Zaměřeno na slavíky

Nepotřebuji lhát. Je to přesně tak. Mnohde jsem od předešlého jara nebyl a zejména období vegetačního klidu mapou hnízdišť slavíků může zamíchat. A taky zušlechťování a přeměny míst. Zrovna radši napíšu – nemám nic proti tomu, každý majitel má právo vidět hezké svýma očima. Já jsem vychýlený letitým vztahem s králem pěvců, nechť mi názorově (i zde) odlišní prominou.

Tady je úmrtní list pětipárové lokality. Kdy z obrovského areálu s jezerem zmizelo natrvalo veškeré křoví. S novým správcem jsem čerstvě hovořil. Škrtám si kout v mapě, a bohužel není včerejška jediný. Největší bezesporu.

O prvních výjezdech mívám strach a snažím se vyhecovat k pohledu na onu pověstnou sklenici. Vidět ji spíš napůl báječně plnou než poloprázdnou. Tedy plácky, co přežily, nesou velikou radost! Stojí pevně dál ve své prostotě a voní větvemi vzhůru k jihu i jihozápadu. Odtamtud – a ony to ví za roky moc dobře – odtamtud to zase přijde! Tedy přiletí. To, až se Chloumecký hřbet se samým Chlumem v popředí, ukáže pod křídly potemnělé krajiny a ptáci zpomalí. Aby nepřehlédli. Nalevo roj světel a mohutná zář města při soutoku Klenice s Jizerou, kdesi na horním rámu v hlavě ulkotveného obrazu kamenná města Turnovska. Tam až tedy ne! Před skalami třeba hledat domovy, v kotlině rozeseté.

A větve dál voní, dole dokonce s dymnivkami. Včera jsem po čase zažil mix mixů, dymnivky s kvítky slivoní! Parfém sladko-nahořklé neskutečnosti. Zas vesluji pokornou jarní nádherou, zase si říkám, jak na slavíky ještě je čas. Jak pevní si stojí v příletech a nic zatím měnit nemíní. Píšu to poněkolikáté – den letos třeba připočítat, únor byl natažený. Bylo tedy včera – jakoby osmého, rekord je z desátého. Moc času nezbývá. Už jsem ale na blogu mnohokrát psal, že nejde o nahánění jednoho čísla roku. I proto ta nula je důležitá. Ze zkoumaných 22 hnízdišť včerejška nikde nejsou, ještě tam nepřilétli. Toť důležité. I když jeden občas někde zastaví, pak bývá většinou pauza. Vážně je třeba brát ptáky, kteří už začnou poctivě osídlovat. Proto lze k příletům říct: Slavík do krajů zdejších přichází v půli dubna.

Nelze už přihlížet tomu, jak zkušení slavíci pochytat ke kontrole nejdou. Vzal jsem do ruky dláto, kus dřeva a požádal dceru o závěrečné obléknutí do barev. V dílně ze železa vychystal nohy, přefoukl vodním polomatným lakem – a teď už jen slavíka vyzkoušet. Nebyl by problém chytat na vycpanou atrapu, ale taková se zničí, a to si k ní dovolit nechci. Mám ji na památku od výborného preparátora.

Dřevěný slavík by měl splnit podobné – podporovaný zpěvem, přilákat i velezkušené. Jsem zvědav.

Letošní plán totiž staví na druhém díle prochytávání oblasti (loni proběhl první), kde cílem je, krom zjištění hustoty osídlení, též vyhledání případně usazených slavíků z nočních odchytů či nalezení ptáka s geolokátorem. I proto takové přípravy. Je mi totiž jasné, že pokud byli většinou loni slavíci okroužkováni po chycení sítí s provokací, letos k ní vypláznou jazyk. A já bych je tentokrát opravdu potřeboval.

I slavík dřevěný v závěrečné recesi obdržel kroužek na nohu, aby byl k ostatním uvěřitelný. Snad na něm nepoznají, že dávno byl vyřazen z evidence.

