Nejdu tak báječnou, ale v knížce jsem se na každé stránce našel.
Míla Nevrlý je formát vypravěče, že jsem koukal ještě pod záložku, jestli tam pár vět není. Nechce se se čtením končit, když stránky dochází.
Sešli jsme se v Kostelci u stolku, měnili si ptačí knížky a psali druhému pár slov propisovačkou. Jsem hrdý nad řádkem: „Pavlu Kverkovi s díky za všechny slavíky.“ Vzpomínky jsou vyvedeny jazykem, na který ještě nemám. Na zážitky podobné však už ano, jsem taky sklopkař. Měli náčiní prostší a kroužky naražené z garáže na provázcích. Napadlo mne přitom zparafrázovat Cimrmanovskou hlášku do podoby oněch garážníků (tak si říkali) – je na Maninách…
Dovolím si ukázku z kapitoly Slavíci: „…Předletní Polabí také vonělo jinak než Povltaví před několika týdny na přelomu zimy a jara. Hlínou a teplem. Z borovice na okraji lesa vyletěl ostříž a v křovinách zpívalo pět druhů pěnic. Nakladl jsem do tmavých slavičích houštin svých osm sklopek a natáhl i síť, pokud možno co nejvýš, aby do ní náhodou nevběhla srna. Stejně to udělali i ostatní garážníci a pak jsme se společně uvelebili do teplé trávy nad řekou a povídali si. Bylo to úplně jiné chytání než plahočení ve studeném větru po vltavském břehu za modráky! Občas jsme se zvedli, obešli sítě a sklopky, okroužkovali úlovky, vládla pohoda. Kromě slavíků do sklopek jsme chytili do sítí i mnoho dalších ptáků. K večeru jsme se pak spokojeně odloudali na malé stratovské nádraží, ztracené v polích. Nejen na jarních, ale i u předletních řek bývaly krásné chvíle!“
Ti lidé měli kroužkování daleko složitější, než my dnes. O tenatové závěsné síti „Italce“ snili mnoho let. Někteří ji mezitím upletli, jiný dokázal opatřit v zahraničí. Sklopky vyráběli, podobně i kroužky. Do práce se chodilo i o sobotách, času bylo míň. Nebo víc? Co říkáte? Byli kamarádští, pomáhali si, znali úctu. Úspěch si přáli či se o vzácnosti dělili. Krajina byla jiná, auty se příliš nejezdilo. Za ptáky vlakem, nebo na kole. Hlášení se vypisovala rukou. Sežeňte si tu knížku, máte-li možnost. Odmění se vám.
