Zdejší slavičí jaro bude jako každé předchozí. Velikou podporou mi je (sezónně tradičně) narůstající návštěvnost. Lidí, přistoupivších za jeden měřený měsíc je opravdu dost, a to potěší každého moderátora.
Co bude?
Slavičí sezóna v podstatě už běží, zařídili ji modráčci. Dobře, že je v oblasti máme. Zachovali se v tomto ohledu příslušně ke skupině. Kdysi jich přibylo, nastoupali – a stavy drží. To samé lze právě říct o slavíku obecném.
Patřím do komunity kroužkovatelů, proto můžete opeřence vidět nejčastěji pochytané, zblízka. Kdo s námi chodí na společenskou akci VPZ – ví, že v kontaktu s nimi se snažíme být co nejšetrnější. Jde nám o to, aby přežili a žili! Přítomný kroužek, aby čekal na příležitost, ke komukoli z lidí ve chvíli možné promluvit (tady se hlásí o slovo příběh z nedávna, kdy o modráččí kroužek – nejspíš nejdůležitější – se postaral od Žehuňského rybníku detektorář, ale necháme jej na jindy).
Začali jsme na močále na úpatí žantovských polí. V místě, které mám v oblasti nejraději. Ekosystém, kypící životem. Změní se to po prvním týdnu dubna, kdy třeba koukat již po křovinách v rámci případného pokoření příletového rekordu slavíků pravých. Pod nohama utichne čvachtání a nahradí jej praskání větviček. A jakmile přiletí první, začne už dobře známý veletoč radosti i obav. Objevování, vysmívání se starým chybám v odhadech, i unavených nohou. Na vše zmíněné jsem přivykl dávno, letos kroužkuji osmatřicátou sezónu a pořád stejné peří. Věřte, každou chvíli se v myšlení zastavím a vracím hlavu o hromadu pražců a kolejnic nazpátek. Opakování – matka moudrosti! A nejen proto. Jsem silně vzpomínací a bylo mi dopřáno dost. Největší radost mám z míst, která přežívají dodnes. Tam je schováno impulsů k pohledům do dálek nejvíc. Ale každé – a to mi věřte – každé je stopařem, kterému zastavím rád.
Pak se po kraji vyvedou mladí a bažiny i křoví jim jednoho dne zamávají. Staří, každý podle přidělených druhových scénářů, přemění peří, a vy už víte proč. Před cestou. My pospíšíme naplno jim k tomu „hrát“ a noci nechávat neprospané. To všechno do chvíle poslední. Až z letní oblohy nedovede k pozvánce sletět jediný. Pak bude čas vše posčítat a jít si naklepat polštář. Upozorňuji ovšem – sotva jsme začali, tak ještě jednou – buďte zde vítáni!