Tyto teplé dny a noci směrem k půlce dubna jsou nadějné. Slavíci přilétají ve vlnách, stejně činí mnoho pěvců jiných. První vlna ale vlnou ani tak není, jde o nečetné nedočkavce se zkušenostmi s tahem, kdy navíc jejich zjištění na hnízdišti je dílem více náhody. Lze už ale tak trochu básnicky nazvat nocí budoucí slavičími! Hrstka jarních hlášení ze zahraničí (naší centrály) odkrývá právě i data příletů přes moře na jih starého kontinentu. Zde pro naprostou většinu platí ještě jedna (poslední) velká zastávka k doplnění sil, a pak už cesta na hnízdiště. Nejspíš i pro nejseverněji usazené v Polsku a Německu.

První jarní kontrola bousovských hnízdišť, které jsem měl při cestě do Slavičího háje. Nikde není nic.

Nebyla to revize, jak má být, ty vypadají jinak. Jel jsem spíš natrhat česnek medvědí, abychom byli svěží.

A chvíli pracovat do parku. Je už jasno, které výsadby odešly, a které půjdou dál. Není to žádná tragédie, mohlo být hůře, ale meruňka (naroubovaná pokusně na mirabelku) opět zmrzla v květu. To se v té „lednici“ mnohem dřív urodí pomeranče!

Je to snad nejkrásnější práce, kterou mám, starat se slavíkům o bydlení. Dívám se na celý prostor do široka, a vidím se v loňském létě. Jak se za nocí báječně chytalo. Letos keře opět povyrostou a podmínky budou ještě lepší. Je skvělé, že prostor to dokáže, že máme kvalitní chytání v noci. Při těchto odchytech člověk potřebuje komfort, a ne se ve dvě v noci představovat policajtům. Tady je klid.

Prohrál jsem okolí přehrávačem, jediný tu ještě není. Je brzy. Slivoně opatrně začínají vonět. Mám rád – dívat se na motýly, jak jejich křídly Příroda už zase vložila desku dávného gramofonu na začátek. Vždyť ten obrázek jsem od loňska ještě nezapomněl! Žluťásci řešetlákoví – bez nich si jaro vůbec nedovedu představit! A bělásci řeřichoví – jak to, že pořád ještě přežívají? Otrhané babočky kopřivové – tolik jich ubylo! A tradiční paví oka… Hlavně ale včely – to je balzám na starosti. Ještě posbírat kolem lavice plechovky po energetických nápojích, a je hotovo. Jdu se potěšit budoucími bochníky vrb, které pěkně v travinách startují, budou pro slavíky parádní. Nenecháme všechno ale růst nadivoko. Selekce přijde i do šípkových růží. Nenecháme jich tolik, ale zatím zůstanou. Vždyť loni prvně hostili ťuhýky! Těch už v krajině citelně ubývá. Tehdy je měly v oblibě kukačky a parazitovaly v oblasti hlavně u nich. Pak se vše změnilo a přešly na rákosinové ptactvo. Jsem zvědav, jestli si tady ťuhýků všimnou.

Letos je napětí kolem vyhlížení slavíků vyšší. Loni dostal jeden na záda batůžek s geolokátorem. Kdyby se povedlo, a vrátil se nám zápis jeho cesty, udělal bych stojku tady na lavici. Ať to stojí, co to stojí… Pokud nepřiletí do háje, budu hledat kolem. Pokud se nepřihlásí ani tam, nevyšlo to. Další rok už by jej na zádech neměl, gumičky odpadnou. Takové obyčejné naděje, dopátrat se víc.   

Už se tam mockrát nedostanu. První slavík se objevil ohlášený na ornitologickém webu, pozorován na Moravě, už budu muset chodit do křoví, ne do rákosí. Přitom nemám v bažinách zdaleka hotovo. Těžko se úkoly plní, když ptáci jsou zkušení. Zkušenost spočívá v tom, že modráččí zpěvák byl pro okroužkování chycen nějak, a kontrolou v roce jiném stylem opačným. Sítě a sklopky. Neskutečně si události pěvci pamatují, včetně používání přehrávky. Kdo odchyty žije a pozoruje po minutách, posiluje intuici. Kolik jsem v bažinách utopil omylů! Na stranu druhou – kolikrát se mi předpověď vyplnila. Tato výuka je školou velezábavnou.

