Zavřel jsem přes rukáv hřbitovní branku, kde jsem měl úkol. Dřív jsem se kliky nebál, dnes trošku ano. Psali to po internetu. Uprostřed hřbitova je kostel, v kterém jsem strávil při opravách hromadu času. Nádherný kostel. Zničený, slohově z gotiky odvedený stranou, ale bývalý přepych se stále odtušit dá. Už jen tím, jací řemeslníci se pro stavby často oslovovali. Vše dokonale promyšlené. Triumfální oblouk i ve zdi po straně luxusně kovaná mřížka. Na petlici. Míval jsem dokonce klíče od těžkých dveří, i ta jsem léčil po vpádu zlodějů. Stále drží. Tehdy se vkládaly okenní vitráže, pak do nich od východu posvítilo barevné slunce, když jsem tam druhý den postával sám, a na podlaze vznikla neuvěřitelnost. Magie dokonalá! Lidé museli být úkazem před lavicemi ohromeni. Míval jsem dost času v lodi kostela přemýšlet, i nad těsně minulou smrtí chrámu, v čase vrcholícího komunismu. Raději snad půjdu. Obcházím doporučeným nápadem kliku a odjíždím pryč. V půli cesty ale musím zastavit a nabrat si po roce kouzelné hořké vůně. Tak do mé krajiny vstupuje slavičí jaro.
Za pár minut k nám z kalendáře sestoupí duben (už vlastně sestoupil), a v něm se to jednoho dne stane. Ticho se přerodí v bouři. V záplavu květů, vůní a životů. A slavík se přemnohde rozezpívá.
Vůně evokují myšlenky k ohlížení a dorazí mne jabloně. Jemnější, neskutečné. Zvláštní je rovněž vůně motyčkou rozkopané slatě. Připomněl jsem si ji posledně. I zem pod sklopkou voní, než přijde léto a vypraží se. Nádherně exotická je vůně českých oliv později, když na stříbrných větvích drobounce žlutě rozkvetou. Patří do schématu umělých výsadeb okolo silnic, odtud je znám. Tam všude hnízdí slavíci. Skvělé jsou jasmíny, a taky šeříky. A tráva, jak voní po dešti teď zjara! A voda, kde se tříští a dopadává. Vůně, jež k mému chytání patří, jak klika pro ta vrátka.
