Už se tam mockrát nedostanu. První slavík se objevil ohlášený na ornitologickém webu, pozorován na Moravě, už budu muset chodit do křoví, ne do rákosí. Přitom nemám v bažinách zdaleka hotovo. Těžko se úkoly plní, když ptáci jsou zkušení. Zkušenost spočívá v tom, že modráččí zpěvák byl pro okroužkování chycen nějak, a kontrolou v roce jiném stylem opačným. Sítě a sklopky. Neskutečně si události pěvci pamatují, včetně používání přehrávky. Kdo odchyty žije a pozoruje po minutách, posiluje intuici. Kolik jsem v bažinách utopil omylů! Na stranu druhou – kolikrát se mi předpověď vyplnila. Tato výuka je školou velezábavnou.
Je chvíli po desáté, neměl jsem dřív čas. Dnes volím sklopky na všechny chytráky v docela novém plánu. Myslel bych si totiž rád, že chytím i nějakou „ji“. Už by v párech mohly být. Kladu pastičky na „stolečky“, nade mnou točí vrtulník – ksakru, roušku mám na sedačce v autě! Nechali mne nakonec být.
Na lokalitě, která přechází v orchidejovou louku, a delta z ucpané drenáže ústí do hladiny, budu dnes tvrdohlavý. Duch z bažin přítomen je, slyšel jsem ho jednou před nocí zanotovat. A musel to být on tehdy před mrazy, než se vypařil. Teď tu je, jenomže absolutně nic nezabírá. Sklopky jsou o všech návštěvách prázdné, síť kolem přehrávky taky. Sedím na mezi a drozdi táhnou. K severu do dálky, jeden po druhém. Dvacítka konopek usedá v remízku, ale po chvilce k horám odráží též. Jsem na hlavním nádraží, kde rychlíky kolem jen frčí. I směrem protilehlým. To holubi hřivnáči nejspíš cíl „přepálili“ a teď to zachraňují. Jdu po vizitě. Mám devět návštěv. Pastička v ulici má strnada rákosního, úhledného samečka. Letos je první. Potřebuji ho fotit. Samičku jsem pořídil posledně.
Točím kontroly, je dávno po poledni, i třináctá pryč. Červenky – ano, ty se chytají, táhnou dnes na jedničku. I zpívají po křovích. Zítra tu nebudou, noc je odvede k horám. Proto se krmí, a sklopky je vítají. Modrák se nikde nechytil jediný. Černí bramborníčci si velmi rychle osvojili stromek jasanu, který jsem pokácel, zašpičatil a našrouboval do močálu. I modrák tam sedí o patro níž a zpívá. Tak toho samozřejmě též nemám pod kontrolou. Ne, nejde to. Je tu však krásně – tah ptáků i v čase poledne, zem voní. Slunce vyvolalo žáby, to mi chybělo. Kostivaly tlačí listí ze všech sil, něco tu ale chybí – jeřábi! Už asi zmizeli pryč. Husice nilské vodí pět mladých, pochopi vysoko vedou vzdušné tance.
Nevyzraji nad nimi ani dnes, modráčci vychytralí. Přehrávku od sítě balím, je směšná, nic se ani neukázalo. Hraji o všechno, za hodinku chci odjet. Vím, že tu určitě je, a je mi i jasné, že se známe. Že se vrací, a zná to tu líp než já. Mám v tašce ještě síť kratší, další bidla z jasánků (ani kovové tyče jsem v obavě z prozrazení nebral) a linie nad kanálkem má jednadvacet metrů. Bude tichá, jestli se chytrák přeci jen nepřijde podívat.
Asi jsem usnul na malou chvíli. Usnul. Na sluníčku je krásně, rozvírají se blatouchy. Prase, jak posledně, výstražně zafrkalo, sklopku jdu balit obezřetně. Strkám ji na stanovišti do tašky a odhlédnu k lajně. Ne, to přeci nemůže být pravda, takhle v kapsičce neposkakuje nikdo než dlouhonohý slavíček! Každý krok mne v tom utvrzuje. Teď umět zastavit chvíle vítězství a cpát si je do kapes! Uvařit kafe a věty vést polohlasem. K němu. To nakonec zvládnu i bez obřadu: „Jasně, starý známý. Je to vůbec možné? Jako bych to netušil… Trpělivost růže přináší!“.
Vezmu míry, zvážím, prohlédnu. Kroužek je oblýskaný, z kraje dubna osmnáct. Pak mizí v rákosí, podle mne družku ještě nemá. Chytila by se, dřív.
Podobné by mne čekalo na dalších třech místech. Na to už kapacitu nemám. Krahujec ve výšce odplouvá k Brodku. Máme stejný směr, táhnu k autu.