Je chvíli po desáté, neměl jsem dřív čas. Dnes volím sklopky na všechny chytráky v docela novém plánu. Myslel bych si totiž rád, že chytím i nějakou „ji“. Už by v párech mohly být. Kladu pastičky na „stolečky“, nade mnou točí vrtulník – ksakru, roušku mám na sedačce v autě! Nechali mne nakonec být.

Na lokalitě, která přechází v orchidejovou louku, a delta z ucpané drenáže ústí do hladiny, budu dnes tvrdohlavý. Duch z bažin přítomen je, slyšel jsem ho jednou před nocí zanotovat. A musel to být on tehdy před mrazy, než se vypařil. Teď tu je, jenomže absolutně nic nezabírá. Sklopky jsou o všech návštěvách prázdné, síť kolem přehrávky taky. Sedím na mezi a drozdi táhnou. K severu do dálky, jeden po druhém. Dvacítka konopek usedá v remízku, ale po chvilce k horám odráží též. Jsem na hlavním nádraží, kde rychlíky kolem jen frčí. I směrem protilehlým. To holubi hřivnáči nejspíš cíl „přepálili“ a teď to zachraňují. Jdu po vizitě. Mám devět návštěv. Pastička v ulici má strnada rákosního, úhledného samečka. Letos je první. Potřebuji ho fotit. Samičku jsem pořídil posledně.

Točím kontroly, je dávno po poledni, i třináctá pryč. Červenky – ano, ty se chytají, táhnou dnes na jedničku. I zpívají po křovích. Zítra tu nebudou, noc je odvede k horám. Proto se krmí, a sklopky je vítají. Modrák se nikde nechytil jediný. Černí bramborníčci si velmi rychle osvojili stromek jasanu, který jsem pokácel, zašpičatil a našrouboval do močálu. I modrák tam sedí o patro níž a zpívá. Tak toho samozřejmě též nemám pod kontrolou. Ne, nejde to. Je tu však krásně – tah ptáků i v čase poledne, zem voní. Slunce vyvolalo žáby, to mi chybělo. Kostivaly tlačí listí ze všech sil, něco tu ale chybí – jeřábi! Už asi zmizeli pryč. Husice nilské vodí pět mladých, pochopi vysoko vedou vzdušné tance.

Nevyzraji nad nimi ani dnes, modráčci vychytralí. Přehrávku od sítě balím, je směšná, nic se ani neukázalo. Hraji o všechno, za hodinku chci odjet. Vím, že tu určitě je, a je mi i jasné, že se známe. Že se vrací, a zná to tu líp než já. Mám v tašce ještě síť kratší, další bidla z jasánků (ani kovové tyče jsem v obavě z prozrazení nebral) a linie nad kanálkem má jednadvacet metrů. Bude tichá, jestli se chytrák přeci jen nepřijde podívat.

Asi jsem usnul na malou chvíli. Usnul. Na sluníčku je krásně, rozvírají se blatouchy. Prase, jak posledně, výstražně zafrkalo, sklopku jdu balit obezřetně. Strkám ji na stanovišti do tašky a odhlédnu k lajně. Ne, to přeci nemůže být pravda, takhle v kapsičce neposkakuje nikdo než dlouhonohý slavíček! Každý krok mne v tom utvrzuje. Teď umět zastavit chvíle vítězství a cpát si je do kapes! Uvařit kafe a věty vést polohlasem. K němu. To nakonec zvládnu i bez obřadu: „Jasně, starý známý. Je to vůbec možné? Jako bych to netušil… Trpělivost růže přináší!“.

Vezmu míry, zvážím, prohlédnu. Kroužek je oblýskaný, z kraje dubna osmnáct. Pak mizí v rákosí, podle mne družku ještě nemá. Chytila by se, dřív.

Podobné by mne čekalo na dalších třech místech. Na to už kapacitu nemám. Krahujec ve výšce odplouvá k Brodku. Máme stejný směr, táhnu k autu.

Nejdu tak báječnou, ale v knížce jsem se na každé stránce našel.

Míla Nevrlý je formát vypravěče, že jsem koukal ještě pod záložku, jestli tam pár vět není. Nechce se se čtením končit, když stránky dochází.

