeč byla. Zastavují se na tahu i žlutí konipasi horští, to když s létem slétají od Českého ráje.
Mám podobné pozdravy moc rád. Když jsem začínal kroužkovat, moc jsem si taková setkání přál. Netušil jsem tehdy, že se ocitnu v horách, když za nocí a dnů tam přelétají tisíce křídel. Že zmíněné konipasy budu vyhlížet na letní bousovské Klenici v kamenných dlážděních, od jejich pobytu obílených. Vůbec mne nenapadlo, že bude někdy možné vyčkávat táhnoucích slavíků, a to i těch obdivně tmavých! Tam jsem ale stopu přeci zachytil, poslechněte si: Musel bych prolézt staré knihy a v jedné to najít, anebo v kabinetu ve stohu výstřižků, někde to je. Sedlák nad ránem uviděl rezavého pěvce znaveně sednout do větrolamu, mluvil skutečně o slavíku. Ano, vrhám se na podobné úsečky, jak kuna na sušenou švestku. V hlavě je pro ně místa pořád dost. Zemědělcova zkušenost se mi – věřte, nebo ne – připomněla u žehuňské rezervace v roce opakovaného pokusu s nočním chytáním. Stál jsem dobrou hodinu před rozedníváním „v aleji“, tak se místu říká, zmuchlaný pod listí krušiny, a zažíval epochální slavíkářův ráj. Zafrčení křídel, zašustění větví v okraji stromů, a pak to jejich „kvokání“. Byli nabuzení přehrávaným divadlem. Do rozednění zobáky nezavřeli. A já si říkal – kdepak jednodruhové! Kolem mne větrají emoce oba – rdzawy i szary. Mohou být klidně právě i polští, proč ne. A pak to začalo! Bylo to jak dvacet za sebou v tenise nepovedených podání. Tyčky se oklepávaly za doteky v polích, osnovy těžkly. Tohle by si sedlák zasloužil uvidět! Než se nadobro rozední, vyprávěl bych mu o tom. Pak už ne, nastoupí nikdy za roky předtím nezažitá kroužkovací dřina. Ale nespěchám, to si příležitost opravdu nezaslouží. Každého proklepu, jak odvodní komise vojáka Švejka. A snímeček na závěr, alespoň křídel.
Pokud text tady na stránce sledujete se mnou, je vám dávno jasné, že s titulkem nesouvisí už skoro nic. Mohu si to dovolit coby slavičí moderátor.
Běžte jaru vstříc!