Sešli jsme se v Kostelci u stolku, měnili si ptačí knížky a psali druhému pár slov propisovačkou. Jsem hrdý nad řádkem: „Pavlu Kverkovi s díky za všechny slavíky.“ Vzpomínky jsou vyvedeny jazykem, na který ještě nemám. Na zážitky podobné však už ano, jsem taky sklopkař. Měli náčiní prostší a kroužky naražené z garáže na provázcích. Napadlo mne přitom zparafrázovat Cimrmanovskou hlášku do podoby oněch garážníků (tak si říkali) – je na Maninách…

Dovolím si ukázku z kapitoly Slavíci: „…Předletní Polabí také vonělo jinak než Povltaví před několika týdny na přelomu zimy a jara. Hlínou a teplem. Z borovice na okraji lesa vyletěl ostříž a v křovinách zpívalo pět druhů pěnic. Nakladl jsem do tmavých slavičích houštin svých osm sklopek a natáhl i síť, pokud možno co nejvýš, aby do ní náhodou nevběhla srna. Stejně to udělali i ostatní garážníci a pak jsme se společně uvelebili do teplé trávy nad řekou a povídali si. Bylo to úplně jiné chytání než plahočení ve studeném větru po vltavském břehu za modráky! Občas jsme se zvedli, obešli sítě a sklopky, okroužkovali úlovky, vládla pohoda. Kromě slavíků do sklopek jsme chytili do sítí i mnoho dalších ptáků. K večeru jsme se pak spokojeně odloudali na malé stratovské nádraží, ztracené v polích. Nejen na jarních, ale i u předletních řek bývaly krásné chvíle!“

Ti lidé měli kroužkování daleko složitější, než my dnes. O tenatové závěsné síti „Italce“ snili mnoho let. Někteří ji mezitím upletli, jiný dokázal opatřit v zahraničí. Sklopky vyráběli, podobně i kroužky. Do práce se chodilo i o sobotách, času bylo míň. Nebo víc? Co říkáte? Byli kamarádští, pomáhali si, znali úctu. Úspěch si přáli či se o vzácnosti dělili. Krajina byla jiná, auty se příliš nejezdilo. Za ptáky vlakem, nebo na kole. Hlášení se vypisovala rukou. Sežeňte si tu knížku, máte-li možnost. Odmění se vám.

Vystupuji na panelku, hubená noc se poroučí. Přinesla mráz. U rybníků větší.

Bekasiny jsou málem všude, táhnou. Modráčků zpívá v lajně navazujících bahnisek šest. Vybírám místo, kde mám strach, aby pták nezmizel. Nikdy v tom místě nehnízdili. Když jsem ovšem nakročil dovnitř k potoku, místo bylo nádherné, i s rozvalenou vrbou. Beru jen devítimetrovou síť, jsem v nejužším místě močálů. Kolem odbíhají louky. Při kotvení jsem málem zahučel, to by neprospělo. Početně kolem jdou po loukách luční lindušky. Obrovské hejno špačků vstává a na konci druhém – stovka konipasů. Jejich počty porostou, jak se budou po okolí usazovat. V západní slati modrák chytit nejde, a podle repertoáru je známý. Zpěv má nádherný, v mnohém jiný. Sameček je ovšem mazaný, ví si se mnou rady. Ztráta času. Netušil jsem, že jde o předzvěst celkového neúspěchu. Aspoň jsem je spočítal!

Hodilo by se oteplení, aby zpívali po ránu déle. Je ale skvělé, že jsou. Na Brodku budou další dva, v polní rákosině další. Nikdy jich tolik nebylo. Jenže – za chvíli jsou tu první proužkovaní rákosníci s podobným chováním, a pak už modráčky nikdo nespočítá. Přemýšlel jsem, jak neskutečně času jsem utratil za roky vyčkávání tady na čihadle. Nelituji ani vteřiny.

Na mnoha místech nacházím peří ze špačků, od krahujce. Naučil se je lovit hlavně k večeři. Minule hnal nad polem skřivana, ale prokaučoval moment překvapení, když jej zvedl od země a ve volném letu neměl šanci. Dravci se soustředí kolem míst, kde to žije. Pochopi, červení luňáci, káně, každý loví jinak.

Modráčka z rozednění nabízím na fotce.

Je celý namrzlý, tak ještě detail.

Nikdy zatím nehnízdil, letos si to vyzkouší možná už tady. Pokud nezmizí jinam.

Zavřel jsem přes rukáv hřbitovní branku, kde jsem měl úkol. Dřív jsem se kliky nebál, dnes trošku ano. Psali to po internetu. Uprostřed hřbitova je kostel, v kterém jsem strávil při opravách hromadu času. Nádherný kostel. Zničený, slohově z gotiky odvedený stranou, ale bývalý přepych se stále odtušit dá. Už jen tím, jací řemeslníci se pro stavby často oslovovali. Vše dokonale promyšlené. Triumfální oblouk i ve zdi po straně luxusně kovaná mřížka. Na petlici. Míval jsem dokonce klíče od těžkých dveří, i ta jsem léčil po vpádu zlodějů. Stále drží. Tehdy se vkládaly okenní vitráže, pak do nich od východu posvítilo barevné slunce, když jsem tam druhý den postával sám, a na podlaze vznikla neuvěřitelnost. Magie dokonalá! Lidé museli být úkazem před lavicemi ohromeni. Míval jsem dost času v lodi kostela přemýšlet, i nad těsně minulou smrtí chrámu, v čase vrcholícího komunismu. Raději snad půjdu. Obcházím doporučeným nápadem kliku a odjíždím pryč. V půli cesty ale musím zastavit a nabrat si po roce kouzelné hořké vůně. Tak do mé krajiny vstupuje slavičí jaro.

Za pár minut k nám z kalendáře sestoupí duben (už vlastně sestoupil), a v něm se to jednoho dne stane. Ticho se přerodí v bouři. V záplavu květů, vůní a životů. A slavík se přemnohde rozezpívá.

Vůně evokují myšlenky k ohlížení a dorazí mne jabloně. Jemnější, neskutečné. Zvláštní je rovněž vůně motyčkou rozkopané slatě. Připomněl jsem si ji posledně. I zem pod sklopkou voní, než přijde léto a vypraží se. Nádherně exotická je vůně českých oliv později, když na stříbrných větvích drobounce žlutě rozkvetou. Patří do schématu umělých výsadeb okolo silnic, odtud je znám. Tam všude hnízdí slavíci. Skvělé jsou jasmíny, a taky šeříky. A tráva, jak voní po dešti teď zjara! A voda, kde se tříští a dopadává. Vůně, jež k mému chytání patří, jak klika pro ta vrátka.

Bylo to před koncem února roku deset, když jsem zval k slavičí stránce prvně v éteru. Deset let se tu scházíme, deset prospěšných let. Musí vás být hodně, co jste sem kdy přišli. Nevím o vás, neznáme se mnozí, není to ani potřeba. Téma je důležité! Ne pro sebe, dávno to nepotřebuji – pro slavíky a jejich krajinu, sbírám během dne/dní čas a náměty. Vás s tím propojuji. Nikdo nikdy nespočítá už, kolik jsem toho napsal všude možně. Teď se možná hodí hned říct, že podle čerstvého sdělení dubnový zpravodaj Bakovsko bude jen na webu města…

Před lety slavíci přešli pod jinou doménu, soukromou, bez reklam. Znamená to v praxi, pomáhat jim i finančně. Pomáháme jim i ptačím parkem. Pomáhám jim svým časem pro ně – a tady je potřeba přihodit pár vět navíc. Ne, rozhodně z toho nejsou nadšeni. Z chytání, kroužkování, montování se jim do života. Takový naiva nejsem. Ale slíbil jsem si, když to tak potřebuji mít, že fakt budu platit, a budu štědrý. Zachránil jsem jim od té doby mnoho hnízd, jež došla k vyvedení. Přesvědčil mnoho majitelů, aby buřeň strpěli, že jinak slavík zmizí. Výsledky poctivě sděluji dál a publikuji je. Dokonce pro další skupinu zájemců mám i sdělení – ne, až tak odborná. Mnohdy se na blogu objeví věci dosud nepodepsané, kdy riskuji zneužití. A přeci v podobném stylu budeme v éteru dál. Nikdo z nás neví, kam jeho koleje vedou. Za sebe si přeji, abychom na stránce užili ještě dost (možným problémům navzdory). Každého jednoho diváka, čtenáře i posluchače, si vážím.

Slavíci jsou už mnozí na bližší straně moře, v poslední zastávce. Dají se dohromady, protože cesta do místa nebyla snadná. Už to s nimi ale vře a dlouho vyčkávat nevydrží. Polabí bude mít náruč tentokrát nejspíš omrzlou, ale rozpaží zas. Takové ono je.

Co by si počalo s večery, až máj jej vyzve do kola?!

Technická poznámka: Pro komentáře, a jejich čtení, texty otevírejte napravo v sloupku.

Zdejší slavičí jaro bude jako každé předchozí. Velikou podporou mi je (sezónně tradičně) narůstající návštěvnost. Lidí, přistoupivších za jeden měřený měsíc je opravdu dost, a to potěší každého moderátora.

Co bude?

Slavičí sezóna v podstatě už běží, zařídili ji modráčci. Dobře, že je v oblasti máme. Zachovali se v tomto ohledu příslušně ke skupině. Kdysi jich přibylo, nastoupali – a stavy drží. To samé lze právě říct o slavíku obecném.

Patřím do komunity kroužkovatelů, proto můžete opeřence vidět nejčastěji pochytané, zblízka. Kdo s námi chodí na společenskou akci VPZ – ví, že v kontaktu s nimi se snažíme být co nejšetrnější. Jde nám o to, aby přežili a žili! Přítomný kroužek, aby čekal na příležitost, ke komukoli z lidí ve chvíli možné promluvit (tady se hlásí o slovo příběh z nedávna, kdy o modráččí kroužek – nejspíš nejdůležitější – se postaral od Žehuňského rybníku detektorář, ale necháme jej na jindy).

Začali jsme na močále na úpatí žantovských polí. V místě, které mám v oblasti nejraději. Ekosystém, kypící životem. Změní se to po prvním týdnu dubna, kdy třeba koukat již po křovinách v rámci případného pokoření příletového rekordu slavíků pravých. Pod nohama utichne čvachtání a nahradí jej praskání větviček. A jakmile přiletí první, začne už dobře známý veletoč radosti i obav. Objevování, vysmívání se starým chybám v odhadech, i unavených nohou. Na vše zmíněné jsem přivykl dávno, letos kroužkuji osmatřicátou sezónu a pořád stejné peří. Věřte, každou chvíli se v myšlení zastavím a vracím hlavu o hromadu pražců a kolejnic nazpátek. Opakování – matka moudrosti! A nejen proto. Jsem silně vzpomínací a bylo mi dopřáno dost. Největší radost mám z míst, která přežívají dodnes. Tam je schováno impulsů k pohledům do dálek nejvíc. Ale každé – a to mi věřte – každé je stopařem, kterému zastavím rád.

Pak se po kraji vyvedou mladí a bažiny i křoví jim jednoho dne zamávají. Staří, každý podle přidělených druhových scénářů, přemění peří, a vy už víte proč. Před cestou. My pospíšíme naplno jim k tomu „hrát“ a noci nechávat neprospané. To všechno do chvíle poslední. Až z letní oblohy nedovede k pozvánce sletět jediný. Pak bude čas vše posčítat a jít si naklepat polštář. Upozorňuji ovšem – sotva jsme začali, tak ještě jednou – buďte zde vítáni!

Málokdy má člověk výdrž chodit chytat, když tam kale nic není. Trvalo to týden – a už jsem říkal, že dám pauzu. Že budu víc přítomný v práci. Ještě, že jsem vydržel. Noc přinesla změnu, pořádnou! V močále bylo živo, jen začít chytat. Tak jsem to rozbalil a po zásluze se zotavoval. Nádherný odchyt – a to jsem pochytal sotva část.

Vyřeším to nyní tak, že pouze okomentuji obrázky…